Jednou z takových knih je i práce p. Klápště Proměna českých zemí ve středověku. Doporučil mi ji (a rovnou i půjčil) kamarád p. JNA na jednom z našich amatérských mediavelistických seminářů. Tím nazýváme to, že se občas domluvíme na oběd a povídáme si o tom, kde jsme četli něco, co nám pomůže pochopit české poměry.
Pan Klápště je archeolog a budiž mou ostudou, že jsem o něm dříve neslyšel. Od té doby, co mě na něj p. JNA upozornil, jsem zjistil, že několikrát vystoupil v pořadu Historie.cs na státní televizi. Po shlédnutí příslušných částí Historie.cs jsem se stal rázem jeho fanouškem - kdybych měl svůj chlapecký pokojíček, sundal bych ze zdi plakát p. Sagvana Tofiho a vylepil místo něj plakát p. Klápště.
Proměna českých zemí ve středověku pro mě otevřela nové obzory hned v několika směrech. Především krásně ukazuje, jak vlastně u nás vznikaly základy prosperity, na nichž stavíme dodnes. To jsem si odnesl z četby jako hlavní význam prodlouženého 13. století pro nás.
V českém dějepisu se prý obor tohoto období nazývá (dost hrozným termínem) "problematika 13. století". Ve škole jsme se učili o vnitřní a vnější kolonizaci; pojem kolonizace se však prý mezinárodně již od 70. let nepoužívá, protože vyznívá neuctivě ke kolonizovaným.
P. Klápště ukazuje na konkrétních případech z okruhu šlechty, měst a venkova, jak konkrétně u nás vypadalo zhodnocení krajiny pro hospodaření. Že zakládání vsí a měst bylo obrovskou kulturní adaptací našich předků, které bylo založeno na zkušenostech se stejným procesem, který dříve proběhl na západ od nás (a následoval dále na východ).
V této souvislosti se autor dostává až k těm otázkám, kvůli kterým laický čtenář jako já vůbec čte knihy o historii: jestli by se nedalo na starých příkladech zjistit, které jsou naše hodnoty a kde je hledat.
I když to není hlavním záměrem knihy, kniha je velice inspirující i pro úvahy o tom, kde se vzalo právo, kde se vzal náš dnešní blahobyt a v čem bylo právo praktické pro získání blahobytu. P. Klápště na řadě velice podrobných příkladů (kapitola je typicky věnována o nějaké lokalitě, která byla archeologicky zkoumána) ukazuje, že celý proces spustilo dlouhodobé vlastnictví půdy šlechtou a církví. Logicky se tak objevuje myšlení o dlouhodobém využití majetku - jak se svými věcmi co nejlépe hospodařit. S tím souvisí převzetí západoevropského systému poskytování dědičných práv kolonistům. Kolonisté výměnou za získanou dlouhodobou perspektivu byli ochotni přesídlit do nehostinné neosídlené země, podstoupit boj s divočinou, vymýtit les, krajinu zkultivovat, a tím zajistit vlastníkovi výnosy do budoucna.
Pravidla pro osidlování přitom shrnovala zkušenosti, jak celý takový podnik co nejlépe zorganizovat, umožnit mu přežít počáteční kritické období a dále dlouhodobě fungovat. P. Klápště se zaměřuje mj. i na to, že zakládání měst a vsí bylo podnikáním se všemi riziky: řada založených měst či obcí se neuchytila a rychle z různých důvodů zanikla (na základě četby jsem v létě navštívil na rodinném výletě lokalitu Sekanka nad soutokem Vltavy se Sázavou, kde existovalo po krátkou dobu město, o němž se nezachovaly žádné zprávy, hlavně prý nevíme, jak se město jmenovalo). Každý jednotlivý osidlovací projekt města, vsi či dolu se mohl podařit jen tehdy, když dával ekonomicky smysl pro všechny zúčastněné.
