18. června 2013

Duchové Šumavy (Martin Sichinger)

Duchové Šumavy - pašerácké drama z roku 1946 od Martina Sichingera mi doporučil kolega z práce.

Při čtení jsem zpočátku nebyl nadšen. Text mi připadal málo psychologický, málo intelektuelní. Mám podezření, že u regionální beletrie není úplně nezřídké, že hlavním citem a myšlenkou je vlastenecká láska k regionu a ostatní je odbyté. Téma Duchů Šumavy bych - sice přihlouple, ale snadno - přiblížil tak, že je o podobných věcech jako Král Šumavy: po válce, hranice, pašování, akce, napětí - vše ve městě Vimperk a přihlehlých horských osadách, při dokončení odsunu místních Němců a těsně po něm.

Postupem čtení jsem ale názor na knihu změnil: vtáhl mne nejspíš ten svižně pokračující napínavý děj. Román též ukázal silnou stránku regionálního umění: nakonec se v něm objevily hodnoty velice pěkné a neobvyklé - oslava tradičního průmyslu, výroby kvalitních věcí; též mě potěšilo vykreslení poválečných reálií s láskou k všednímu detailu. Někdo může říci, že připomenout šumavské rezonanční dřevo či skláře je na román málo; mně to připadá naopak hodně.

Nikde v Evropě se netěžilo tak kvalitní rezonanční dřevo jako na Šumavě. Získávalo se ze starých mohutných stromů, které vyvrátila vichřice a následně zůstaly několik desetiletí ležet na močálovité zemi. Padlé kmeny obrůstaly mechem, kůra z nich opadávala, zarůstaly kapradím a borůvčím. Smrky je ovíjely jemnou spletí kořínků a z rozpadajícího se kmene vysávaly živiny.

Ale uvnitř zůstávalo jádro kmene stále živé a zdravé.

Dorla si pamatovala, jak táta kdysi u slati odsekl kousek staré kůry smrku, který vypadal navěky pohřbený v rašelině.

Jenže pod kůrou svítilo dravé, jasně zářivé dřevo.

Kmenům prosáklým rašelinou se říkalo Röhnen. Hledali je i sedláci, vyřezávali z nich mísy, kterými neprosakoval tuk, a skladovali v nich převařené máslo.

A jádra kmene sloužila k výrobě nejkvalitnějších rezonančních prkének.

Hezkým motivem je i vztah hlavního hrdiny ke svému otci.

Pochybuji, že by p. Sichinger přivítal paralelu s Králem Šumavy, ale pro mě byla silná. Právě při čtení Duchů Šumavy jsem si nahrál v TV film Král Šumavy. Tato dvě díla, byť samozřejmě hodně vzdálená dobou vzniku a úhlem pohledu, se mi v hlavě vzájemně doplnila. Můj umělecký zážitek z obou děl se posílil, možná více profitoval propagandistický film, protože dostal z knihy trochu rozumný kontext a vychutnal jsem si volněji tu čistě filmovou povrchní stránku černobílých obrázků výtečných herců, která se ve filmu myslím dosti vydařila; současně mi Duchové Šumavy jasně osvětlili, co všechno v Králi Šumavy není.

I když tedy stylem nejsou Duchové Šumavy úplně můj obvyklý šálek kávy, nakonec bych tuto knihu doporučil. Zvlášť tedy navrhuji ke zvážení šumavskou dvojkombinaci s filmem Král Šumavy.

První věta knihy: Steiner vešel na služebnu. 

Poslední věta: "To tady asi vypustím duši," láteřil Mašek, ale dál odsouval suť mezi nově zřízenou stanicí Sboru národní bezpečnosti a kaplí, kterou nechal postavit největší barokní sklář všech dob, Michal Müller.



Žádné komentáře:

Okomentovat