26. dubna 2015

Světová revoluce (Tomáš Garrigue Masaryk)

E-knihu Světová revoluce dává městská lidová knihovna v Praze zdarma ke stažení. Mám ji v mobilu staženou už delší dobu. Spíš nějak mimochodem jsem ji nyní přečetl během dojíždění do práce.


Nedovedu říci jednoznačný názor na Světovou revoluci, mám protikladné pocity. Ostatně i ta kniha je složena z nesourodých částí. Z celkových 137 kapitol je prvních 82 kapitol věnováno stručným vzpomínkám na exilovou činnost p. Masaryka během první světové války: psal články, přednášel a postupně se mu dařilo dostat se k rozhodujícím politikům na Západě (nejvíce ve Francii, do určité míry i v Itálii a ve Velké Británii). V květnu 1917 vyrazil do Ruska, aby pohnul s vytvořením československých legií v Rusku, které vázlo; jeho úsilí bylo korunováno v závěru války v USA jeho dobrým vztahem k p. Wilsonovi. Hlavním přínosem z knihy pro mě byla právě ta první polovina, kde jsem si uvědomil z pozice p. Masaryka, co to bylo za fantastický výkon, že přesvědčil západní vlády, aby zařadily postupně mezi své hlavní válečné cíle vytvoření nezávislého Československa, přestože s něčím takovým do války absolutně nešly. A ani jít nemohly, protože tento cíl si vymyslel p. Masaryk prakticky až v té chvíli, kdy jim ho navrhoval.

To celé v situaci, kdy tyto vlády byly od poloviny války konfrontovány s opakujícími se nabídkami Rakouska na separátní mír a kdy domácí česká representace dlouho prohlašovala jiné věci, něž které prodával p. Masaryk, a tedy byla legitimní otázka, co přesně Češi/Čechoslováci tedy chtějí.

První polovina Světové revoluce je do určité míry marketingovou příručkou pro každého, kdo si přeje založit stát a získat pro něj mezinárodní uznání: je potřeba objíždět krajany, sjednotit je pod jedno vedení, ať nedělají ostudu nějakými hádkami. Je důležité posílat domů zprávy, ať laskavě domácí politici pokud možno nevydávají žádné deklarace na podporu rakouského mocnáře, abych coby exilový vůdce nevypadal trapně. Pak je potřeba mít network akademiků a žurnalistů, přes které se pomocí článků, přednášek a memorand pak dostanu k politikům.

Druhá polovina knihy obsahuje pak výklad historického smyslu první světové války. Nedá se prakticky číst, jak je nudná. I když jsem se snažil, tak jsem vydržel tak jeden dva odstavce a pak deset odstavců přelistoval dál. Víceméně se tam – v těch 10 % textu, kterých  jsem z druhé poloviny Světové revoluce přečetl – píše, že první světová válka byl boj humanistického pokroku proti zpátečnickým theokratickým Německu a Rakousku.

Dnes, když se vracíme k první světové válce, tak se zdůrazňují většinou obrovské lidské oběti, nová technika ve zbraních, případně zdrcující dopady válečných útrap na psychiku celé jedné generace mužů, která byla povolána do masových armád. Poslední dny je mezi hlavními tématy zpráv též třeba genocida Arménů v Turecku během války.

Tato témata však v záznamu p. Masaryka třeba vůbec nenalezneme. Soustředí se jen na exilovou akci a potom na zcela abstraktní úvahy. Ostatně i v první – „dějové“ – polovině má zvláštní zvyk, že plynule přebíhá mezi politikou a literaturou; třeba ve smyslu, že když národ píše pokleslé romány plné sexualismu, tak ať se nediví, že jeho vojsko má pak špatnou morálku.

Cítím velký kontrast v tom, že výklady p. Masaryka jsou k uzoufání nudné, ale současně je z četby jasné, že byl naprosto výjimečnou osobností s fascinujícím charakterem: přímý rozhodný odvážný gentleman, který přicházel do světa s prázdnýma rukama, ale nakonec dostal všechno, co chtěl. Evidentně měl mnoho přátel mezi největšími osobnostmi tehdejší doby.

Uvědomil jsem si o trochu lépe, že on potřeboval jasnou celkovou myšlenku českých dějin, aby měl co říkat americkým kongresmenům, kteří sice tušili něco o existenci Habsburků, ale měli zcela jasno, že není jejich úkolem řešit obskurní nápady nějakých Čechoslováků. P. Masaryk píše o českých dějinách zhruba ve smyslu: pokud jste jeden z desítek zaměnitelných exilových vůdců v době války a máte na představení našeho národa pár vět, tak jediné, co se dá smysluplně říci, je poukázat na reformační stránku českých dějin, tj. Hus – Žižka – Chelčický – Komenský. To je jediné období a myšlenka, která dává jasný a jednoduchý smysl i pro cizince.

Celé to však není tak jednoduché, protože p. Masaryk samozřejmě svou teorii českých dějin nevytvořil až účelově, když cestoval v exilu po světě (coby téměř sedmdesátník), ale toto vše měl dávno hotovo v dobách, kdy netušil, že to bude potřebovat.

K tomu se váže pro mě možná nejlepší pasáž, kde p. Masaryk podal shrnutí toho, že často ho k úspěchu vedly spíše události, které považoval za své neúspěchy, ale že současně těžil ze své předchozí práce, byť to neočekával. Ale že to byly pozdější dividendy zasloužené.

Přesto však, že se Prozřetelnost o nás a o svět stará, nevyplývá z toho fatalism nečinnosti, nýbrž optimism synergismu, přísné přikázání co nejúsilnější práce, práce pro myšlenku. Jen tak smíme očekávat ty t. zv. šťastné náhody, tu vnitřní logiku života a dějin, a spoléhat na pomoc Boží. 

Z činnosti za hranicemi a z celého života jsem si shledával ve svých vzpomínkách příklady, jak se mně mé plány nedařily, a jak přece a přes to výsledky mého usilování byly lepší než mé rozumy. Jak jsem na př. býval netrpěliv, když spojenecká vojska nedosti rychle postupovala, ale jak právě dlouhé trvání války nám pomohlo, že jsme se mohli svou propagandou stát známými a že jsme se mohli se svým vojskem účastnit války!

Kdyby Spojenci byli zvítězili rychle, nebyli bychom dosáhli své samostatnosti; Rakousko v nějaké formě by bylo zůstalo. Do Prahy jsem hartusil, aby poslancové a žurnalisté přišli za mnou za hranice; nebyli posláni, práce byla vykonána bez nich, a když o věci dobře uvažuju, bylo lépe, že jsme zůstali sami a musili napjat všecky své síly a mohli pracovat soustavněji a jednotněji. Stejně neočekávaně nám přispěla sibiřská anabase a mn. j. A z dřívější doby jsem vzpomínal a vzpomínám často, jak nerad jsem z Vídně šel roku 1882 do Prahy; jaké jsem tenkrát měl světoborné plány a jak místo toho jsem v Praze byl donucen pohřížit se do studia našeho národa a účastnit se záhy jeho politiky atd. – celý život jeden rozum – nerozum!

A těch šťastných náhod jsem zažil vždy a také za hranicemi celou řadu. Byla šťastná náhoda, že jsem po vypuknutí války policii mohl odůvodnit svůj zájezd do Holandska a že jsem vůbec měl pas na tři léta, nedlouho před válkou vystavený; za války by mně ho již nebyli dali. (Dovídám se teď, že policejní rada Křikava upadl v nemilost, že mě za hranice pustil.) A jen šťastnou náhodou jsem proklouzl na hranicích do Italie; úředník pohraniční měl velké pochybnosti, má-li mě pustit, a než mu na dotaz přišla telegrafická odpověď, unikl jsem mu. Chtěl jsem ze Švýcarska ještě jednou domů, shledával jsem si již visum, ale přátelé v Praze se dověděli včas o tom, že by mě hned zavřeli a potrestali. Taková šťastná náhoda se stala roku 1916 s cestou do Paříže (z Londýna); ujednal jsem přeplutí na lodi Sussex, ale dru Benešovi se doba nehodila, telegrafoval, abych nejezdil – Sussex byla Němci potopena, a jak známo, to potopení se stalo příčinou důrazného amerického protestu. Také na cestě ze Skotska do Norska jsem jel na lodi, která jen ostražitostí kapitána v posledním okamžiku byla zachráněna od výbuchu německé miny. A kolik takových šťastných náhod jsem prožil za revoluce a bojů v Petrohradě, v Moskvě a v Kijevě. Být více pověrčivý než jsem, upadl bych do chyby Vilémovy, pokládajícího se za zvláštní nástroj Boží.

Závěrem ještě nějaké poznámky pro čtenářský deník:

- Opakovaně p. Masaryk píše, že byl pro to, aby se Spojenci nezastavovali, a aby obsadili Německo. Je naprosto pochopitelné, proč to Spojenci neudělali. Osobně se mi však zdá, že stojí za úvahu, zda by se Berlín musel dobývat o 25 let později znovu, pokud by to spojenci udělali už v r. 1919.

- Přestože p. Masaryk psal již v r. 1925, jeho slova o Německu se moc neliší od Německa, jak vystupovalo za nacismu. V tom se myslím potvrzuje dojem, který jsem si odnesl z knihy p. Kovtuna Republika v nebezpečném světě, totiž že převzetí moci p. Hitlerem v Německu nebylo nějak dramatickým zlomem v německé zahraniční politice.

Pruský militarism upotřebil theorie anglického přírodozpytce k zesílení svého vojenského aristokratismu, hlásajícího hlavní dogma t. zv. realpolitiky, že se všeliké právo rodí z moci a síly a moc a síla pravidlem ztotožňovány s násilím. Německý národ prohlašován za národ rozených pánů.

- Velice se zajímal o to, zda, kdy a jak Republika formálně vznikla; vrací se podrobně k otázkám, jak se dívat na vznik Republiky z hlediska mezinárodního práva veřejného.

- Pokud jde o to, zda odtržení Československa od Rakouska bylo legitimní, má jednu dobrou poznámku, že na konci války Rakousko výslovně samo toto právo uznalo akceptací Wilsonových bodů.

- Vrací se k myšlence, že k dobrému životu je potřeba náboženství.

- Opakovaně se souhlasně vrací k Palackému, uznává ho z českých politických myslitelů nejvíce. Právě na Palackém má poznámku, že je dobrým dokladem toho, že má-li být český veřejně činný státník či intelektuál co k čemu, musí být věřicí a – můžeme s tím polemizovat, ale to je tak všechno – pokud možno i protestant.

Knihu mohu doporučit, ale upozorňuji, že se z větší části vůbec nedá číst. Taková jsou prostě setkání s p. Masarykem.

První věta knihy: Podávám zprávu o své zahraniční činnosti za světové revoluce v letech 1914 až 1918.

Poslední věta: Ježíš, ne Caesar, opakuju - toť smysl našich dějin a demokracie.


Žádné komentáře:

Okomentovat