Současně mě v knize zaujal pohled do organizace dějepisectví: jak se v moderní době vyvíjelo, v jakém je stavu, jaká spousta projektů by byla vhodná k realizaci, ale hotova není (tím míním třeba poznámky autora o tom, že by bylo například dobré mít kompletní seznamy staveb z určitého historického období nebo osídlených míst; stejně tak jsem pochopil, že jedna věc je vykopat nějaké střepy a zdokumentovat ďůlky a odpadky, druhá věc je nálezy historicky vyhodnotit a publikovat).
Je pro mě skutečně obtížné blíže charakterizovat knihu v celé její šíři a hloubce: je nabita popisem více než desítky příkladů konkrétních proměn naší krajiny, a to vše dává do kontextu obdobných procesů na západ i na východ od nás. Varuji případné zájemce, že Přeměna českých zemí ve středověku není žádným populárním čtením: na dlouhých a dlouhých stránkách se rozebírá stavební vývoj jednotlivých lokalit, jak vyplývá z archeologického výzkumu.
Když jsem si začal rozmýšlet, co napsat do tohoto článku, hlavním mým zjištěním bylo, že knihu si chci určitě přečíst opakovaně. Chci si v klidu přečíst i poznámkový aparát a třeba si vybrat nějaké další čtení, na které se v něm odkazuje.
Poznačím zde jen namátkou několik perliček, u kterých jsem si udělal poznámku do telefonu, když jsem knihu četl v metru na jaře při dojíždění do práce:
- Na konkrétním příkladu osídlení Bíliny ukazuje p. Klápště křehkou rovnováhu zájmů a sil v době budování přemyslovského českého státu. Jaká byla třeba motivace konkrétního správce přemyslovského hradu, aby vybudoval kostel; takové kostely mohly mít podvojné vlastnictví - patřily jak stavebníkovi, tak současně i církvi. Církev byla - do určité míry - protiváhou panovníkovi, a to umožňovalo regionálnímu velmoži, aby ochránil část svého majetku a postavení i proti panovníkovi z Prahy, kterému by jinak byl vydán na milost.
- Součástí změn středověké české krajiny byl třeba i přesun pohřebišť z míst opodál již existujících vsí ke kostelům (uvádí mj. příklad Černčic pod Milešovkou). Pro knížku je typické, že napřed podrobně rozebere situaci nějaké lokality a její výzkum. Následně uvede, jaká je situace výzkumu jinde ve střední Evropě a stručně zasadí naši situaci do evropského kontextu. Dílčí, v zásadě nezajímavý problém, tak nakonec vyústí v poutavou obecnou otázku. Ohledně hřbitovů opodál vsí končí postřehem, že trvalo 1000 let, než se nějaký kulturní zvyk rozšířil jen o 1000 km na východ.
Srovnání historie vesnic s historií pohřebišť upozorňuje na nápadný jev. Zatímco změny v topografii pohřebišť začaly u nás kolem roku 1100, vývoj sídlištních areálů pokračoval plynule dál a zásadních proměn se dočkal až ve 13. století. Oba tyto procesy svědčí o významných sociálních změnách. Žádný z nich se neomezoval jen na české země, oba tvořily přirozenou součást evropských dějin, do nichž vkládají společné jmenovatele s udivujícím časovým rozpětím. Vždyť jestliže v merovejském prostředí se doba pohřebišť opodál vsí uzavřela v 7.-8. století, na území dnešního Estonska se obdobná změna prosadila až v 17. a 18. století, právě o tisíc let později. Na mapě mezi oběma oblastmi naměříme asi tisíc kilometrů, ke stanovení kulturních rozdílů ale žádné měřítko nemáme. V každém případě i toto srovnání otevírá cenný pohled na dějiny Evropy, na postupnou a zdlouhavou europeizaci evropského kontinentu.- Kniha často uvádí pro porovnání i situaci ve Slezsku a v Polsku. Pobavila mě perlička o první větě v polském jazyce, která byla písemně zachycena: tuto větu totiž prý pronesl Čech! Ještě jsem o tom nikdy před tím neslyšel. Hrdinou té historické anekdoty je český kolonista v Polsku, pan Bohuchval, který sloužil koncem knížeti Boleslavu Vysokému a za služby dostal pozemek v zalesněné a neosídlené zemi.
Po čase se Bohuchval oženil s dcerou jakéhosi klerika, podle opata Petra tlustou a hloupou. Protože vodní mlýny v dané oblasti ještě chyběly, mlela Bohuchvalova žena ručně, pomocí žernovů. Přitom naříkala a Bohuchval ji utěšoval slovy day ut ia pobrusa a ti poziwai ("dej, abych mlel, a ty odpočívej") a často otáčel kamenným žernovem jako nějaká žena. Sice nepočetní, ale až příliš pozorní sousedé mu začali s posměchem říkat Boguchwal Brukal. Zprvu hanlivé jméno přešlo na celý Bohuchvalův rod i na jeho vesnici, kterou v letech 1253-1262 získal jindřichovský klášter a jež se dodnes jmenuje Brukalice. O několika slovech přisouzených českému manželovi vznikla řada vědeckých pojednání, skládají totiž nejstarší větu zapsanou v polském jazyce. Citlivý manžel svou pomocí v domácnosti získal nejen posměch sousedů, ale i pevné místo v novodobém jazykovědném bádání.- Zaujala mě poznámka o běžnému obchodu s nevolníky u nás ve vztahu k počátkům zemědělského hospodaření a vzniku trhu se zemědělskými přebytky.
Benediktinský klášter v Hradisku u Olomouce si podle rozhodnutí svých zakladatelů měl koupit čtyři rybáře a sedm popluží s oráči. Za jednotlivé osoby měl vydat po 300 denárech. Listinou kladenou do roku 1078 bylo už předem řečeno, že bude-li chtít někdo ze zakoupených lidí odejít, musí uvedenou částku splatit a klášter si za stejných podmínek koupí jiného nevolníka. V českých zemích tedy fungoval trh s nevolnými lidmi, jejichž standardní individuální cena činila 300 denárů. Někteří z nevolníků se k této částce dokázali dopracovat a svoje společenské postavení změnit.- Celá kniha má živý a zaujatý styl, který však současně zůstává zcela věcný. Z toho - pro mě sympaticky - vybočuje popisek k fotografii města Most z roku 1976, těsně před jeho zbouráním. V rezolutním dovětku (u jinak informativního popisku k fotografii) autor píše: "Likvidace Mostu byla zločinem, který nebyl pojmenován ani po roce 1989."
Knihu velice doporučuji. Takto náročné čtení vyžaduje po čtenáři vynaložení značeného času a úsilí. Ale doufám, že budu mít možnost přečíst si ještě další texty p. Klápště.
Bylo již mnohokrát různými způsoby zformulováno, že schopnost rozumné orientace v současných poměrech jde ruku v ruce s tím, že se zorientujeme v poměrech uplynulých.
Dalším osobním přínosem, který si od takové četby slibuji, jsou úspory na nákladech za turistiku: lze ušetřit za letadlo a hotel, když se nebudu trmácet cestováním nýbrž strávím dovolenou sice v tuzemsku, ale současně v místech, jejichž minulost je pro mě exotická a těžko představitelná. Já jsem hluboce přesvědčen, že turistika je převážně otázkou představy a konstruktu: proč třeba lidé lezou jak posedlí na nejvyšší vrchol dané země, ale už podstatně méně na vrchol čtvrtý a pátý? Z hlediska konkrétního zážitku na cestě přece není žádný rozdíl, jestli vystoupám o sto metrů výše nebo níže. V tomto smyslu jsem se například procházel v létě nad Sázavou po zaniklém městě na Sekance, kde celkem není nic k vidění, avšak díky četbě knihy p. Klápště byla ta vycházka pro mě hodnotným zážitkem:-)
První věta knihy: Souběžně s českým "návratem do Evropy" se nenápadně, za to však zásadně a snad i trvale, začal měnit náš vztah k dějinám.
Poslední věta: Ve 13. století vyvrcholily dlouhodobé změny českých zemí a jejich novou podobu, utvářenou soužitím Čechů a Němců, zásadně ovlivnilo přijetí celého systému evropských "kolonizačních"inovací.
Databáze knih: 83 % (z 6 hodnocení)
Goodreads: 63 % (z 5 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat