Třicetiletá válka

Pořídil jsem si další speciální dějepisný sešit časopisu Der Spiegel.

Zlákalo mě jeho téma: Třicetiletá válka - nejstarší německá katastrofa. Minulé sešity, které jsem četl, byly o Němcích na Východě a o středověkém rodu Štaufů. A byla to strašná fuška dočíst se do konce. Zato ta třicetiletá válka byla naprostá srandička a hračka; sekal jsem to rychle, leckdy i jeden článek za jednu cestu metrem do práce. Myslím, že důvod je nasnadě: třicetiletá válka se hojně vyučuje v českém dějepisu, takže se člověk při čtení na řadě míst chytá.

Rovněž pak je až překvapivé, že téma Bílé Hory není myslím zcela mrtvo pořád ještě ani mezi laiky. Nebo jsem jediný, kdo se dostal do té strašlivé a opravdu smutné situace?: někde se popíjelo, všechny ženy odešly spát, nebylo žádné vtipné téma - a pak se začalo mudrovat o Bílé Hoře a co by kdyby. Možná mají čtenáři jinou zkušenost, ale většinou to probíhá jako tristní soutěž na téma "kdo si pamatuje aspoň jednu souvislou větu, kterou může věrohodně vydávat za myšlenku p. Pekaře".

Pokud jde o pražské vyhazování funkcionářů z oken, poskytuje sešit našich německých přátel přehled analýz různých historiků. Nepíší tam však nic na velké téma, které se tradičně probírá v českém dějepisu, a sice, zda porážka rebelů na Bílé Hoře český národ zachránila nebo zničila. Z českých historiků není mnoho citátů, protože Němci mají k tématu třicetileté války rozsáhlé vlastní dějepisectví; uvádí se jen p. Polišenský (toho vůbec neznám, musím si od něj něco přečíst) a potom jednou p. Pekař. P. Pekař je tam paradoxně (nebo ne?) uváděn jen jednou - jako představitel silně prohabsburského výkladu osobnosti p. Valdštejna, když p. Pekař v nějaké německy vydané knize spekuloval, že p. Valdštejn chtěl zradit p. Ferdinanda Habsburského a dohodnout se p. Gustavem Adolfem.

To jsme tam nemohli mít radši nějakého protihabsburáka? Zrovna v takovém tématu.

(Jako poznámku spíše pro sebe si značím, že existuje nějaký německý überživotopisec p. Valdštejna jménem Gollo Mann; pochopil jsem, že mezi valdštejnopisci je to něco jako p. Horváth ve Viktorii Plzeň).

Z těch výkladů české rebelie bych si poznačil ještě opakovaně se vyskytující jméno historika Johannese Burkhardta, který vykládá třicetiletou válku především jako konflikt, v němž se rodily moderní národní státy. Funguje to ale ponejvíc jen na Holandsko a trochu i na Čechy, kde ten pokus ztroskotal. Vůbec možností pro výklad je evidentně ohledně třicetileté války hodně: počínaje tím, co se nabízí nejvíce, tj. válkou mezi katolíky a protestanty. Pak taky moderní válkou mezi evropskými státy nebo pokusem feudálních tříd získat větší podíl na blahobytu, který rostl v 16. století. Dalším důvodem by mohlo být podstatné zhoršení života v důsledku malé doby ledové, která tou dobou přišla, tj. výrazného ochlazení, kdy se opakovaly roky neúrody a nemocí.

Fridrich Falcký v českém korunovačním oděvu.
(Patrně nechával za sebe malovat nafukovacího dvojníka.)

Jinak k té české rebelii jsem si odnesl shrnutí, že to neměli rozjeto špatně, ale nikdo jim moc nevěřil a neměli podporu ze zahraničí. To kontrastuje třeba s Holandskem, které podporovala Anglie, případně Francie. Když čeští stavové nabízeli korunu po Evropě, tak ji nikdo nechtěl, a když ji Fridrich Falcký přijal, tak už předem si nikdo moc nemyslel, že je to dobrý nápad, který dobře dopadne. Fridrich byl ale světák: přestože z německé provincie, oženil se s anglickou princeznou, a možná ho trochu do těch ambicí tlačila.

Americký fyzik hrál v Chebu na housle (mrtvý vévoda).

Velice se mi líbilo, jak byl podán osud vévody Valdštejna. Němci často píší Wallenstein. Na toto téma je tam celý odstavec, že s rostoucí slávou vévodovou se rozvolňoval pravopis jeho jména a lidé si ho upravovali do různých tvarů. Ale Valdštejn uvádí i Der Spiegel jako verzi, kterou sám p. Valdštejn (oni to uvádějí v německém pravopisu) používal. V této souvislosti se mi líbil postřeh právě toho p. Gollo Manna, že jako Waldstein se Albrecht podepisoval jen do doby, "než se dostal do sfér, kde se člověk podepisuje jen křestním jménem nebo iniciálami."

