2. února 2017

Cesta k charakteru (David Brooks)

Práce p. Brookse mám velice rád. Z jeho knihy Social Animal (psal jsem o ní  dlouhý článek zde) ještě i po letech cituji a nejspíš mě skutečně ovlivnila v mých životních rozhodnutích.


Cesta k charakteru je výborná kniha, ale není tak dobrá jako Social Animal. Na druhé straně však ani zas tak špatná, jak jsem obával. Když vyšla, tak jsem viděl zprávy, že jde o medailonky popisující život několika převážně amerických a anglických historických osobností, které slouží jako příklad pro charakterní chování.

Nějaké americké medailonky mě odpuzovaly a knihu jsem si z opatrnosti nekupoval, jen půjčil v městské lidové.

Nakonec jsem s četbou spokojen. Žánrem jde o moralizující traktát. Zbytečně bych vymýšlel jinou charakteristiku, než podává zadní obálka: "Zkuste se zamyslet nad tím, jak přehodnotit své priority tak, aby se váš vnitřní život naplnil pokorou a morálně obohatil." Můžete být překvapeni, ale na nás, pány po čtyřicítce, takovéto otázky doléhají silně a konkrétně.

Z mého pohledu je slabší stránkou knihy její americké zaměření. Z popisovaných osobností mám jakés takés ponětí jen o starém dobrém napraveném hříšníkovi p. sv. Augustinovi. Příběhy ostatních protagonistů jsem si přečetl, ale informace jsou pro mě průtokové; o těch lidech jsem dosud nečetl a asi o nich nebudu číst v budoucnu. Konkrétně se píše o následujících:

- kapitola Výzva: pí Frances Perkinsová. V r. 1911 byla svědkyní tragického požáru v továrně v Novém Yorku; nalezla tím smysl života, že se začala naplno politicky angažovat za zlepšení poměrů;

- kapitola Překonat se: p. Dwight Eisenhower. Dlouhá léta neúšpěšný outsider, který si vypěstoval velké sebeovládání a rozvážnost;

- kapitola Zápas: pí Dorothy Dayová. Po zmateném mládí nalezla životní naplnění v katolické dělnické organizaci;

- kapitola Umění si vládnout: p. George Marshall. Podřídil svůj život instituci;

- kapitola Důstojnost: p. Bayard Rustin. Černošský aktivista překonal homosexuální promiskuitu a v politické aktivitě našel novou důstojnost;

- kapitola Láska: pí George Eliotová. Ošklivá afektovaná dívka našla lásku a její přítel (ženatý s jinou ženou) ji celoživotně podporoval v literární tvorbě, za což mu byla hluboce vděčná a v oddanosti našla základ pro svůj život;
Možná byste řekli, že v tomto okamžiku vstoupila do života Eliotové hybná síla a zahájila proces, kdy se vzepřela pasivní odevzdanosti své vnitřní prázdnoty a začala žít podle svých vlastních kritérií. [...] Hybná síla není člověku automaticky daná. K tomu, aby se probudila, je třeba úsilí. Není to jen sebedůvěra a energie k činům. Obsahuje v sobě hluboko vrytá vnitřní kritéria umění vést a řídit své kroky. Okamžik, kdy se v člověku hybná síla probudí, může nastat v každém věku, nebo nikdy.
- kapitola Spořádaná láska: p. sv. Augustin. Chladnému úspěšnému kariéristovi bouchly saze, najednou se všeho vzdal a oddal se víře a církvi a toto rozhodnutí mu přineslo vnitřní klid;
Uzdravit se znamená otevřít se změnám. Pravá cesta vede ven. C. S. Lewis pozoroval, že pokud se na párty záměrně snažíte udělat dobrý dojem, nejspíš se vám to nepodaří. Stane se to, jen když se zajímáte o ostatní lidi v místnosti. Pokud se pustíte do nějakého uměleckého projektu s myšlenkou na originalitu, většinou z toho žádné originální dílo nevzejde.
A stejně tak je to s klidem a pokojností. Když se snažíte dosáhnout vnitřního míru a hledáte posvátnost, nenajdete ji. Stává se to jen nepřímo, když jste soustředěni na něco vnějšího. Přihodí se to jako vedlejší produkt stavu, kdy zapomenete sami na sebe a když svou energii zaměříte na něco rozsáhlejšího.
- kapitola Zkouška: p. Samuel Johnson. Po dětství jako naprostý outsider nalezl v sobě dobrotu a přes své skeptické eseje byl osobně milosrdný.

