Český snář (Ludvík Vaculík)

Asi před týdnem jsem tak pátral, co by bylo vhodné čtivo do vany. A sáhl jsem po Českém snáři od p. Vaculíka. Koupil jsem si ho před strašnými lety, ale nikdy nečetl.

Záložka byla někde ve čtvrtině knihy. Tak jsem čtení pojal tak, že jsem knihu někdy asi rozečetl. Je to tlustá bichle, takže jsem přivítal, že mám kus hotov, ještě jež jsem se pustil do čtení.

Jenomže jsem valil oči, jak mě ten text nyní bavil. Četl jsem jedním dechem pořád, jak to jen šlo. Nemohl jsem se od Českého snáře odtrhnout. Ráno už jsem se těšil, až už budu stát v metru a zase si kousek popočtu. Nakonec jsem přirozeně dočetl ještě znovu i ten začátek.

Jediné, co jsem přeskakoval, byly zápisy snů. Je to sice nesprávné, když člověk čte Český snář a je tam zápisů snů docela dost. Ale mě zápisy snů vždycky příšerně nudily.

Český snář je myslím moderní klasika, takže není nutno moc popisovat. Pan Vaculík si psal od ledna 1979 do února 1980 deník se záměrem vydat ho jako knihu. Značnou část deníku zabírají i úvahy o tom, jak se mu záměr daří a hlavně, co řeknou přátelé a známí, až se v knize najdou.

Pan Vaculík byl vždy i publicista. Umí psát poutavě o různých prostředích - sám na jednom místě s hrdostí vzpomíná, jak mu dobře šla práce, když byl novinářem ve státním rozhlasu. Témat k zamyšlení je v deníku mnoho. Pro mě nejsilnějším motivem je asi rodinný život autora. Jednak jeho dva mladší synové Ondřej a Jan (nejstarší Martin žije ve Francii); jsou čerstvě dospělí a pro mě asi nejpozitivinější postavy. Vystupují tam jako vzorně vychovaní a velice samostatní mladí gentlemani - prostřední Ondřej staví svépomocí byt jako člen družstva a Jan chodí pracovat pořád s ním. Otec Ludvík - vypravěč - jim prakticky vůbec nepomáhá, jen si občas vyslechne, co dělají. Okolo nejmladšího Jana se odehrává jedna ze zápletek: dělá příjimačky na vysokou školu strojní, není přijat evidentně jako trest za protirežimní činnost otce. Vypravěč je předvoláván každý měsíc na policii - k majoru Fišerovi - kde mu různě vyhrožují a zastrašují ho a snaží se z něj vylákat nějaké informace. Mimo jiné mu i vyhrožují, že by se Jan nemusel dostat na vysokou školu. Ale nakonec je přijat na odvolání a dobře studuje.

Scény s policií jsou však omezeny na minimum; autor opakovaně zdůrazňuje, že o nich nebude psát. A tento plán skutečně dodržuje.

Nejpoutavější jsou patrně vztahy vypravěče se ženami. Jednak žije s manželkou Madlou. Dále pak v průběhu roku udržuje důvěrné vztahy s dalšími ženami - intimní scény nejsou žádné, ale dá se dovozovat, že přinejmenším některé jsou (anebo byly) jeho milenky. Jeden dramatický vrchol knihy měl být, když jeho nová láska Helena odjíždí s manželem do emigrace. Přiznám se, že zrovna tento motiv jsem tolik neprožíval: opravdu těžko je pro mě už dnes se vžít do situace, že je něco strašlivě osudového na tom, když někdo odjede z Prahy do Vídně. Vztahy vypravěče s několika ženami jsou samozřejmě provokující, ale jen na první pohled. Postupně při čtení jsem je prostě akceptoval jako pro něj přirozené.

Kniha se mi moc líbí, pan Vaculík vládne vynikajícím jazykem, má svoje vyhraněné názory (muži x ženy) - až vrtochy, ale beru vše v rámci okouzlujícího osobního stylu a humoru.

Nedovedu vybrat reprezentativní ukázky, tak vyberu alespoň tři kousky, které se mi náhodou líbily. První je o p. Ladislavu Klímovi a jeho srovnání s p. Komenským a p. Cimrmanem.

Čtu střídavě povídky Ladislava Klímy a Škvoreckého "Samožerbuch". S L. Klímou jsem se doposud nějak životně míjel, čtu od něho něco vůbec prvně. Když se o něm pořád mluvilo, nevěděl jsem, o kom je řeč. Teď jsem si přečetl v jeho životopise, co všechno napsal, rozepsal, spálil a co se ztratilo či jaké zbytky zůstaly, a musel jsem se smát. Připadal jsem si jak v divadle Járy Cimrmana. Podobný bizarní pocit cimrmanovštiny jsem měl, když jsem četl životopis Komenského: čím vším se zabýval, co objevil, čemu mínil učit, do čeho se rozběhl a proč z toho sešlo a co mu shořelo. Četl jsem to nahlas u stolu, kluci se chechtali jako já.

