24. června 2015

O pražské německé literatuře (Kurt Krolop)

Po delší době jsem navštívil městskou lidovou. Strávil jsem v ní však jen asi 3 minuty - jen jsem rychle proběhl do zadní místnosti, popadl namátkou dva kousky a zase běžel pryč (po nahlášení výpůjčky samozřejmě).

Jednou z vypůjčených knih je brožurka p. Kurta Krolopa O pražské německé literatuře. Předem svého článku rovnou uvádím, že je vyloučeno, že bych cokoliv kritizoval na knize p. Krolopa. A sice z osobních důvodů: když jsem před 24 lety dělal přijímačky, tak jsem se hlásil mj. i na fildu. V literární části germanistických přijímaček mě zkoušel právě p. Krolop. Jelikož jsem tam byl přijat a ještě mi to vlídně sdělovali už na konci pohovoru, tak od té doby z tohoto pozitivního zážitku do určité míry stále žiju. Nejspíš právě proto, že jsem šel nakonec na jinou školu. P. Krolop takto representuje alternativní scénář mého života, kterým se mohu útěšně zaobírat.

Brožura O pražské německé literatuře obsahuje dvě přednášky p. Krolopa: první - K vzniku a historii pražské německé literatury "expresionistického desetiletí" - přednesl v r. 1965 na konferenci v Liblicích (nebyla to ta slavná o dr. Kafkovi, ta byla o dva roky dříve). Druhý text - Pražští autoři ve světle "Pochodně" - pochází z konce osmdesátých let.

Pan Krolop má zajímavý životaběh, protože je dvakrát odsunutým Němcem. Narodil se za Republiky v obci Kravaře na Úštěcku. Na konci padesátých let se uchytil v Praze jako germanista na univerzitě a poté v akademii věd a získal na pár měsíců (podruhé) i československé občanství, které mu však v r. 1970 naše úřady opět odebraly a musel se vrátit zase do NDR. V Praze pak učil na univerzitě zase po převratu, kde jsem ho tedy viděl i já osobně. Jak je vidět, musí to být velice houževnatý muž, který se takovou prkotinou, jako je jeden či dva odsuny, nenechal odradit od pražské akademické kariéry.

Těžko budu zde z pozice blogýskáře uvedené práce hodnotit. Přestože jsou to odborné texty, tak jsem ocenil srozumitelný a pěkný jazyk. Pěkně evokuje představu, jak mohl asi vypadat životní pocit pražských německých literátů v těch zlatých letech, kdy začala působit Kafkova generace, která dosáhla světového věhlasu.

Ukazuje jednak posun této poslední generace proti starším autorům k větší otevřenosti vůči Čechům: obzvláště vstřícný byl radikální p. Werfel, i když částečně až po odchodu z Prahy. To je druhý prvek, který p. Krolop zmiňuje: velká část pražských německých literátů Prahu postupně opouštěla, ostatně včetně nejslavnějšího dr. Kafky.

K oddělení české a německé Prahy z doby před nástupem generace desetiletí od r. 1910 cituje z dopisu p. Jodla, který přišel z Mnichova do Prahy jako profesor filozofie v r. 1885:

Mezi Čechy a Němci stojí absolutní dělicí stěna; odděleni jsou především nejněmečtější Němci, profesoři německé univerzity (...). Nedá se vůbec popsat, jaký kontrast tvoří život v Praze k životu v Mnichově. Veškerý sociální život je zde zcela proniknut politikou, a když člověk nemá chuť se na tom podílet, pak nezbývá nic jiného než co možná největší zdrženlivost. Povinné jsou jen dvě věci: žádné koketování se Slovanstvem a žádné nepřátelství vůči Židovstvu.

Ještě sem poznačím nějaké čtenářské náměty pro sebe či zájemce. P. Krolop upozorňuje, že v letech 1914 - 1917 vyšla série německých románů z prostředí historické či současné Prahy:

- Paul Leppin: Severinova cesta do temnot,
- Egon Erwin Kisch: Pasák,
- Gustav Meyrink: Golem,
- Max Brod: Tychona Brahe cesta k Bohu,
- Augusta Hauschnerová: Srmt lva,
- Ernst Weiss: Boj a
- Gustav Meyrink: Valpuržina noc.

Závěr laboratorních prací: kniha se mi líbila hezky.

První věta knihy: Kurt Pinthus určil v rozhovoru s Walterem H. Sokelem začátek literárního expresionismu na den přesně.

Poslední věta: Nemějte obavy, tuto ironicko-satirickou rehabilitaci staroslavné instituce pražského šmokovství nebudu dále vyhodnocovat, já pouze "podávám zprávu", jako se na konci nejslavnějšího ze všech referátů říká: "i vám, slovutní členové Akademie, jsem pouze podal zprávu."



Žádné komentáře:

Okomentovat