14. ledna 2018

Národy a nacionalismus (Arnošt Gellner)

Dnes napíšu o jedné z těch brožurek, které vycházely v době po převratu a ke kterým se porůznu již čtvrt století vracím.


Kniha Národy a nacionalismus je historickým a sociologickým esejem, který je prokládán anekdotickými doklady uváděných tezí; tyto příklady se opírají zčásti o historii habsburské říše, ale z velké části jsou globální, mně neznámé a vysoce zajímavé. Autor předkládá zhruba následující výklad vzniku nacionalismu: v zemědělské společnosti prostí lidé nebyli gramotní, nepodíleli se na vysoké kultuře, a tedy ani neexistovalo vědomí národa a národnosti v podobě, jak ji žijeme my. V naší době moje národnost je faktorem, který do velké míry určuje, jaký život prožiji. A v zásadě podobně žijí i ostatní Češi.

Naopak v době zemědělských společností žijících na vesnici platilo, že kdo se narodil mimo úzkou privilegovanou vrstvu, prožil život ve své vesnici: vše potřebné pro život se naučil přímo v rodině a v obci, nevyžadovala se vzdělávací organizace se zapojením armády specialistů. Člověk pracoval přirozeně ve prospěch své rodiny a skupiny. Takový vesničan neměl žádný pocit národní sounáležitosti s jinými kraji nebo s obchodníky, s kněžími nebo s aristokracií.

Vzdělání a výkon složitých úkolů pro mocné zadavatele byly vyhrazeny úzké vrstvě velice zdatných specialistů. Vládce potřeboval, aby tito specialisté byli spolehliví a loajální jen vládci. To znamená, že specialisté pověření nejvýznamnějšími úkoly měli být co nejvíce zbaveni loajality k vlastní rodině, klanu či mocenské straně. Proto se ve starých společnostech opakovaně setkáváme s různými variantami toho, že finančníci, kněží a palácové stráže ve službách mocných neměli rodinu: byli kleštěni, byl jim ukládán celibát, nebo alespoň byly tyto funkce svěřovány cizincům bez zázemí v širší veřejnosti, případně se jednalo přímo o různě opovrhované skupiny lidí, žijící mimo většinovou společnost.
Některé hospodářsky vynikající skupiny tohoto druhu mají za sebou dlouhou tradici rozptýlení, urbanizace a menšinového postavení: toto je zřejmé v případě Židů, Řeků, Arménů nebo Pársiů. Jiné skupiny obsazují podobné postavení pouze jako výsledek nedávných stěhování a získání schopností (nebo příležitostí ke vzdělání), které lze získat nebo rozvinout v moderní době. Takový je stav u zámořských Číňanů a Indů, nebo Ibů v Nigerii. 
Zhoubné a tragické následky, které vznikly v moderních podmínkách ze spojení ekonomické nadřazenosti a možnosti určení kulturní totožnosti s politickou a vojenskou slabostí, jsou příliš dobře známy, takže není třeba je opakovat. Tyto následky sahají od vyhlazování až k vyhnání.
Tito specialisté byli schopni plynule působit prakticky v každé zemědělské říši, nebyli vázáni na jedinou z nich, byli to mobilní odborníci.

P. Gellner se snaží vykreslit obrázek, že vznik a rozvoj průmyslu změnil situaci tak, že mocní začali potřebovat, aby i neurozená masa získala gramotnost a začala se podílet na vysoké kultuře. Pracovníci v průmyslu nevykonávají celý život stejné jednoduché úkony ve vesnici, kde se narodili: musí být schopni se naučit nové dovednosti, musí být schopni se stěhovat a měnit působiště. To vyžaduje homogenní společnost flexibilních obyvatel. Z tohoto důvodu jsme se všichni stali eunuchy a mameluky - máme jednotné vzdělání použitelné kdekoliv v rámci národa, jsme schopni vykonávat v zásadě všechny činnosti, k nimž se vyžaduje přesné nakládání se slovy a dodržení pravidel. (Při výkladu duchovních zdrojů této přeměny p. Gellner poukazuje též na klasickou tezi p. Maxe Webera, že protestantismus souvisí s kapitalismem. Souhlasí s ní přinejmenším v tom, že protestantismus ruší specializovanou kastu kněžích, zpřístupňuje Písmo každému a činí každého knězem.)