Valdštejnovy majetky.

Ale zpět k té svíčkové: Valdštejnův příběh je podán na jeho trojím pobytu v Chebu, vždy v domě starosty Pachebela:

- poprvé tam táhl v roce 1625 s armádou 24 tis. mužů do Německa jako čerstvý generál a vymáhal z města obrovské příspěvky peněžité i nepeněžité;

- podruhé tam bydlel v roce 1630, když jako mocný muž se léčil v K. Varech. Bydlel v témž domě, kde už ale nebyl Pachebel, který byl protestant a po obnoveném zřízení zemském dávno pryč;

- potřetí bydlel u bývalých Pachebelů v r. 1634 - a byl tam i zavražděn svými podřízenými na podnět p. Ferdinanda Habsburského, který nařídil vévodu "eliminovat z počtu smrtelníků".

Plundrování statku. (Od p. Vrancxe je přetištěno mnoho obrazů s různým plundrováním).

Několik kapitol je věnováno osudu civilistů ve třicetileté válce. Dochovala se totiž celkem velká řada deníků i relativně obyčejných lidí (měšťané, mniši, jeptišky, žoldáci, sedláci), kteří nemohli odolat si ty zážitky sepsat. Co se skutečně dělo, je stejně myslím nepředstavitelné: když stejným krajem táhlo třicetkrát i více za sebou vojsko vlastní i nepřátelské. Vojska měla desetitisíce lidí, největší až statisíce. Ke každému vojsku ještě patřila navíc horda strašné lúzy, která vojsko následovala a byla podobně velká jako samotná armáda; tyto skupiny byly pro usedlé obyvatelstvo ještě horší. Mučení a vraždění celých vesnic bylo evidentně standardní a každodenní součástí získávání proviantu. Zvláštní článek je věnován osudu Magdeburku, kde katolické vojsko generála Tillyho vyvraždilo dvě třetiny obyvatel, tj. přes 20 tisíc najednou. Citují tam průvodce turistů po Magdeburku, že turisté nechtějí slyšet detaily o té události, protože špatně snášejí záležitosti, jako že dobyvatelé se bavili tím, že nosili po městě napíchnutá batolata na tyče jako špíz apod.

Tillyho památník v Mnichově.

  

Zajímavou epizodou jsou rebelové z pohoří Harz, kteří od v letech 1626 a 1627 v počtu 600 až 800 místních lidí se spojili a sabotovali úspěšně průchozí císařské armády. Až si toho ve vedení všimli a v r. 1627 tam poslali extra 2000 mužů, kteří to všechno vymlátili.

Do toho ta neúroda a silné epidemie moru ve městech. A v plných obrátkách bylo pronásledování čarodějnic, což spočívalo v mučení žen za účelem jejich přiznání a pak popravě.

Postupně už bylo jedno, kdo je na jaké straně. Praha je známým příkladem, že v posledním roce války se - byť jako původní zdroj celé protestantské rebelie - houževnatě město bránilo Švédům, kteří zabrali Malou Stranu. Podobné situace ale nastaly i jinde (Augsburg). Švédové v Praze jsou uvedeni též jako perlička ohledně míru, neboť do Prahy dorazila zpráva o uzavření vestfálského míru až po 9 dnech, takže do té doby se pořád bojovalo.

Jako vše ve třicetileté válce je přízračný i příběh mírových jednání, která se konala ve dvou městech, Münster a Osnabrück (v každém městě bydlela jedna strana, aby se na sebe nemuseli dívat). Panovníci tam nikdy přímo nejednali, jenom diplomaté, kteří psali do metropolí a čekali na odpovědi. Mírový kongres začal v roce 1643, ale dohadovali se léta o formalitách, poslední účastníci dorazili až v r. 1646. Obě strany se snažily pořád spíš vyhrát válečně, než se dohodnout. Až když Švédi úplně na konci začali postupovat nebývale hluboko až k Vídni (viz Praha), uzavřela císařská strana mír se Švédskem a s Francií.

Sešit hodnotím kladně, vydařil se a navíc se hezky čte.

****

Další články o historických sešitech Spiegelu:
- Germáni - zde.
- Ježíš Nazaretský - zde.
- Konec říše římské - zde.
- Karel Veliký - zde.
- Byzanc - zde.
- Štaufové - zde.
- Habsburkové - zde.
- Dějiny Benátek - zde.
- Němci na východě - zde.
- Peníze - kronika kapitálu - zde.