Irský deník (Heinrich Böll)

Knihu Irský deník mi půjčila moje paní učitelka němčiny. Měli jsme jako téma jedné hodiny knížky a vzájemně jsme si doporučovali své oblíbené čtivo. Ona rovnou několik knížek přinesla a z nich jsem si vybral tento literární cestopis p. Bölla. Určitou roli hrál i fakt, že jde o sympaticky tenkou knížku; přeci jen v němčině čtu pomaleji a řada půjčených nepřečtených knih v mé poličce je dlouhá.

Irský deník vyšel v roce 1957 - patrně brzy poté, co p. Böll vykonal návštěvu Irska. Hádám tak proto, že jedna z postav knihy si listuje irskými novinami a zmiňuje se o jménech nejvyšších členů sovětského vedení, kteří se účastnili boje o moc po smrti p. Džugašviliho.

Autor cestoval s doprovodem, jehož vztah k sobě nikde nespecifikuje, jen na jednom místě uvádí, že ho doprovázely dvě ženy a tři děti. Doprovod však v knize vystupuje zcela minimálně, kniha by nebyla podstatně odlišná, pokud by autor cestoval sám. (Moje spekulace je, že druhá žena mohla být slečna k dětem; jinak si nedovedu představit, že by bylo možné cestovat se třemi dětmi a napsat u toho knihu; i tak do knihy v závěru pronikla poznámka, že děti onemocněly, a bylo nutno o ně pečovat.)

Prožití četby ode mne vyžadovalo určitou námahu, neboť je potřeba vžít se do několikanásobně vzdálené skutečnosti: prvním rozměrem je časový odstup ode dneška. V polovině padesátých let žily venkovské a nižší vrstvy v poměrech, které už moje generace nezná; Irsko bylo patrně ještě podstatně chudší než jiné části Evropy. P. Böll si například všímá, že děti chodí pěšky několik kilometrů do školy z velké části bosy i v deštivých podzimních dnech; chudé děti chodí oblečeny jen do jednoho kusu oděvu po dospělých. Malé dítě si třeba hraje na ulici a má na sobě jenom sako, které je přepásáno páskem s přezkou nebo jen šňůrou. Nikdy jsem v Irsku nebyl, ale předpokládám, že dnešní irské poměry jsou již podstatně odlišné.

Druhou rovinou je výzva představit si samotnou popisovanou zemi - Irsko, s jeho specifickou krajinou, bez lesů, v různých variantách zeleně, pokryté vřesem a téměř stále deštivou a větrnou.

Třetí částí úkolu bylo představit si tu část knihy, o níž autor nepsal, o níž mlčel. Tuto část prožitku si téměř celou musí čtenář zkrekonstruovat sám. Kdo je vypravěč? V jakém kontextu tehdejší Irsko popisuje? Proč jel právě tam? Proč si všímá určitých věcí? Proč je určitým způsobem hodnotí? To znamená, že kniha mlčky vypovídá i o životním pocitu německého katolického levicového intelektuála poloviny padesátých let, který měl za sebou šest let válečné služby ve Wehrmachtu. Když jsem si četl jeho heslo ve Wikipedii, dostal jsem chuť se případně o něm dozvědět víc: byl nositelem Nobelovy ceny za literaturu a měl vztah k Čechám: byl ženatý s pí Annemarie Čechovou, která se narodila v národnostně smíšené rodině v Plzni; své dopisy z fronty publikoval knižně, mj. si prý od rodičů nechával posílat pervitin, který byl za války užíván německými vojáky masově.

Ohledně německého kontextu mi však kniha zůstala zčásti záhadou. Nerozumím třeba situaci, když se v Irsku vypravěč (a hlavní protagonista v jedné osobě) potkává s dílčími sympatiemi pro p. Hitlera; vypravěč vidí, že bude muset Ira poučit o zločinnosti nacistického Německa. Hlavně nevím, na co autor naráží, když se zmiňuje o tom, že toto vysvětlení dává pravidelně. Myslí na převládající atmosféru v Německu, kde většina těžko ze dne na den opustila nacistické přesvědčení?

"Poslyš," řekl tiše, "Hitler - myslím - nebyl zas tak špatný, jen - aspoň co se mě týká - to trochu přehnal."

Má žena na mě povzbudivě kývla: "Jen do toho," šeptla mi německy, "nebuď líný a otevři mu oči."

"Nejsem očař," tiše jsem odpověděl své ženě, "už mě přestává bavit vůbec chodit večer do baru; pořád otvírat někomu oči, dokola to samé, mám toho plné zuby." 

Kniha neuvádí, co pak autor Irovi říkal.