V moderní národní společnosti dovedeme i my, prosté vrstvy, být loajální k úkolu, žijeme odděleně od většiny příbuzenstva, jen s partnerem a nejužší rodinou, která se naší práce neúčastní. Za tím účelem každý občan (nikoliv jen úzká vrstva specialistů) prochází veřejnou vzdělávací soustavou. Nevzdělává nás vlastní rodina, ale učitelé v jednotně organizovaných školách. Provoz takového vzdělání je tak nákladný, že ho zvládne jedině stát. Logika vývoje tak vede k tomu, aby každý národ měl vlastní stát, jehož hlavní funkcí je organizace jednotného vzdělání všech obyvatel, aby byli hospodářsky využitelní.

Teze p. Gellnera je, že z uvedeného důvodu bylo pro přechod od zemědělské k průmyslové společnosti potřeba stvořit národ. Agrární společnost měla velké množství malých kultur, které měly potenciál stát se národem. Většina těchto starých lidových kultur (možná víc než devět desetin) však nedokázala stát se národem, byly cílevědomě vymazány vítěznými nacionálními ideologiemi. Protože průmysl nastupoval na různých místech s velkým časovým odstupem, bylo praktické, aby se vytvořily různé národy na území, kde byl zrovna takový vývoj užitečný - z tohoto důvodu nevznikl tedy jeden globální národ.

Tady bych asi ukončil svůj laický pokus o rekapitulaci vědeckých ambicí knihy. Na goodreads a jinde si lze přečíst reakce a kritiku pojetí p. Gellnera z pohledu příslušných vědeckých disciplín.

V knize lze podnětných témat nalézt velké množství.

Zaměřil bych se ve svém článku spíše na to, co jsem na knize ocenil já osobně a k jakým úvahám mě inspirovala. Knížka se mi totiž libí bez ohledu na to, jak univerzálně platná a aktuální je teorie p. Gellnera z hlediska vědeckého oboru.

1. Nejsilnější dojem mám asi z toho, co z naší historie p. Gellner osobně reprezentuje. Pochází z německy mluvící židovské rodiny z Čech, která se po převratu r. 1918 zapojila do českých institucí a p. Gellner vystudoval české gymnázium. Po osvobození r. 1945 i po převratu v r. 1989 se p. Gellner hlásil ke svému československému původu a vrátil se k působení do Prahy, a to po dlouhém působení jako profesor na univerzitě v Cambridge.

Jeho příklad pro mě ukazuje, že nám stále chybí dostatečné (a dostatečně samozřejmé) ocenění přínosu českých Židů pro Čechy. I když jich byla většina za války vyvražděna, řada z těch, kterým se podařilo uprchnout, se po válce dostala po celém světě na špičku svých oborů. Někteří z nich měli pro Čechy pochopení či sympatie, významná část jejich rodin se osobně identifikovala s československou věcí.

Tak se stalo, že máme před sebou příklad toho, jak se sociologická diskuse na světové úrovni vedla na příkladech z české historie - p. Gellner modeluje svou teorie kolem toho, co nazývá "klasický habsburský nacionalismus". Když ve své teorii charakterizuje obecnými pojmy jevy rozporu mezi agrární tradicí a novými požadavky průmyslu, český čtenář za tím vidí důvěrně známé osudy vlastních předků. Čtenáři z jiných kulturních okruhů měli bezpochyby více práce se zorientovat, o čem vlastně autor mluví.

Myslím, že bez zdecimovaného židovského obyvatelstva je náš hlas ve světě mnohem skromnější. Předpokládám, že dnešní světově diskutované a vlivné vědecké práce již zřídka píší lidé původem z kotliny a k ní se hlásící.

Zábavným detailem na knize je, že p. Gellner sice vždy píše suše a s distancí, ale tu a tam se provokativně vyjádří jednoznačně v tom smyslu, že on považuje nacionalismus za zlo - dobře rozumíme tomu, jaká osobní zkušenost ho k tomu vedla.

