2. října 2016

Uvolněnost. Umění duševního klidu. (Der Spiegel Wissen)

Mám velice rád specializované sešity německého časopisu Der Spiegel. Většinou si pořizuji zvláštní sešity na historická témata. Dnes se však budu věnovat sešitu z jiné řady, a sice ze série Spiegel–Vědění.


Sešity za série Spiegel–Vědění si kupuji velice málokdy. Ale když loni v září vyšel sešit věnovaný celý Uvolněnosti - umění duševního klidu, nemohl jsem odolat. Od té doby uplynul již rok: celý rok si v magazínu průběžně listuji; v létě jsem ho přečetl systematicky celý. A odhodlávám se, co o něm napíšu na blog. (Protože od té doby, co mám blog, kniha není opravdu přečtena, dokud si o ní neučiním poznámku sem na blogýsek.)

První dojem ze čtení sešitu Uvolněnost jsem měl celkem nevýrazný. Ale postupem doby jsem se lépe soustředil na sdělení v článcích, a zjistil jsem, že se mi sešit líbí stále více.

Téma uvolněnosti je pro mě osobně důležité a prakticky cokoliv si na toto téma přečtu, tak ve mně vyvolává emoce a zamyšlení, jak se takové myšlenky vztahují k mému životu.

(Čtenářům tohoto článku se předem omlouvám za ukecanost a za svou neschopnost převést náměty do stručnější podoby. Ale pro mě samého je užitečné, když mám na blogu výpisky z četby, občas se k nim vracím.)

V němčině se sešit nazývá „Gelassenheit“ a jeden článek je věnován etymologii tohoto pojmu. Jde o slovo vytvořené před 700 lety dominikánským knězem Mistrem Eckhartem, pro něhož se "uvolněnost" stala prý centrálním pojmem jeho osobité filozofie. Podle sešitu má jít o německý pojem odvozený jedinečně od slovesa „lassen“ (nechat), který prý nemá v jiných jazycích obdoby.
Tato osobitá slovní akrobacie funguje jen v němčině – žádný jiný jazyk nezná pojem, který by byl odvozen stejným způsobem. A žádný jiný jazyk nezná pojen, který by s takovou přesností vyměřil stav mezi vyzrálostí, vyrovnaností, rozvahou, uvážlivostí a pokorou, jakož i mezi mírností, odpočinkem, suverenitou a neotřesitelností. Zrovna my Němci, kteří nejsme zrovna proslulí talentem k uvolněnosti, jsme vynalezli nejvýstižnější slovo pro všeobecně lidský stav duševního klidu.
Sešit je členěn do tří velkých kapitol: 1. Co nás stresuje, 2. Co nás uklidňuje, 3. Co nám pomáhá ve všední den.

Každá kapitola je uvedena lákacími
ukázkami.


1. Co nás stresuje

- První článek je o německém vědci (jménem p. Rosa), který publikuje statě o stresu v moderní době a pro dobrý život si vymyslel svůj pojem „rezonance“. Celkově zdůrazňuje potřebu, aby člověka naplňovala jeho práce. Též dle něho neškodí pro rezonanci příroda, přátelé, hudba a něco málo boha.

- Druhý článek přináší velké dvoj-interview s členem představenstva velké IT firmy (1500 zaměstnanců) a spolu s ním s expertkou na burn-out. Ten pán přiznal ve firmě psychické problémy, podstoupil terapii a údajně ho nevyrazili a vrátil se pak do práce.

Své problémy charakterizuje ten manager takto:
Horší než noční návaly paniky byla setrvalá úzkost, která trvala 24 hodiny denně. Tento strach neměl žádný konkrétní důvod, nevěděl jsem, čeho přesně se bojím. Ale prostě ta obava tu byla pořád.
Pán ještě poznamenává, že mu pomáhaly dlouhé vytrvalostní běhy nebo saunování, avšak ne samy o sobě, jen ve spojení s odbornou terapií.