Líbily se mi též pasáže, když na návštěvu přijela z Francie sl. Izabela, nastávající snacha.

Je bystrá, má jakýsi šetrný humor, s těmi několika českými slovy, jimž se tu naučila, dovedla hned nadělat u stolu mnoho porozumění. Myslím, že největší atrakcí byli jsme pro ni my sami, naše rodina. Měla pro nás otevřený, pěkný úsměv. Madla je pro ni zřejmě cosi až nevídaného neslýchaného. Pozorovala její tvář a pohyby a pořád, když se třeba zvedl hlučnější hovor nebo spor, se dívala, jestli to není nějaká hrubost k mother.

Pak samozřejmě ty ženy. Třeba už ke konci knihy, když začíná patrně nový vztah s velice mladou spisovatelkou sl. Procházkovou:

Odpoledne přišla Černá Procházková a podala mi obálku. Byl v ní obšírný strojem psaný dotazník. Odnesl jsem si ho ke stolu, abych ho prostudoval. Protože domluva se mnou je vůbec obtížná, pravilo se v úvodu, a v našem bytě zvlášť, volí tuto formu: zaškrtnu jenom odpověď na otázku. Otázky byly například takovéto: jsem ochoten přijmout pozvání dne... několik dat; nejsem ochoten, protože: nemám chuť, mám jiné závazky, nechci se ukazovat "s tak mladou ženskou", považuji její pozvání za drzost; v kladném případě dávám přednost "Lobkovické vinárně", "Mecenáši"...

Jenom chvíli, ale důkladně jsem přemýšlel, a pak jsem zaškrtl správné odpovědi: nechci se ukazovat s tak mladou ženskou; mám jiné závazky; je drzá; 29. prosince v 18.30; Lobkovická vinárna. Podal jsem jí to a ona řekla: "Ale to si odporuje!" Pokrčil jsem rameny, že za to nemůžu. Odešla.

Samozřejmě vím, co by mi prospělo líp. Ale já jsem tu malý pán. Má Kniha vyžaduje něco jiného!

P. Vaculík si nikdy neodpustí nějaký kritický rozbor feminismu. Ale občas myslím dovede shazovat ženy i vtipně. Zasmál jsem se, když porovnává připravu ke hře hudebníka a hudebnice.

.. hrála myslím velice dobře. Ale muž přijde, sedne si, pošine si příhodněji pult nebo židli, opře nástroj o zem nebo o hubu a hraje, kdežto žena si rozprostře sukně, pak si aranžuje vlasy na ramenou, pak odhrnuje z čela překážející vlásky, jež mohla přeci doma snadno odstřihnout, pak se podívá, jestli ji dobře vidíme, pak zakroutí paží, aby jí později nepřekáželo napínání rukávů, povytáhne šíji z límečku, čimž si naduje zas vzadu účes a musí přechytit smyčec do levé ruky, aby pravou mohla vlasy znovu správně položit, vyzvedne si smyčec z úschovy, pak můžou teprv začít muži hrát. "Tak blbečku hraj už!" volám vždycky.

Prostě pan Vaculík si pozorování žen užívá, byť někdy po svém. Zde scéna s Helenou, tou velkou láskou, co odjíždí do Vídně. Při návštěvě Izabely vypravěč uspořádal návštěvu galerie na Zbraslavi s Izabelou, Helenou a její kamarádkou.

Chodbami a sály courali jsme se všichni dohromady nebo roztroušeně, Helena mi nesla plátěnou tašku s výměnnými objektivy, měla ji na prstě pověšenou přes rameno a očividně to prožívala jako silnou intimitu, já také. Ostře jsem se k ní otočil a přísně ji napomenul: "Drž to pořádně, ať to nerozflákáš!" A měl jsem tu rozkoš dívat se, jak se zastavila v nakročení, hleděla na mě obrovsky a od čela až dolů přejela jí rozkoš, takže málem objektivy pustila z ruky a rozflákala.

Ale jak jsem psal, témat je mnoho. Samozřejmě popis odpůrců režimu, jejich debaty; zřetelně vystupuje postava "pana Václava" jako již tehdy respektované autority. Líbily se mi zápisy o návštěvách koncertů vážné hudby,  názory na výkon hudebníků - sám autor poznamenává, že takto nějak by si rád četl komentáře o vážné hudbě v novinách.

Knihu doporučuji, je výjimečná.

První věta knihy: PONDĚLÍ 22. LEDNA 1979 - V noci jsem, nevím proč, nemohl spat, asi šestkrát byl jsem upíjet pivo nebo mléko, myslel jsem, že moje podráždění pochází z nějaké chemie.

Poslední věta: Dívali jsme se ven a já jsem si vzpomněl na pranostiku, že na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout.