Cizí dům? Architektura českých Němců 1848-1891 (Věra Laštovičková)

Moje cesta k této knize se klene přes čtvrtstoletí: začala návštěvou výstavy Jiný dům v roce 1993, koupí katalogu té výstavy (psal jsem o něm zde) a navázala návštěvou výstavy Cizí dům? na UMPRUM před třemi lety.

Cizí dům? Architektura českých Němců 1848-1891 je jedna z těch knih, které se mi líbí, ale přesto mi trvalo léta, než jsem ji přečetl, a potom mi trvalo měsíce, než jsem o ni sepsal tento záznam do čtenářského deníčku.

Cizí dům? je psán dvojjazyčně  - levý sloupec textu je český, pravý německý. Chápu asi důvody, ale čtenářský zážitek takové řešení poškozuje. Kniha je kvůli dvěma jazykům tlustá a těžká - špatně se přenáší; člověk s sebou zbytečně tahá polovinu papírového špalku.

Český název knihy může působit nejasnost ohledně tématu, neboť v češtině neumíme rozlišit mezi přívlastkem "český" v národním (tschechisch) a v zemském (böhmisch) smyslu. Kniha se zabývá architekturou českých Němců ve smyslu böhmisch, tj. v Čechách, nikoliv na Moravě a ve Slezsku.

Kniha je psána s myšlenkou na srozumitelnost pro veřejnost, ale má myslím hezky promyšlenou koncepci, aby pokryla téma s akademickou důkladností.

- První kapitola popisuje roli architektury v německém národním obrození a vývoj toho, co Němci považovali za svůj národní architektonický styl. Osvícenci se hlásili k řecké antice, první národovci (v reakci na napoleonskou okupaci) hledali germánství v gotice a nakonec byla za tradiční německý styl prohlášena renesanční architektura.

- Druhá kapitola pojednává o architektonickém provozu v Čechách: zahrnuje medailonky hlavních českoněmeckých architektů, zachycuje vývoj studia architektury a vývoj profesních spolků. Ukazuje, jak se v původně jednotných zemských institucích (kde dominovali Němci) začali prosazovat národně uvědomělí Češi, až tyto instituce převzali, počeštili a Němci částečně odešli a částečně byli vytlačeni do svých paralelních struktur.

- Další kapitoly se již zabývají konkrétními realizacemi. Stavby jsou členěné podle druhů. Třetí kapitola popisuje spolkové stavby: německé domy, divadla a sportovní stavby. Zde se zastavím, protože tato část je myslím nejzajímavější. Chodíme kolem těchto staveb každý den, běžně je používáme, ale jen minimální část dnešní veřejnosti má nějaké ponětí o významu, který do nich vkládali jejich stavebníci a tvůrci.

Pro dnešního čtenáře a zejména čtenáře z Čech je obtížně se vžít do významu spolků pro život konce 19. století. Kniha připomíná, že po tuhém režimu bachovského absolutismu následovalo uvolnění spolkového života a jeho velký rozvoj. Významné byly zejména pěvecké a tělocvičné spolky. Aby se měli členové kde scházet, budovaly si spolky své spolkové domy - tzv. Německé (spolkové) domy, též zvané kasino. U Čechů byly jejich obdobou tzv. České Besedy.

Největší a nejokázalejší německé spolkové domy ovšem nebyly budovány v bohatých německy mluvících městech, ale v prostředí českém, nebo alespoň v blízkosti jazykové hranice. Účelem bylo nejenom shromáždit různé německé spolky pod jednou střechou, ale zejména německou obec reprezentovat. Důkazem, že německé národní domy byly českými obyvateli skutečně vnímány jako reprezentace Němců samých, je skutečnost, že se při nacionalistických nepokojích stávaly první obětí útoků.

Německé spolkové domy se postupem domy stavěly i na menších městech.

Bezprostřední blízkost "nepřítele" podnítila rovněž výstavbu Německého domu v Postoloprtech, které ležely na samém okraji německé jazykové oblasti. Pouhých 8 km vzdálené Louny byly národně uvědomělým českým městem, kde se narodil Jaroslav Vrchlický a pocházel odtud i architekt svatovítské katedrály Kamil Hilbert. Podle úřední evidence z počátku osmdesátých let byl postoloprtský okres jazykově smíšený. Ale v městě samém obyvatelstvo německé národnosti převažovalo. Dům si zde nechal vystavět v letech 1884-1885 místní Německý mužský pěvecký spolek. Zatímco v jeho zakládacích stanovách z roku 1861 je poslání spolku definováno jako "šíření a péče o čtyřhlasý mužský zpěv k podpoře umění a společenské zábavě", postupně se činnost více méně otevřeně politizovala.

Německý dům v Postoloprtech,
Alois Daut, 1884-1885

Dalším typem reprezentativních budov byla německá divadla. Zaujal mě příběh Nového německého divadla v Praze (dnes Státní opera), protože úzce souvisí s příběhem českého Národního divadla. Spojením vyprávění obou staveb vzniká plastický dílčí obrázek tehdejší společnosti; přesto se příběh stavby českého Národního divadla vypráví obvykle izolovaně.