Celkově si myslím, že autor hledal v Irsku inspiraci pro odpověď na otázku, jak se vyrovnat s německým životním pocitem po prohrané válce. V celé knize líčí velice těžký život Irů, jejich chudobu, kvůli které opouštějí Irové po desetiletí masově svou vlast. V důsledku toho nacházel p. Böll mnoho vesnic a usedlostí opuštěných a inzertní rubriky v novinách byly plné nemovitostí na prodej, o které nikdo nestál. Popisuje, co znamená tento typ emigrace konkrétně: z početných irských rodin musí vždy určitý počet dětí po dokončení základní školy sbalit kufr a jsou vyslány na dlouhou samostatnou cestu do Anglie, Ameriky či Austrálie, za nějakým strýčkem, který byl ochoten jim alespoň nějak v počátku pomoci.

V závěru kulminuje deník obdivem k životní filozofii Irů, kteří si v každé situaci říkají, že by to mohlo horší. Irové přitom využívají humor a fantazii k tomu, aby si představili, co všechno ještě horšího by mohlo nastat. P. Böll staví takový postoj do kontrastu s tím, co uvádí jako běžnou německou reakci na jakoukoliv potíž: Němec si hned pomyslí, že horší už to být nemůže. Naproti tomu irská filozofie je taková, že kdo si zlomí nohu, má být rád, že si nezlomil obratel.

Nápad poskytnout útěchu někomu, kdo si zlomil nohu a nyní leží v bolestech nebo kulhá se sádrou, upozorněním, že na tom mohl být hůře, a tím současně odvést jeho pozornost, předpokládá určité poetické nadání a není prost lehkého sadismu; vykreslete muka zlomeniny krčního obratle, předveďte, co by znamenalo vykloubené rameno, rozdrcená lebka - zlomenou nohou postižený spokojeně odkulhá a v duchu děkuje, že jeho trápení je tak zanedbatelné.

Brožurka přináší mnoho postřehů o irských reáliích: třeba zákony proti alkoholismu povolovaly v určitých hodinách o svátcích podávání alkoholických nápojů jen zákazníkům, kteří jsou na cestě; za cestujícího se považovala dle zákonné definice osoba vzdálená alespoň tři míle od svého bydliště. Kvůli tomu muži pravidelně v neděli s velikým klením vyráželi na kole do hospody v nejbližší vesnici, která splňovala kritérium vzdálenosti alespoň tří mil od domova. Na půli cesty se přitom potkávali s kolegy z oné vesnice, kteří jeli opačným směrem za stejným účelem.

Zaujalo mě i to, že tehdy ještě neexistovala globální popkultura představovaná komiksem o p. Batmanovi (tehdy ještě pod jménem Bat Man) - autor vůbec tu postavu neznal. Nemá v němčině ani ustálený název pro komiks a uvádí ho v uvozovkách anglickým názvem Comic.

Stanice jsou malé, nádražní budovy světlezelené, oplocení natřená sněhově bílou, na perónu stojí většinou osamělý chlapec, který si z matčina tácu a koženého řemínku vyrobil na svém břiše přenosný obchod: tři tabulky čokolády, dvě jablka, pár ruliček mentolek, žvýkačka a Comic; jednomu z těchto hochů jsme chtěli svěřit svůj poslední stříbrný šilink. Volba však byla těžká. Ženy plédovaly pro jablka a mentolky, děti pro žvýkačku a Comic. Dospěli jsme ke kompromisu, a koupili Comic a tabulku čokolády. Sešit měl slibný název Bat Man a titulní strana zobrazovala muže v temné masce šplhajícího po domovní fasádě.

Vydání, které mám zapůjčeno, je nejlevnější paperback bez ilustrací. Nevylučuji, že úplné vydání má obsahovat i vlastnoruční ilustrace autora.

Fajnšmekři ocení kulturní reklamy na konci knížky. Přidávám na ukázku pěknou staromilskou reklamu na dobovou intelektuelní německou revue Die Kultur.

Okruh čtenářů a přátel ze 60 zemí,
kteří tvoří jejich duchovní elitu.

Dobrá, za to, že jste ochotni číst můj blogýsek, dám ještě reklamu na Sueddeutsche Zeitung.

Úplná nezávislost a svědomité zpravodajství!

Knížka je krásná a krátká. Chápu, proč ji pí učitelka, coby knihomol-rodilý mluvčí, řadí mezi své nejoblíbenější čtení. I pro mě byla čtenářskou lahůdkou, a to se ani nechystám do Irska cestovat. Kdo by se chystal do Irska s ambicí poznat zemi hlouběji, jistě bych mu v rámci přípravy tuto brožurku doporučil.


První věta knihy: Toto Irsko existuje; avšak pro případ, že se tam někdo vypraví a nenalezne ho, se vylučují veškeré nároky vůči autorovi.

Poslední věta: Usmála se na mě a já jí úsměv oplatil.

(Nemám k dispozici český překlad knihy, takže se omlouvám za kostrbaté překlady ukázek).

Databáze knih: 88 % (z 5 hodnocení)
Goodreads: 77 % (z 935 hodnocení)