27. června 2015

Naše české minulosti (Kamil Činátl)

Druhou výpůjčkou při poslední návštěvě městské lidové byla publikace p. Činátla Naše české minulosti aneb jak vzpomínáme.

Dostal jsem s ní díky propagaci na twitterovém účtu autora Oprásků sčeskí historje; ten na knihu upozornil nejspíš kvůli figurce Zmikunda, která je na obálce.

Doufal jsem na základě obálky, že v knize bude nějaké zamyšlení nad Oprásky, ale bohužel prakticky není.

V knize jsou naznačeny posuny, jakým se u nás vzpomíná na několika příkladech. Hlavní kapitolou jsou herecké paměti, které byly před převratem političtější, po převratu vycházely často ty stejné paměti v úpravě privátnější. Na to navazuje úvaha o postavení Národního divadla jako předmětu vzpomínání.

Autor používá pojem vzpomínkový stroj, čímž se myslí, že nějaký fenomén a jeho proměny v čase umožňuje provozovat veřejné vzpomínání na různé doby. Vzpomínkový stroj je docela hezká metafora; stroje jsou někdy silnější a produkují spoustu paměti, napájejí se z aktuálních témat. Jen dlouhý úvod knihy, který tuto metaforu vysvětluje akademickým žargonem je duchamorný a nedá se číst.

Nechť jsem za primitiva, ale ten metodologický úvod není prost směšnosti. Jako kdyby autor románu považoval za potřebné napřed na sto stranách vysvětlovat, jak si hrozně složitě musel lámat hlavinku, než vymyslel takový způsob vyprávění a takovéto protagonisty. Je to určitě nedorozuměním co do žánru, ale já jsem byl prostě zvědav na konkrétní příklady, jak vzpomínáme, a ne na autorské protahování šlach a zahřívání svalů.

Netuším, zda publikace došla uznání mezi odborníky, ale jako populární čtení není tolik čtivá, jak dneska bývá i non-fiction; i v non-fiction je myslím ambicí od první věty čtenáře přišpendlit k textu a nedat mu ohromením vydechnout.

Nakonec jsem si však i v Našech českých minulostech našel, co jsem hledal, tj. pár zajímavých příkladů. Připomínají se a srovnávají filmy Lidice a Habermanův mlýn z hlediska přístupu, jakým se dnes vzpomíná na události kolem druhé světové války. Ani jeden z nich jsem bohužel neviděl. 

Velká kapitola je věnována sporu o vlastnictví katedrály sv. Víta z poloviny 90. let, hlavně roli p. Mahlera a jeho knihy a navazující TV show. Bylo zajímavé připomenout si historii právního sporu o vlastnictví katedrály včetně souvisejících veřejných akcií; když už bych o tom sporu psal, tak bych už podal informaci precizně a až do konce, to v knize chybí. (Čtenář si může jen vzdychnout, jak jinak by podání takové právní věci vypadalo kupř. v podání takového pana Němečka!)

Podobným případem, který jsem si rád připomenul, protože jsem ho zažil již jako dospělý, ale v mezidobí opět zapomněl, byl popřevratový osud seriálu Třicet případů majora Zemana. Už jsem úplně zapomněl, že první uvedení bylo doprovázeno vysvětlujícími debatami na státní televizi; p. Činátl připomíná, že u jednoho dílu se k debatě moderované p. redaktorem Wollnerem sešla herečka pí Obermaierová, funkcionář politických vězňů a ten pán, co zpíval znělku toho pořadu a měl funkci předseda Společnosti přátel majora Zemana.

Sám autor v doslovu skepticky píše, že přijetí jeho práce bude patrně rozpačité. Bohužel mu musím dát za pravdu: téma by mě bavilo, ale přivítal bych text populární: vzhledem k materii by to byl text asi poloviční délky, jiskrnějšího jazyka a s nějakým průvodcem, který bude téma komentovat a možná přidá tu a tam něco kulturně více povznášejícího, než probírání se uživatelskými komentáři na ČSFD.cz a novinými recenzemi (nic proti komentářům na ČSFD.cz, jsem jejich fanouškem, ale od knihy jsem čekal i něco navíc).

Na druhou stranu i já jsem si odnesl z knihy pár pojmů, jak vnímat práce na historická témata.

Knihu tedy příliš nedoporučuji.

První věta knihy: Škola mě vybavila mimořádnou důvěrou v dějepisné vědění.

Poslední věta: Vzpomínáme, protože je to hra, která nás baví, máme radost z rozpoznávání sebe sama na pozadí našich společně obývaných minulostí.

Žádné komentáře:

Okomentovat