Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové (Milada Vilímková)

Dnes se budu vykecávat - varuji čtenáře předem. Zdlouhavě budu psát třeba hned o důvodech, proč píšu právě o této knize.

Někdy po prázdninách jsem se rozhodl vyřídit čtenářské resty. Přestal jsem si kupovat nové knihy i chodit do knihovny. Mám za cíl přečíst, co mám půjčené od přátel, a vrátit jim to. Též nechci mít vlastní knížky v knihovně, které jsem koupil, a pak nečetl.

Knihu Stavitelé paláců a chrámů - Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové od pí. Milady Vilímkové mi nechal jednoho dne v práci na stole p. TSQ, čistě z přátelského zájmu o můj duchovní život. Formátem kniha silně připomíná předchozí kousek o p. Santinim, který jsem měl ze stejného zdroje (psal jsem o ní zde).  

Dientzenhoferové vyšli v roce 1986. Že někdo má podobné kousky ve své knihovně, ukazuje na dlouhodobý dobrý čtenářský vkus.
Pí. Vilímková mi svou knihou připravila výjimečný čtenářský zážitek. Skoro bych Dientzenhofery přirovnal k jejich stavbám: je to čtení bezpečně a důkladně fundované v archivech a výtečném rozhledu po době, o níž píše; jsou tam náročné pasáže, kde se jakožto ne-historik architektury orientuju těžko, ale celý text se čte výtečně a dojem mám z něho úchvatný.

P. Kryštof Dientzenhofer (1655 - 1722) pocházel z bavorské vesnice pod Alpami. Se čtyřmi bratry a sestrou se vydali do Prahy, kde on jediný se usadil a stal se stavitelem. Jeho syn p. Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 - 1751) se narodil i zemřel v Praze. I jiní členové rodiny působili jako stavebníci, ale dva pražští Dientzenoferové jsou nejslavnější.

Dientzehoferové pro mě zcela nově popsali dobu, kdy tu otec a syn D. působili. Ještě nikde jsem nečetl tak srozumitelné a zasvěcené vysvětlení všech věcí, které se stavitelstvím souvisely:

- jaká platila pravidla pro podnikání a pro pracovníky ve stavebnictví,

- jak fungovala státní správa, hlavně ve stavebních věcech, ale i jinak,

- kdo byl kdo ve stavebním podnikání v té době, jak na straně stavitelů, mistrů, polírů a ostatních, tak na straně zákazníků.

Považuji ten obrázek, který kniha poskytuje, za naprosto jedinečný z hlediska informace o tom, jak to tu opravdu vypadalo dříve. Nad rámec této informace však jasně vystupuje silné téma velikých osobností, které se v Praze v té době sešly, a to Dientzenhoferů a Kryštofova současníka p. Santiniho. Jejich dílo vzniklo díky pochopení a podpoře dalších lidí a institucí (což je výborně ukázáno), ale oni tomu dodali genialitu, kterou přesáhli svoji dobu.

Od počátku do konce se jako červená nit vine kontrast mezi Dientzenhofery a Santinim: spolehlivý, racionální, hodný, rodinný typ a podceňovaný p. Kryštof Dientzenhofer - a proti němu exaltovaný, duchovní, romantický, hamižný, sobecký a slavný p. Santini.

Jednou z motivací pro pí. Vilímkovou bylo vytvořit určitý obranný spis hlavně v zájmu p. Kryštofa, který byl - dle úvodu - soustavně v literatuře podceňován (mj. byl považován za negramotného, bez invence, za pouhého "zedníka") a vůbec opomíjen.

Celé to téma mi vzdáleně připomínalo úžasnou dvojici p. Amadeus - p. Salieri, která inspirovala vznik dle mého názoru nejlepšího filmu vůbec, který jsem kdy viděl, a to Amadeus. Je otázkou, zda by p. Kryštof a p. Santini mohli sehrát podobnou inspirativní roli. Dle knížky žili spíše paralelně, aniž by se doložitelně setkali jinak než na projektu kláštera Kladruby, kde předkládali konkurenční projekty (vybrán byl projekt p. Santiniho).

Sympatická osobnost p. Kryštofa je popsána v několika směrech, byť pramenů se zachovalo minimum. Především se ukazuje jeho solidnost vůči nevlastním dětem - mistrem se stal částečně díky tomu, že si vzal vdovu po malostranském mistru. Tyto vyženěné děti dle všeho podporoval téměř více než vlastní, pokud je doloženo vzdělání a co jim odkázal v závěti. Myslel i na širší rodinu. (To je postaveno do kontrastu s hamižným p. Santinim, který se prý soudil o majetek s vdovou po svém zesnulém bratru, byť sám byl dost zámožný.)

