6. března 2016

Syn boha hromovládce (Arto Paasilinna)

Mé první setkání s finskou literaturou. Neodpustím si tedy rozvláčný úvod, jak k němu došlo.


Na začátku byla recenze jiné knihy p. Paasilinna, kterou jsem před lety poslouchal na říšském státním rozhlasu. O kvalitě knihy se vyjadřovali zdrženlivě. Zcela mě však nadchla výchozí situace: bůh je unavený, bere si na rok dovolenou. Jako zástupce si zvolí finského jeřábníka, který na tu dobu převezme božské úkoly.

Kniha s jeřábníkem bohužel zatím česky nevyšla. Koupil jsem tedy k posledním Vánocům jinou Paasilinnovu práci, která má obdobný námět: jeden ze starých finských bohů přichází do moderního Finska, aby prověřil situaci a pokusil se obnovit úctu ke starým božstvům.

(Dal jsem tuto knihu jako dárek mangelce. Ale jak už to s mými knižními dary bývá, ani jí chudákovi nedošlo, že kniha byla - teoreticky - určena jí... Ale zpět k té svíčkové.)

Syna boha hromovládce jsem přečetl lehounce a rychle. Je psaná tradičně, až starosvětsky, z pozice vševědoucího vypravěče. Postavy jsou obyčejní lidé, občas spíše figurky než nějaké složité osobnosti. Příběh odsypává poklidným, ale stabilním tempem.

Autor se moc nepáře s detailním konceptem: bohové žijí na nebi bohatým společenským životem, včetně závisti, bojů a milostných pletek - podobně jako třeba antičtí bohové. Když se však syn boha hromovládce dostane do moderního Finska (děj se odehrává patrně v 80. letech), pak náhle nezná žádné fyziologické projevy života jako člověk: jídlo, spánek, sex apod. Osobně mám dojem, že takovéto detailní rozpory nevadí.

Celkově smířlivou atmosféru knihy bych přirovnal například k dojmu, který mám ze Saturnina či ze série p. Woodehouse.

Zvláštností jsou exkurze p. Paasilinna do oblasti finských dějin a národního charakteru, které jsou velice vydařené. Finy vidí vždy velice sebekriticky a sebeironicky; pobaveně ukazuje zmatenost, absenci dlouhodobého odhodlání. Významná je trvalá přítomnost ruského či sovětského souseda a finské stýkání a potýkání se s ním.
(Bůh) Ilmarinen má radost, když lidé žijí v míru, a truchlí, když spolu válčí. Ilmarinen také například čekal u tuonelské řeky v roce 1956, když zemřel prezident Juho Kusti Paasikivi. Ilmarinen zařídil, že Paasikivi neskončil v pekle, ale dostal se na nebesa, která speciálně pro prezidenta ozářili polární září a Eliášovým ohněm. Paasikivi, který si rád zaklel, konstatoval, že to je kurva krásný. A hned chtěl vědět, zda by se mohl setkat se sovětským generálplukovníkem Ždanovem, který byl vedoucím spojenecké komise působící v Helsinkách do roku 1947. Ždanov zemřel v roce 1948, vysvětloval Paasikivi, a bylo by zajímavé vědět, jak se starému spojenci daří.
Ukázalo se však, že setkání se Ždanovem jaksi není možné. Pobýval v místě zvaném rusácké peklo, kde byla konstatní teplota minus šedesát stupňů Celsia.
Napadla mě hypotetická možnost, že finská poloporážka od Sovětského svazu, avšak po pamětihodném boji, jim umožňuje o těchto věcech přemýšlet lehčeji.

Vědomí okrajové finské nevýznamnosti je samozřejmě humorné, v kontrastu s očekáváním božské všemocnosti bohů. Hned v úvodní poradě si finští bohové bolestně uvědomují svá omezení:
"Na zeměkouli žijí asi tři miliardy lidí. Z nich Finů je necelých pět milionů..."
Ukkova manželka Rauni se neovládla a skočila mu do řeči: "A ani ty v nás nevěří!"
Přestože pro cizince je místy obtížné orientovat se ve spoustě nezvyklých finských jmen postav v knize, finský kolorit vnímám spíše zábavně.

Není vlastně obecně docela výjimečné, jak se Finům daří se prezentovat sympaticky? (Sám jsem se pracovně potkal s Finy několikrát, a všichni patřili k těm nejsympatičtějším. Byli všichni zdvořilí, spolehliví a neuspěchaní.)

Moc toho o Finsku nevím, ale je zjevné, že po zhroucení Sovětského svazu využili obdivuhodným způsobem příležitost, která se jim naskytla. V uplynulých třiceti letech Finové předvedli v podobě firmy Nokia globální hospodářský výkon, který byl provázen i osobitými mezinárodními úspěchy v umění: myslím, že třeba Leningradské kovboje zná - či alespoň pozná - téměř každý. Myslím, že mezi ně lze zařadit i knihy p. Paasilinna.

Knihu mohu tedy, v oboru lehkého čtení, doporučit.

  • Databáze knih: 84 % (62 hodnocení)
  • Goodreads: 73 % (318 hodnocení)
První věta knihy: Finské nebe drží na místě světový sloup, jehož nebeským pólem je Severka.

Poslední věta: Aspoň ale jsou Finové jediný národ na světě, v němž nenajdete jediného blázna.

5 komentářů:

  1. Paasilinna - můj literární objev roku 2014. Narazila jsem na něj úplnou náhodou, když bylo v práci o prázdninách hluché období - kolegyně na dovolené, šéf na delší služební cestě, konec měsíce, prostě mrtvo. Já ostuda největší jsem tedy na internetu hledala nějakou knihu v pdf, kterou bych si mohla nenápadně číst předstírajíc práci :D A narazila jsem na Zajícův rok. Tento druh suchého humoru mě nadchl, takže jsem si pak přečetla ještě Chlupatého sluhu pana faráře a nevylučuji, že si od Paasilinny ještě pár románů přečtu.
    Například tento :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tipy:-) Je to lehčí čtení, dovedu si představit, že ho lze číst i pokoutně v práci.

      Vymazat
  2. Paasilinna je super autor, sedí mi jeho styl a humor.
    Syna boha hromovládce jsem přečetla nedávno, od začátku do konce jsem se smála. Humor ovšem není vynucený ani trapný, spíše takový... inteligentní.

    OdpovědětVymazat
  3. Jo a kniha s jeřábníkem už je na světě, jmenuje se Chraň nás pánbůh před Finem a je snad ještě o chlup lepší než tato.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc za upozornění, tento kousek si nejspíš dopřeju!

      Vymazat