Prvotinu p. Houllebecqa mi půjčil p. bratr s pí (již) mangelkou poté, co mne k Vánocům obdarovali jeho románem Platforma. Budiž jim za obé dík.
P. Houellebecq píše děsně depresivně a nihilisticky, ale velice strhujícně. Příběh se odehrává v prostředí pařížských odborných pracovníků – hlavní protagonista pracuje jako školitel v IT firmě a děj se odehrává většinou na služební cestě v Rouenu, kde v době před Vánoci tři týdny školí pracovníky ministerstva zemědělství.
Knihu jsem s chutí přečetl během jedné (dnešní) delší nedělní návštěvy dětského koutku, který si vyžádalo potomstvo u příležitosti končícího školního roku; a to včetně průběžného servisování obou dítek a napsání tohoto článku.
Rozšíření bitevního pole je pěkná kniha i fyzicky: tenká beletrie v atraktivní žlutooranžové vazbě. Na konci pak je vědecký doslov k autorovi, skoro jako za starých časů.
Rušivé prvky v četbě byly tedy jen dva: vadí mi jeden motiv v románu, kdy protagonista navádí kolegu k vraždě. Druhým rušivým prvkem je, že v překladu se opakovaně používá slovo „kádr“. Považuju toto slovo v češtině za hodně zastaralé a svázané s konkrétním režimem; nedá se používat v nějakém neutrálním významu. Netuším, jaké přesně zabarvení význam má francouzské slovo „cadre“, když se mluví o pracovnících IT firem a IT oddělení ministerstev v 90. letech, ale pochybuju, že český „kádr“ to vystihuje nejlépe ze všech možností.
Chtěl jsem původně postavit tento článek jen na strhujícím prvním odstavci, ale hned ve druhé větě straší kádrové, což je jak palicí do čela.
Vidíte sami: nuda nuda, šeď šeď hned od prvních slov.
Pokud tedy odhlédnu od nešťastného rozhodnutí ohledně kádrů, tak knihu velice doporučuji.
První věta knihy: viz v článku.
Poslední věta: Jsou dvě hodiny odpoledne.
Knihu jsem s chutí přečetl během jedné (dnešní) delší nedělní návštěvy dětského koutku, který si vyžádalo potomstvo u příležitosti končícího školního roku; a to včetně průběžného servisování obou dítek a napsání tohoto článku.
Rozšíření bitevního pole je pěkná kniha i fyzicky: tenká beletrie v atraktivní žlutooranžové vazbě. Na konci pak je vědecký doslov k autorovi, skoro jako za starých časů.
Rušivé prvky v četbě byly tedy jen dva: vadí mi jeden motiv v románu, kdy protagonista navádí kolegu k vraždě. Druhým rušivým prvkem je, že v překladu se opakovaně používá slovo „kádr“. Považuju toto slovo v češtině za hodně zastaralé a svázané s konkrétním režimem; nedá se používat v nějakém neutrálním významu. Netuším, jaké přesně zabarvení význam má francouzské slovo „cadre“, když se mluví o pracovnících IT firem a IT oddělení ministerstev v 90. letech, ale pochybuju, že český „kádr“ to vystihuje nejlépe ze všech možností.
Chtěl jsem původně postavit tento článek jen na strhujícím prvním odstavci, ale hned ve druhé větě straší kádrové, což je jak palicí do čela.
V pátek večer jsem byl pozván na párty ke kolegovi z práce. Bylo nás tak třicet, samí střední kádři od pětadvaceti do čtyřiceti let. V jednu chvíli se tam jedna kráva začala svlíkat. Sundala si tričko, pak podprsenku, sukni a neuvěřitelně se přitom ksichtila. Chvíli se tam natřásala v kalhotkách, a protože nevěděla, co dělat jiného, začala se zase oblíkat.
Vidíte sami: nuda nuda, šeď šeď hned od prvních slov.
Pokud tedy odhlédnu od nešťastného rozhodnutí ohledně kádrů, tak knihu velice doporučuji.
První věta knihy: viz v článku.
Poslední věta: Jsou dvě hodiny odpoledne.
Žádné komentáře:
Okomentovat