- Výborný článek je o krizi středního věku. Obecně píší, že veškeré průzkumy po celém světě ukazují, že životní spokojenost probíhá po křivce ve tvaru „U“. Přičemž dno se nachází právě ve středním věku, je to ona slavná krize středního věku. Jelikož sešit jsem si pořídil jako samodárek ke svým 43. narozeninám a dnes píšu článek krátce po svých 44. narozeninách, velice mě oslovila následující studie. Britští vědci vzali data ze všech dostupných výzkumů z celého světa ohledně životní spokojenosti. Tyto studie pokrývaly 80 národů a účastnilo se jich celkem 2 miliony lidí. Celkový průměr věku, kdy se lidé cítí nejvíc na pytel, vychází v uvedené metastudii právě na 44 let. Mezi jednotlivými národy jsou odchylky, ale nejsou významné (třeba Němci jsou v nejhlubší životní krizi průměrně ve 42,9 letech).

Takže teď už to v mém životě půjde (přinejmenším z hlediska statistické pravděpodobnosti) jenom nahoru!

- Pozoruhodný je další článek, který pojednává o tom, že vyhoření se týká i žen v domácnosti. Svůj příběh tam vypráví 54 letá paní. Že měli s manželem čtyři děti, dům, všechno vypadalo dobře, ale postupně přestávala zvládat. Na jejím příběhu ukazují typický průběh vyhoření, který prý standardně má 10 fází: 1. Vlídnost a idealismus, 2. Přetížení, 3. Ubývání vlídnosti, 4. Pocit viny, 5. Zvýšené úsilí, 6. Neúspěch, 7. Bezmoc, 8. Beznaděj, 9. Vyčerpání, 10 Vyhoření (sebeobviňování, cynismus, psychosomatické reakce, nemoci, nehody atd.).

Soupis těch deseti fází mi připadá dost drsný: jsou to vlastně kapitoly jedné realistické cimrmanovské pohádky.

Třeba o fázi 5 – "Zvýšené úsilí" na příkladu té paní píší následující:
Synovi stanovili lékaři diagnózu ADHD. Chlapec byl neoblíbený, často byl vzteklý, hrubý, agresivní. Ostatní matky rodinu pomlouvaly. 
Ilona se zapojila do rodičovských aktivit a sloužila jako dozor ve škola, dvě odpoledne v týdnu. Myslela si, že to bude dobrá taktika, jak se ukázat. Ukázat, že jsou milá rodina s vlídnými angažovanými rodiči.
Myslela si, že to bude dobrý nápad, když si dávala obzvláštní práci s dětskými narozeninovými oslavami. Obstarala obrovskou plachtu a namydlila ji, aby klouzala. Sehnala bazének, pořádala táboráky a po jeho skončení ho hasila. Vzdala se kvůli tomu pravidelného tancování flamenga. 
Z fáze 6 – "Neúspěch" pak cituji:
Po čase pochopila, že její zapojení do rodičovských aktivit bylo k ničemu. Situace se synem se zhoršovala. Rodiče spolužáků si stále stěžovali. Ilona to nechala být a do školy už ani nevolala. Měla strach, až se syn zase vrátí v poledne domů rozzuřený. Za tento pocit se styděla, a skrývala ho. [...]
S manželem si vyjela na kolo. Byla vyčerpaná, unavená, v podstatě na konci sil. Manžel ji popoháněl, ať přidá.
- Další rozhovor je s vojákem, který se vrátil traumatizovaný z nasazení v Afghánistánu. Ten uvádí, že mu dělají dobře prakticky jen dvě činnosti: jednak běhání (nejlépe v lese a v dešti) a stavení z lega.

Musím uznat, že jsem si tuhle stavěl v dětském koutu s dítkem s nejjednoduššími kostkami lega – bez návodu, jen jsem postavil jednoduchý dům. A uvědomil jsem si, že při hledání a skládání kostiček jsem se dostal do velice neobvyklého rozpoložení. Nemám příležitost si jinak stavět v klidu z lega, takže nemám tuto otázku prozkoumánu do detailu; počítám, že by asi nefungovalo sestavovat něco složitého podle návodu. Myslím, že velký díl toho unikátního soustředění u dětského lega bylo právě to skládání z jednoduchých kostek, kdy člověk ve velké bedně hledá jen správnou barvu a délku kostičky, aby se mu zeď vázala.

- Sešit obsahuje několik zajímavých statistických údajů. Například tam píší, že již skoro 3 miliony Němců užívaly někdy lék podléhající lékařskému předpisu pro zvýšení výkonnosti nebo zmírnění stresu.