Nejoblíbenější stavba p. TSQ od p. Kryštofa - zámecká kaple Zjevení Páně ve Smiřicích.

Jako doklad pro dobrý charakter synův se uvádí příhoda, když p. Kilián zneškodnil v Praze v roce 1744 minu, kterou Prusové položili na Vyšehradě před opuštěním Prahy. Náhodou o tom dostal zprávu, spěchal na místo a minu zneškodnil ("odtrhl lunt" - asi trefil drátek se správnou barvou bužírky).

Ještě jeden výpisek na rodinné téma: zvláštní osud měl jeden ze synů p. Kiliána, p. Karel Martin. Když mu byly dva roky, zemřela první žena p. Kiliána. V knize se dává toto trauma do souvislosti s tím, že následkem toho byl celoživotně celkem nevyrovnaný. Vstoupil do kláštera pod jménem Prokop. Po několika letech žádal o vystoupení a v žádosti popisoval podrobně celý svůj život; velice si stěžoval na to, že macecha nevlastní děti zanedbávala (autorka to označuje za zaujaté). Příběh Karla Martina - Prokopa má i tu zajímavou okolnost, že ve spisu o jeho žádosti jsou svědecké výpovědi jeho přátel. Z nich vyplývá, že v běžném styku patrně mluvil česky. Zaujalo mě to jako detail k otázce, jak si má člověk tu dobu vůbec představit jazykově. Protože jinak stavebnímu podnikání v Praze evidentně vládli Italové, hlavně v těch nejlukrativnější specializovaných pracích (štukatéři), postupně se prosazovali Němci. Samozřejmě německé jméno samo o sobě nedává jednoznačnou odpověď na to, jakým jazykem mluvili, ale asi spíše německy.

Prostě podnětů k zamyšlení je v této knize mnoho.

Podle fotky se mi tohle líbí od mladého D. nejvíce. Kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce.
Musím tam někdy zajít se na něj podívat v reálu.

Majstrštykem p. Kryštofa je kostel sv. Markéty v Břevnově. Byl stálým stavitelem benediktýnů (což po něm zdědil i p. Kilián) a přestavěli společně prý prakticky vše, co benediktýni po Čechách měli. Specialitkou p. Kryštofa jsou prý římsy:

Vrcholem architektonického umění je u Kryštofa Dientzenhofera nesporně profilace jeho říms. V tomto směru se mu nevyrovnal žádný z jeho vrstevníků a jeho dokonalosti nedostihl ani jeho slavný syn. A snad opravdu nejkrásnější jsou římsy v kostele sv. Markéty, kde Kryštof Dientzenhofer upustil, podobně jako v Obořišti, od motivu podporujících akantových konzol a omezil se na čisté profily, dokonale tvarované a dokonale vyvážené, a přitom v podstatě nikoliv složité. Udělat takové "sagama" (to je nákres profilu pro kameníka, zedníka či štukatéra, podle něhož truhlářský mistr zhotovil šablonu), jako Kryštof Dientzenhofer, v takové jistotě a čistotě linií a takové eleganci, to nedovedli ani slavní architekti vídenští, ani jeho největší pražský konkurent Jan Blažej Santini. Jeho interiérové římsy se totiž jenom jaksi zdráhavě odlepují od vertikály stěn a nikdy nedosahují oné pádnosti a čistoty tvaru říms Kryštofových.

Zkrátka, p. Santini jako OK, ale ty jeho římsy jaksi se mu odlepují zdráhavě... V každém oboru se vytvoří asi dva tábory a ty bojují :-)

Kostel sv. Maří Magdaleny. Kde jsem ho jenom viděl? :-)

P. Kilián je myslím obecně uznávaný a suverénní. U jeho otce se zdůrazňuje záměrná prostota a jednoduchost stylu, syn vždy tíhl k ozdobám; v knize je pěkný příklad, jak ještě v době, kdy pracovali spolu, p. Kilián navrhl nějakou fasádu se spoustou ornamentů, ale nakonec to p. Kryštof nechal postavit jednoduché.

Invalidovna v Karlíně - zde je vidět, že realizovali jen jednu devítinu
původně zamýšleného obrovského objektu.
(V knize je mnoho ilustrací realizovaných i nerealizovaných staveb od p. Brixe).

Je nemožné vypsat veškeré perličky, na něž jsem při čtení narazil. Jen pár poznámek, abych nezapomněl:

- Autorství mnoha staveb je nejasné, archivy byly z velké části zkartovány (mj. při zrušení klášterů). Stavitelé byli často uváděni beze jmen, takže ani ze zachovalých dokumentů není autor jistý.

- Dientzenhoferové stavěli zhruba napůl stavby církevní a světské. P. Kilián byl významným stavitelem pro řády, především pro benediktýny (po otci), pro křížovníky s červenou hvězdou (pro ty stavěl např. kostel v Karlových Varech) a pro jezuity (dokončoval sv. Mikuláše na Malé Straně; byli to jeho sousedi na Malé Straně). Měl též titul dvorního stavitele, protože byl činný pro korunu. Tu representoval tou dobou velice a výjimečně schopný úředník p. Dinebier. Jenomže shodou okolností se žádná významná státní realizace nekonala. Financování staveb se podrobně rozebírá, včetně toho, že stát platil dodavatelům málo (!) a pozdě. P. Kilián prý dělal stavby pro korunu prakticky jako čestný titul jen za diety. Jak už to chodí, tak s tím ale kontrastuje případ nějakého p. Maxmiliána Kaňky, který byl bohatě korunou placen za minimální úkoly v Kladrubech.

- Jako čtenářský námět si odnáším vůbec téma řádů v té době po třicetileté válce. Bylo jich evidentně spousta, pro mě je to značně nepřehledné. I zde je vidět celkový osud církevních institucí v Čechách, že řády měly krátkou existenci za posledních Přemyslovců a za Karla, potom je prakticky rozvrátili husiti. Řády se pozvedly k finálnímu rozmachu zase až po třicetileté válce v první polovině 18. století. Ale jejich úžasné stavby však možná jen dokládají tu známou úvahu prof. Parkinsona, že instituce žije, dokud sídlí v provizorních a nevyhovujících prostorách. Dokončení representativního sídla je podle něho jasným důkazem, že instituce je mrtvá. Zde vidíme, že 1751 umírá v plné práci p. Kilián, jeho projekty se dokončují ještě po jeho smrti. Již 1775 však byli zrušeni jezuité, o pár let později Josef II. zrušil v Rakousku veškeré neproduktivní kláštery a zestátnil je.

- Zajímavý je i tehdejší způsob plánování: projekt byl jednoduchý a relativně malý. Zobrazoval jen hlavní myšlenku. Praktické provedení (každá stavba představovala obří logistický úkol - výpočet potřebného materiálu, určení zdrojů, odkud se bude brát, a doprava) a propočty závisely na velice zkušených a šikovných mistrech jednotlivých profesí.

Palác Sylva-Taroucca, původně Piccolomini Na Příkopech.
Kolik jiných bufetů McDonald's projektoval Kilián Ignác?

Letmo se v knize autorka dotýká nějakých témat, která jsou možná kontroverzní v odborné architektonické debatě - to ale netuším. Jednak se brání proti nějakému názoru, že by měli být hodnotnější architekti, kteří jen projektují, proti praktickým stavebníkům. Zde se staví za stavitele. Dientzenhoferové byli stavebními podnikateli a pí. Vilímková jim klade k dobru, že nejenže pěkně navrhovali, ale i kvalitně postavili, neboť jejich budovy jsou dodnes v dobrém stavebním stavu. Dále se v knize polemizuje s jinými, kteří prý příliš spoléhají na intepretaci architektonického stylu, ale jsou líní jít do archivů a zjistit si, jak to chodilo prakticky. Pí. Vilímková rozhodně si váží těch historiků architektury, kteří sedí v archivu a mluví o doložených faktech. Stručně se zmiňuje i o ikonografii, tj. nakolik jsou barokní stavby symbolické a kolik mystických významů v nich lze objevit. U Dientzenhoferů to prakticky vylučuje: zájem o symboly neměli, byli to úžasně výkonní a ambiciózní praktici, na takové legrace neměli času.

S ohledem na rok vzniku stojí za poznámku, že jsem v knize nenašel žádnou úlitbu tehdejšímu režimu.

Knihu doporučuji, je naprosto úžasná. Pro dotčené profese bych si myslel, že by měla být i v rámci vzdělání povinná.

První věta knihy: Charakterizovat stav našeho dosavadního bádání o tvorbě obou "pražských" Dientzenhoferů není tak snadné.

Poslední věta: O to výrazněji však jeho dílo zapůsobilo na jeho starší i mladší vrstevníky za hranicemi našich zemí, zejména v Bavorsku a Rakousku, kde - podle názoru Christiana Norberga-Schulze a Heinricha Gerharda Franze - rozhodujícím způsobem ovlivnilo zejména tvorbu Abrahama Millauera, Dominika Zimmermanna, Johanna Michaela Fischera a Balthasara Neumanna.

****

Další články:

- kniha o Santinim - zde.