Kniha na takto obecné téma si bezpochyby místy odporuje. Též by se dala vytknout ne úplně jasná koncepce: v první kapitole (poněkud zběžně) konstruuje tezi o rozdílu mezi pojetím charakteru, které vede primárně k úspěchu (disciplína, pracovitost, cílevědomost), a charakterem v původním morálním smyslu (dobrota, pokora, milosrdnost), který zpravidla nalezneme teprve poté, co člověk pozná prohru a klesne na dno, čímž získá vnitřní klid a jistotu.
Respekt k sobě není to samé jako sebedůvěra nebo sebevědomí. Sebeúcta není založena na IQ nebo jiných mentálních či psychických darech, které pomáhají k tomu, abyste se dostali na prestižní univerzitu. Sebeúcta se nezískává tím, že je člověk v něčem lepší než jiní. Získá se tím, že je člověk lepší, než býval, že je spolehlivý v okamžicích zkoušek a silný, když přijde pokušení. 
Tyto dva koncepty nazývá Adam I a Adam II. V dalším průběhu knihy se však k Adamům téměř vůbec nevrací; a když, tak evidentně jen násilně a bez skutečné potřeby. Kniha pak vrcholí kázáním v 15 odstavcích, kde shrnuje své myšlenky k budování charakteru.

Problematický je pro mě i americký kontext, na nějž se hlavní teze váže. Moudře to řekla má pí švagrová, když na návštěvě u nás knihu otevřela a přečetla si těchto pár odstavců:
Žijeme ve společnosti, jež nás povzbuzuje k přemýšlení, jak vybudovat lepší kariéru, ale mnohé z nás nechává bez informací o tom, jak kultivovat svůj vnitřní život. [...] Žijeme v kultuře, která nás učí se prosazovat, dělat si reklamu a zdokonalovat dovednosti vyžadované na cestě k úspěchu, ale dává nám málo povzbuzení na cestě ke skromnosti, soucitu a poctivé konfrontaci sama se sebou, co jsou vlastnosti nezbytné pro budování charakteru.
Na to pravila: "Kde je to všudypřítomné zdokonalování umění dělat kariéru a bohatnout?! Za mého dětství to bylo samá knihovna, klavír, nezlob, pomáhej ostatním!"

Má svatou pravdu.

Pro mě zůstává důvodem, proč číst Cestu k charakteru hlavně to, že p. Brooks píše o tématu, který ve svém životě řeším a osobně se mě týká. A neméně blízký je mi i jeho způsob myšlení a podání problému. Když jsem knihu otevřel, cítil jsem se jedním rázem jako doma.

Kde dneska dostanete na každé stránce nálož sentencí jako třeba: Život je v podstatě morální událost, nikoliv hédonistická.

V závěrečném shrnutí myslím p. Brooks dospěl k podobným doporučením, která jsem četl v knize Smysl lidské existence od p. Machovce. P. Machovec nade vše staví aktivitu; ta s sebou nutně nese chyby a on oceňuje uznání chyb a snahu o jejich nápravu. P. Brooks hovoří, že nejlepší na životě je právě "klopýtání", tj. soustavný boj s vlastními chybami a slabostmi a jejich překonávání.

Knihu doporučuji.



První věta knihy: Nedávno jsem přemýšlel o rozdílu mezi "kariérní morálkou" a "chvályhodnou morálkou".

Poslední věta: Takové chvíle jsou požehnáním a znamením nádherného života.


Databáze knih: 100 % (ze 2 hodnocení)
Goodreads: 73 % (z 10 708 hodnocení)


Související články na blogu:

- David Brooks: Social Animal - zde
- David Brooks: Bobos in Paradise - zde
- Milan Machovec: Smysl lidské existence - zde




Žádné komentáře:

Okomentovat