2. Co nás uklidňuje

- Zeleň. Citují studii provedenou v Kanadě na 94 tisících účastníků, podle níž jakákoliv (i ošklivá městská) zeleň má prokazatelný kladný vliv na zdraví lidí. Podobně američtí vědci měřili lidem puls po projití půl kilometru a porovnávali údaje se skupinou, která cestou minula sytě zelený strom. Tato skupina prý měla na konci o 15 úderů/min nižší tep.

- V dalších článcích se popisují různé terapeutické směry. Uvádějí příklad amerického guru Jona Kabata-Zinna, který má být prý významnou osobou v terapii pozornosti. Redaktorka navštívila jeho kurs, který pořádá ve Švýcarsku: učastní se ho především jiní terapeuti, kteří za ten týdenní kurs platí 1300 euro a ještě je malá pravděpodobnost, že seženete volné místo. Guru p. Kabat-Zinn prý mj. píše knihy o tom, že v život je celkově katastrofa a že doporučuje postupovat dle hesla: „Shit happens, things change, don’t take it personally.“ Já myslím, že to je kvalitní meditační filozofie.

- Pak píší o tom, že proti stresu pomáhá četba a že různí lidé se snaží sestavovat různé poradenské sezanmy, jaká četba pomáhá na co.

- Stručně uvádějí maďarsko-amerického psychologa p. Huhna, který zdůrazňuje, jak je krásné si pěkně soustředěně zapracovat a používá pro to pojem „Flow“. Když pocítíme Flow, je to pro nás signál, že něco děláme dobře. Je k tomu pět zázračných tipů: 1. Odhalit, kde jsme nevyužiti a máme příliš snadné úkoly, 2. Odhalit vlastní silné stránky – soustředit se na to, co nám jde, 3. Nacházet výzvy – zkoušet překonat sám sebe postupně po jednotlivých malých krůčkách, 4. Akceptovat slabé stránky – nenamáhat se v oblastech, které nám nejdou, 5. Mít jasno v tom, ve které činnosti umíme dosáhnout pocitu flow.

- Další článek je o metodě focusing. Focusing je též jedno terapeuticko-obchodní odvětví. Hovoří tam s paní, která se propracovala již na úroveň, že školí terapeuty (trochu to připomíná MLM). Focusing má být podobné jako pozornost.
Při focusingu člověk při řešení problémů a hledání rozhodnutí putuje vlastním tělem, kde již existují veškeré správné otázky a správné odpovědi na ně. [...]
„Focusing je neúmyslné naslouchání. A sice například naslouchání knedlíku v břiše, který se vytvoří, když pomyslím na určitý konflikt. V tomto knedlíku je obsažen celý význam, který ten konflikt pro mě má. Když mu naslouchám, vynoří se obrazy, myšlenky a pocity a nejbližší krok k rozpuštění.“
- Dost se mi líbil článek o nicnedělání a nudě. Začínají tím, jak opovrhované je nicnedělání, jak má být nesnesitelné a zdrojem všeho zla. „Společensky má nicnedělání asi takovou prestiž jako žebrání.“

Autorka však snáší argumenty pro to, že nicnedělání, či dokonce nuda jsou prospěšné. Cituje například studii, že nuda je prospěšná pro kreativitu. Britský psycholog rozdělil pokusné osoby na dvě skupiny: jedna se čtvrt hodiny nudila, zatímco druhá po stejnou dobu pilně opisovala telefonní seznam nebo se učila zpaměti telefonní čísla. Pak jim dal vyřešit nějaký kreativní úkol, například vymyslet různá využití pro plastikové kelímky. Ti, co před úkolem pilně rutinně pracovali, byli horší, než flákači, kteří byli pak kreativnější.

Podobně přináší i příklady slavných osobností z historie: p. Archimedes vymyslel svůj zákon ve vaně, p. Einsteina napadla teorie relativity, když se nudil coby úředník bernského patentového úřadu, pí Rowlingovou napadl Harry Potter na jedné z jejích mnoha nudných cest vlakem mezi Manchesterem a Londýnem.