2. Hádal bych, že nejpopulárnějším motivem z brožury Národy a nacionalismus je známé sarkastické shrnutí typického národního obrození, jak nacionalismus formuje národ, a  to na příkladu fiktivního národa Ruritánců. Tento národ si projde buditelskou fází a dosáhne státní samostatnosti na staré nadnárodní Megalomanské říši. Těch několik málo odstavců shrnuje se značnou ironií pohled těch lidí (kterých nebylo málo), kteří byli vystaveni národotvorným dějinným procesům, s nimiž se v těch procesech však nepočítalo a nedopadli moc dobře.

Osobně si nedovedu představit, že po publikaci Národů a nacionalismu vznikne nějaký narativ českých dějin, který by ignoroval ruritánský příběh vyprávěný p. Gellnerem.

Pasáž o Ruritánii si tedy zaslouží určitě pro připomenutí delší ukázku:
Ruritánci byli venkovské obyvatelstvo mluvící skupinou příbuzných a více nebo méně navzájem srozumitelných nářečí, které obývalo řadu nesouvislých, ale nepříliš daleko od sebe vzdálených území na teritoriu říše Megalomanie. Ruritánský jazyk, nebo spíše dialekty, které by mohly být pokládány za jeho složky, nebyl ve skutečnosti používán nikým jiným než těmito sedláky. Aristokracie a úředníci používali jazyka megalomanského dvora, který náležel jazykové skupině odlišné od té, z níž pocházela ruritánská nářečí. 
Většina, ale ne všichni ruritánští venkované náleželi k církvi, jejíž liturgie byla vzata opět z jiné jazykové skupiny, a mnoho kněží, zejména na vyšších stupních hierarchie, mluvilo jazykem, který byl moderní domácí verzí liturgického jazyka této víry, a který byl rovněž velmi vzdálen od ruritánštiny. Drobní obchodníci z malých měst prodávající na ruritánském venkově patřili opět k jiné etnické skupině a jinému náboženství, a byli nenáviděni ruritánskými venkovany.
V minulosti měli ruritánští venkované mnoho zármutku, dojemně a krásně zaznamenaného v jejich žalostných písních (které byly pečlivě shromážděny vesnickými učiteli ke konci devatenáctého století a uvedeny ve známost pro mezinárodní hudební veřejnost skladbami velkého ruritánského národního skladatele L.). Politováníhodné utiskování ruritánského venkovského obyvatelstva vyvolalo v osmnáctém století odpor ve formě gerilové války vedené slavným ruritánským sociálním zbojníkem K., jehož činy údajně stále přetrvávají v místní lidové paměti, nemluvě ani o několika románech a dvou filmech, z nichž jeden byl natočen národním umělcem Z., s nejvyšším schválením, brzy po vyhlášení Lidové socialistické republiky Ruritánie.
Čestnost nás zavazuje, abychom připustili, že zmíněný zbojník byl zajat svými vlastními krajany a že předsedou soudu, který jej odsoudil k mučednické smrti, byl jiný krajan. [...]
Pečlivý rozbor lidových písní tak namáhavě shromážděných v devatenáctém století a nyní patřících k repertoáru ruritánské mládeže, trampského a sportovního hnutí, neposkytuje mnoho dokladů o tom, že by venkovské obyvatelstvo bylo vážně nespokojeno se stavem v jazykové a kulturní oblasti, jakkoli bylo zarmouceno jinými světštějšími záležitostmi. Naopak jestliže texty těchto písní se zmiňují o jazykovém pluralismu, činí tak ironicky, žertovně a dobromyslně; částečně se skládají z dvojjazyčných slovních hříček, někdy pochybného vkusu. [...]
V devatenáctém století došlo k populačnímu výbuchu v téže době, kdy jistá jiná území Megalomanské říše - nikoli však Ruritánie - se rychle industrializovala. Ruritánští venkované byli nuceni hledat práci v průmyslově vyvinutějších územích, a někteří ji získali, ale za strašných podmínek obvyklých v té době. Jako zaostalí venkované mluvící nejasnou řečí, v níž se zřídka psalo nebo vyučovalo, měli zvlášť těžký život ve městech, do jejichž brlohů se nastěhovali. V téže době někteří ruritánští mladíci určení pro církevní dráhu a vychovaní jak v jazyce dvora, tak v liturgickém jazyce, byli během svého vyššího školního vzdělání ovlivňováni novými liberálními myšlenkami a přecházeli na světská studia na universitu, kde se z nich stávali nikoli kněží, ale novináři, učitelé a profesoři. Dostalo se jim povzbuzení od několika cizozemských, nikoli ruritánských etnografů, muzikologů a historiků, kteří přišli provádět v Ruritánii výzkum. Pokračující pohyb pracovních sil, zlepšení základního školního vzdělání a branná povinnost dodávala těmto ruritánským buditelům stále více posluchačstva.
Bylo ovšem velmi dobře možné, aby se Ruritánci, pokud si to přáli (a mnozí tak činili), přizpůsobili vládnoucí megalomanské řeči. Žádná geneticky zděděná zvláštnost, žádná hluboká náboženská zvyklost neodlišovala vzdělaného Ruritánce od podobného Megalománce. A skutečně mnozí se přizpůsobili, přičemž často se ani nenamáhali změnit si jméno, a telefonní seznam starého hlavního města Megalomanie (nyní Spolkové republiky Megalomanie) má celou řadu ruritánských jmen, i když jsou dosti často zvláštním způsobem psána po megalomansku a přizpůsobena megalomanským fonetickým zvyklostem. Výsledek je ten, že po dosti drsném a obtížném začátku v první generaci nebyly životní naděje potomků ruritánských přistěhovalých pracovníků zvlášť špatné, a pravděpodobně alespoň tak dobré (za předpokladu jejich ochoty tvrdě pracovat) jako naděje jejich neruritánských megalomanských spoluobčanů. Tudíž měli tito potomci podíl na výsledném rostoucím hospodářském úspěchu a na obecném vývoji země k občanství. Pokud tedy se týká jednotlivých životních nadějí, neexistovala snad potřeba silného ruritánského nacionalismu.
Nicméně něco takového se přece jen stalo. Myslím, že by bylo zcela nesprávné připisovat vědomou vypočítavost účastníkům národnostního hnutí. Musíme spíše předpokládat, že měli subjektivní důvody a pocity, které jsou tak mocně vyjádřeny v literatuře národního obrození. Oplakávali bídu a zanedbanost svých domovských údolí a současně také chválili venkovské ctnosti, které tam ještě nacházeli; oplakávali diskriminaci svých ruritánských krajanů jakož i odcizení od své rodné kultury, k níž byli odsouzení v proletářských předměstích průmyslových měst. Pozvedali svůj hlas proti těmto zlům a nacházeli ohlas aspoň u mnohých svých druhů. Způsob, jakým Ruritánie nakonec získala nezávislost, když to mezinárodní politická situace příznivě ovlivnila, patří nyní k historickým záznamům a není třeba jej zde opakovat.
Musím opakovat, že není vůbec zapotřebí předpokládat nějakou vědomou úvahu podloženou vypočítavostí na kterékoli straně. Nacionalističtí intelektuálové byli prodchnuti vřelým a ušlechtilým nadšením pro svůj národ. Když si oblékli lidový kroj a putovali po horách, když skládali básně na lesních mýtinách, nemysleli přitom na to, že se jednoho dne stanou mocnými úředníky, vyslanci a ministry. Právě tak pociťovali sedláci a dělníci, které se intelektuálům podařilo zasáhnout svým poselstvím, rozmrzelost nad svými životními podmínkami, ale neměli žádné sny o průmyslovém vývoji, který by jim jednoho dne přinesl ocelárnu (zcela nepotřebnou, jak se později ukázalo) do samého srdce ruritánských údolí, čímž by zcela zničil značnou plochu okolní orné půdy a pastvin.
3. Předchozí dva body se zaměřovaly do minulosti a jsou celkem jednoduché. P. Gellner sice nabízí jednu kapitolu o výhledu do budoucnosti, ale z hlediska témat mezinárodní politiky dnešní doby jsem se v ní příliš nenašel. Kniha vyšla v roce 1983, takže konkrétní problémy byly tehdy výrazně jiné než dnes.

