Úvodní část mých článků na blogu, tj. „jak jsem ke knize přišel“, bych zde doplnil ještě o vysvětlení motivace. Proč jsem si půjčil zrovna knihu p. Thurbera? Jsem přesvědčen, že tip musí pocházet od p. Horníčka, mého velkého oblíbence. Toto podezření se mi potvrzuje i u jiných českých blogerů, které jsem googlil a kteří psali o p. Thurberovi – též byli na stopu p. Thurbera přivedeni p. Horníčkem.
Filozof a ústřice je česká kompilace dvou povídkových sbírek, jak vyšly v originále: Muž středního věku na létající hrazdě a Další bajky pro naši dobu.
Pochopil jsem z doslovu ke knize a z toho, co jsem si o něm četl na Wikipedii a na Goodreads, že p. Thurber je klasikem americké humoristické povídky z období mezi válkami a po válce. Též jsem nabyl dojmu, že jde o autora, který pomalu upadá v zapomenutí.
Hlavním dojmem z Filozofa a ústřic (respektive Muže středního věku na létající hrazdě) pro mě je, že si nevybavuji jiné tak smutné a hořké humoristické povídky. Povídky povětšinou pojednávají o vztazích mezi manželi středního věku. Zpočátku jsem si myslel, že se ponesou na vlídné notě vzájemného porozumění mezi manžely a sdíleného běžného šílenství: třeba v povídce o tom, jak dopravní policista v noci zastaví u manželského páru, který je mu podezřelý tím, že muž klečí u silnice a manželka sedí v autě pár desítek metrů od něj. Po chvilce se vysvětlí, že muž a žena vedli v autě debatu, zda by lidské oči ve světle automobilových reflektorů svítily stejně jako oči kočičí, a rozhodli se to otestovat v praxi.
Velice rychle se však tón povídek vyvíjí k tomu, že dlouholeté manželství je utrpením: sice jemným, nenápadným a rafinovaným, avšak utrpením. Mužové se odhodlávají svrhnout nadvládu svých nesnesitelně panovačných manželek a utíkají za štěstím se sekretářkami apod.
Typickou polohou p. Thurbera jsou třeba scény, kdy se manželský pár vrací autem s večírku u přátel, nebo spolu sedí doma. A v jedné či dvou větách přehrávají mezi dlouhým tichem své hluboké rozpory, které se na večírku obvykle zesílily a vyšly na povrch.
Když později jeli mlčky autem domů, pravila paní Bidwellová asi po míli cesty: „Řekla bych, že bys mohl mít aspoň tolik slušnosti a nezadržovat dech na návštěvě u cizích lidí.“
„Nikomu jsem tím neubližoval,“ namítl pan Bidwell.
„Vypadals směšně!“ řekla manželka. „Jako dokonalý blázen!“ Řídila a přidávala plyn, jako to dělala vždycky, když byla rozzuřená nebo když ji popadala zlost. „Co si myslíš, že si asi lidi mysleli – jaks tam seděl, nafouklý jako žába a oči div že ti nevylezly z důlků?“
(z povídky Vlastní život pana Bidwella)P. Thurber měl ambici vystihnout zvláštnost všedního okamžiku. Ale – možná na rozdíl od řady jiných humoristů – neměl sklony dodávat svým pozorováním nějakou zvláštní vlídnost; v tom mi připadá jeho určitá odlišnost a zajímavost.
Součástí Muže středního věku na létající hrazdě jsou pak ještě ironické parodie tehdejších literárních mód (drsné školy americké detektivky, anglického společenského románu apod.); tyto variace mi docela připomínají třeba některé perly z Literárních poklesků mého velkého idola p. Stephena Leacocka. Parodií je ostatně i samotný název Muže středního věku na létající hrazdě: ve sborníku není žádná povídka tohoto názvu, ani se přímo takový motiv v textech neobjevuje.
Závěr Muže středního věku pak tvoří překvapivě několik prostě smutných povídek o osamění a úzkosti. V nich se vypravěč nikomu neposmívá a pokládá se otevřeně a literárním jazykem do svých citů; myslel jsem zpočátku, že jde též o parodie. Ale nejde.
V doslovu označuje překladatel p. Nenadál tuto poslední sentimentální skupinu povídek za slabší. Mně se však dost líbily. Jedna z nich popisuje prázdný večer muže po odchodu od manželky, který žije sám v hotelu a každý večer se – ač nerad - opíjí v hotelovém baru.
Vypil několik skleniček brandy. Do haly nevešel nikdo, koho by znal. Byla sobota večer a lidé se rozešli po nejrůznějších zábavách. Když přišel do hotelu, ani se nepodíval do své přihrádky na poštu za pultem recepčního, jestli tam nemá nějaký vzkaz. Vlastně si tak sám se sebou hrál jakousi hru. Vždycky se šel podívat, jestli nemá nějaké vzkazy, až po brandy. Teď si dá ještě jednu a pak se půjde podívat. Vypil brandy a šel se podívat. Recepční nahlédl do přihrádky a oznamoval mu: „Nic.“
(z povídky Člověk je bludný tvor)
Úplně poslední povídka si pak pohrává s přímou a jednoduchou úzkostí ze všech požadavků světa: protagonista (a vypravěč v první osobě) se rozhodne sehnat si velkou krabici a v ní se prostě schovat.
Druhou, menší polovinu knihu představuje původní sbírka Další bajky pro naší dobu. Formálně jde o klasické bajky: velice krátké příběhy o zvířátkách s ponaučením. Každá má jednu nebo dvě stránky a končí i výslovným ponaučením. Bajky se vyznačují tím, že zvířátka jednají jako autorovi moderní současníci. Ani tyto bajky nejsou příliš optimistické.
Naučení bajek mě spíše míjela a moc mi nezarezonovala. K úvaze mi připadají snad jen tato naučení:
Je nebezpečnější držet si život od těla než se vrhnout do jeho objetí. (bajka Modráček a jeho bratr)
Je lepší mít malý kruh svobody kolem sebe než velký v nose. (bajka Medvědi a opice. Kruhem v nose se tu myslí kruh k řetězu, na kterém opice vodily připoutané medvědy, kteří se nechali zlákat sliby velkých opičích ideálů za cenu ztráty svých malých medvědích příjemných životů.)Filozofa a ústřice (případně jeho první část, tj. sbírku Muž středního věku na létající hrazdě) určitě doporučuji. P. Thurber je bezpochyby mistrem velice krátké humoristické povídky.
První věta knihy: V prvních chladných listopadových dnech jsem se stal předmětem velmi kousavých a nepříjemných poznámek svých přátel a kolegů, a sice proto, že jsem chodil v tom fukéři po ulicích města bez klobouku a bez kabátu.
Thurber.
OdpovědětVymazatDíky, opraveno.
Vymazat