- Moc hezky je napsaný nenápadný článek „Když nestačí meditace“. Autorem je lékař a vysvětluje, že při vyčerpání vysokého stupně si nedokáže člověk pomoci sám a měl by vyhledat terapii. Píše též o tom, jací lidé mají sklony k burn-outu.
Neexistuje jediný typ osobnosti, pro nějž by bylo typické vyhoření. Většina osobních rysů může vést k vyčerpávajícím konfliktům, pokud se zkombinují s určitými nepříznivými okolnostmi. Avšak je skutečností, že burn-out se často pojí právě s vlastnostmi, které máme na lidech kolem nás rádi: s rozvinutým smyslem pro odpovědnost a povinnost, s přesností („perfekcionismem“) nebo s obrovskou ochotou pomoci („samaritánským syndromem“). Další vlastnosti, které disponují k burn-outu, jsou: silná závislost na vnějším potvrzení (ať už se sníženým sebehodnocením nebo bez něj), přesvědčení, že člověk dokáže všechny oblasti života zvládnout vlastními silami, přílišná identifikace s vlastním povoláním ve spojení s nedostatkem jiných zdrojů (vztahů, koníčků nebo sportu), vysoká bojácnost nebo přecitlivělost ve spojení se sklonem s pochmurnému mudrování.
- Následují texty s výpravnými fotografiemi o tom, co různým lidem pomáhá uklidit si v hlavě: lukostřelba, hrnčířství, hra na harfu, origami, pozorování ptactva, aikido. Někteří ze zobrazených jedinců často udělali z koníčka svůj byznys a nabízejí takovou rekreaci komerčně. Formou perliček jsou zmíněny též: meditační aplikace na telefon (třeba 7Mind), hnětění svalů, mačkání gumových panáčků, tai-či, objímání stromů, hlazení kartáčů.

Harfista učí své svěřence, aby se nikdy
nevraceli k chybě, kterou udělali.
Harfa prý chyby odpouští.

3. Co nám pomáhá ve všední den.

- Poslední kapitola je nejkratší a pro mě byla nejméně zajímavá. Spíš mi přišlo, že byla vytvořena z nouze pro příspěvky, s nimiž si nevěděli už tolik rady. Jsou to reportáže o různých lidech a jejich metodách, jak bojují se stresem: tuaregský pouštní bojovník, paní, co má vlastní psychoterapeutickou praxi, sama byla delší dobu na terapii, teď se vrací do vlastní firmy a píše si deník o tom, jak se snaží udržet nabytý duševní klid apod.

- Přelouskal jsem i text o tantrické masáži. Pochopil jsem, že je to nelehké odvětví, které se nelehko vyhraňuje proti hanbincům. Zejména z podnikatelského hlediska mají vlastníci tantrických salónů evidentně problém, jak sehnat zaměstnance, kteří budou masírovat zákaznice a zákazníky na tak vysoké tantrické úrovni, aby tito zákazníci a zákaznice byli přesvědčeni, že poskytnutá služba skutečně využila kosmických sil pro sexuální stimulaci a ospravedlnila tak hodinové sazby, které se v Německu pohybují od 200 euro výš.

- Další série perliček pro úlevu ve všedním dnu zahrnuje: číst knihy norského autora p. Knausgarda, podívat se na německý film „Já a Kaminski“, naučit se říkat „ne“, pozorovat ryby, poslouchat nahrávku šumění deště.

Sešit je velice přínosný, určitě bych doporučil zájemců o téma, aby si ho objednali.

Na základě četby jsem se zatím odhodlal k jedné akci: začal jsem od září chodit na zenové meditace k panu učiteli (o jeho knihách jsem psal zde a zde). Za tím účelem jsem si též zakoupil (samozřejmě černý) meditační polštář a (samozřejmě černou) meditační podložku. Meditace mě zatím baví. Připadá mi jako hluboce správná a rozumná záležitost.


První věta sešitu: Opravdu uvolněný je člověk jen tehdy – to věděl Mistr Eckhart už před 700 lety – když takovým je 365 dnů v roce: tedy i v obdobích nejvyššího stresu, po ztroskotání nebo ztrátě zaměstnání.

Poslední věta: 1:0 pro něj.


Žádné komentáře:

Okomentovat