Asi hlavní otázka, kterou jsem si kladl, je, co by znamenala teorie p. Gellnera při aplikaci na naši současnost. Můžeme spekulovat, jestli dnešní ekonomická logika by vedla k tomu, že již není potřeba mnoho národních států, ale že by bylo výhodné mít národ úplně nebo skoro globální. Pokud je národ a nacionalismus jen přechodný konstrukt, tak by měl podléhat i změnám, pokud se změní příslušné podmínky.

V každém případě informační technologie a pokročilá logistika (= globalizace) by výhodnosti jednotného globálního národa nasvědčovala. I když osobně se mi to protiví, vidíme, že největší technologické firmy sázejí na hlasové ovládání, kde by jednotná řeč (nebo malý počet řečí - angličtina, čínština, španělština) věc určitě usnadnila. Stejně tak další vývoj umělé inteligence, která bude chápat nejen text, ale i kontext, bude u malých jazyků vždy problematický - jak pro poskytovatele služeb (velké dodatečné náklady na řešení národních specifik bez odpovídajícího dodatečného příjmu), tak i pro uživatele. Když jsem před časem zkoušel jen pro zajímavost hlasovou asistentku Siri na iPhonu, tak se mi ani jednou nepodařilo zadat příkaz tak, aby mi rozuměla - byl jsem sám překvapen, jak se mě to dotklo, a byl to docela frustrující zážitek. Naproti tomu je fakt, že při hlasovém zadávání umí Google převádět mluvené slovo do psaného naprosto fantasticky i v obtížných podmínkách: okolní hluk, případně velice špatná artikulace dítěte.

4. Posledním tématem, které mě při četbě napadlo, je otázka budoucnosti islámu v Evropě. P. Gellner dává několik příkladů i z muslimských zemí a několik stránek věnuje specificky úvahám o zvláštnostech a vývoji islámu. Opět: psal počátkem osmdesátých let, takže se přímo nevyjadřuje k ničemu, co řešíme v současnosti my.

Z jeho úvah by se dalo určitě dovodit, že islám je součástí různých nacionalismů. Můžeme se ptát, jestli je reálné, že v budoucnu uspěje nějaké hnutí podobné Islámskému státu, které bude mít ambici hovořit za všechny muslimy v Evropě. Jestli je třeba reálné, že někdy v Evropě nebo v její části vznikne něco jako muslimský národ Evropy. A co by to znamenalo pro nás ostatní.

Při pohledu z dneška vidíme, že p. Gellnera moc nezajímalo, zda lze konfliktům při střetu nacionalismů zabránit a nedával v tomto směru žádné recepty; popisoval národní obrození spíše jako svého druhu přírodní katastrofu, kterou lze přečkat s většími či menšími ztrátami, podle toho, zda má člověk spíš štěstí nebo smůlu. Proti tomu vidíme, že dnešní politika nevidí takováto rizika pasivně a má strategii v tom, že se snaží velkým souborem inkluzí předcházet entropii části obyvatel od jednotného národa a zapojit je do jednotné vysoké kultury.

Závěrem bych tedy knihu vřele každému doporučil. Je stručná, čtivá a v mnoha ohledech inspirativní. Cítím potřebu vracet se k ní pro podněty při přemýšlení u řady aktuálních témat.


První věta knihy: Nacionalismus je původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být shodné.

Poslední věta: Takový národ/kultura tehdy a jen tehdy se stává přirozenou společenskou jednotkou, a nemůže normálně přežít bez své vlastní politické slupky, státu.


Databáze knih: 82 % (z 10 hodnocení)
Goodreads: 76 % (z 1 012 hodnocení)









1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Připojte se k úspěchu - Spojte se s více než 4 miliony obchodníků a investorů ze 170 zemí

    Otevřené obchody na eToro: 227,651,647

    OdpovědětVymazat