Sbírka na výstavbu Nového německého divadla byla částečně i reakcí na paralelní sbírku českou; konkrétním impulsem však byly nové protipožární předpisy, které si vyžádaly přestavbu nevyhovujícího Německého zemského (dnes Stavovského) divadla. Německé spolky původně počítaly s tím, že zemský sněm výstavbu nového německého divadla finančně podpoří.

Osud stavby změnily volby konané v létě [roku 1883], kdy Češi získali většinu v zemském sněmu. Subvence výstavby dalšího německého divadla ze zemského rozpočtu tudíž už nebyla myslitelná. Žádost spolku o finanční podporu podaná v červenci 1883 byla zamítnuta s odůvodněním, že by požadovaná částka byla pro zemi příliš velkým zatížením. Vyhověno nebylo ani nové žádosti opakované následujícího roku. Bylo zřejmé, že zemský výbor neměl žádný zájem podporovat německou stavbu. Celý podnik tak byl odkázán na dary, sbírky, benefiční akce a loterie. [...]

Jelikož podpora nepřišla, bylo Německé divadlo vystavěno zcela z prostředků shromážděných spolkem, na rozdíl od českého Národního divadla, na nějž zemský sněm do roku 1884 přispěl částkou 744 880 zlatých, což činilo takřka čtvrtinu celkových výdajů. Ve chvíli prvního otevření před požárem, a tedy v době německé převahy ve sněmu, podíl zemských prostředků představoval dokonce více než třetinu nákladů. Z jednotlivců vůbec největší částkou 38 000 zlatých přispěl do sbírky sám císař František Josef I.

Ačkoliv rozpočet německého divadla byl oproti českému poměrně nízký [pozn. JM: v textu se uvádí 950 000 zl.], budova nakonec nijak skromná nebyla. Koncipována byla pro takřka 2 000 diváků, i když asi čtvrtina míst byla pouze na stání. Pro srovnání: Zítkův projekt počítal s 2 500 návštěvníky, ale po požáru byl počet míst snížen na 1 840, z čehož byla téměř polovina určena ke stání.

Početným žánrem byly turnerské tělocvičny - obrazová část knihy obsahuje řadu krásných dobových projektů a snímků.

Turnerská a školní tělocvična v Chebu,
Gustav Korompay, 1870-1871
foto: Josef Haberzettl

V knize nejsou uvedeny žádné rozhledny: předpokládám, že se stavěly asi až po skončení periody, o níž píše pí Laštovičková.

- Čtvrtá kapitola popisuje radnice. Příklady radničních staveb jsou četné a významné. Zajímavou kuriozitou je radnice ve Stříbře, kde převážil lokální patriotismus nad národním uvědoměním a německé obyvatelstvo si při rekonstrukci nechalo vyzdobit radnici sgrafiti historickými scénami, jak husité, kteří obsadili město bez boje, pobili německé křižáky.

- Poslední kapitola se zabývá sakrálními stavbami.

Knihu celkově hodnotím zcela pozitivně. Popsané téma je rozebráno důkladně a systematicky, obrazová příloha je bohatá a úžasná. Tón textu je věcný a klidný, autorka se zcela zdržuje osobního komentáře (vyjma jediné - naprosto adekvátní - poznámky v předmluvě, že zpracovávané téma je s ohledem na následující historické události bolestné).

Výhodou architektonických publikací jsou krásné staré projekty.
Zde například turnerská tělocvična Ústí nad Labem, Carl Rehatschek &
Stephan Focke, Andreas Putz, 1890-1893

Cizí dům? náleží do nejužšího kruhu ozdob mé knihovny. Čtenář z ní získá hodnotné podněty k úvahám o naší historii, ale i současnosti. Může být zábavné uvažovat, zda lze vést nějakou rozumnou paralelu mezi situací našich předků v habsburské monarchii a mezi naší současnou situací v Evropské unii: o Rakousku-Uhersku patrně platí, že šlo o režim celkově slušnější a rozumnější než většina z těch režimů, které ho vystřídaly, ale přesto v něm naši předkové nebyli příliš spokojeni. Vidíme, že ani hospodářský rozvoj a snaha úřadů o neutralitu nezabránily radikalizaci etnických skupin a rostoucí eskalaci kulturního a politického konfliktu (který tvořil jen část rozsáhlejších globálních konfliktů), který jsme sice nakonec vyhráli, ale možná až přes míru, která byla zdravá - za cenu výrazného poklesu naší vlastní relativní hospodářské, kulturní a politické úrovně.


První věta knihy: Již od středověku byla česká země domovem více etnik, během 19. století však v procesu rozvoje občanské a národní společnosti stanuli Češi a Němci na opačných stranách barikády.

Poslední věta: Zatímco z Němců se v Čechách stali nevítaní cizinci, jejich architektura tak docela cizí nebyla.


Databáze knih: 100 % (1 hodnocení - já:-) )
Goodreads: 90 % (ze 2 hodnocení)