10. prosince 2018

Keltové. Knížata, druidové, galští válečníci - záhadní evropští barbaři (Spiegel Geschichte)

Vloni jsem si nechal od pí učitelky na němčinu přivézt další část dějepisné řady speciálních sešitů magazínu Der Spiegel. Protože Keltů není nikdy dost.

Představení tématu Keltů v tomto magazínu je naprosto velkolepé: nádherná obrazová část, promyšlená koncepce článků. Zde bych ukončil recenzní část svého příspěvku. A následovat bude již jen volný proud vědomí s výpisky z recenzovaného sešitu.

Keltové jsou dlouhodobě populárním námětem. Spisy o Keltech mají počátek v antice, kvetly v době keltománie romantických badatelů raného novověku a jejich dlouhá historie přetrvává do dneška. Keltové jsou koncept, který různí lidé v různých dobách chápali různě; dějiny uvažování o Keltech jsou plné omylů a jejich vyvracení. Těžko přesně říct, co stoprocentně jistého by z populárního obrazu starých Keltů doby železné zůstalo při kritickém pohledu. Magazín hezky prezentuje rovnováhu mezi tím, co o Keltech víme a co o Keltech nevíme. 
Mnohem jednodušší, než formulovat, kdo nebo co tedy oni Keltové vlastně byli, je říci, co nebyli. Nebyli staviteli Stonehenge. Nevymysleli irské kříže se zdánlivě typicky keltskými úponkovými vzory. Nebyli rytíři grálu. A především: netvořili jeden národ, rozhodně ne z etnického hlediska.
Neuvědomoval jsem si, že keltský výzkum je roztříštěný do několika oborů, z nichž každý se dívá na Kelty dosti jinak. Vedle klasické historie, která čte antické spisy a vytesané nápisy, je zásadní archeologie. Archeologové budou však spíše hovořit o reprezentantech doby železné ve střední Evropě, než o Keltech. A vedle toho existuje keltologie, jako obor, jehož těžiště je keltských jazycích západoevropských národů a jejich kultuře.

U amatérských fanoušků keltské tématiky se často hledá nějaký nedůstojný motiv tohoto koníčka, zejména osobní nezralost, hloupost či zakomplexovanost. Na tom něco může být. Ale jelikož se mezi tyto fanoušky sám řadím, tak bych se přimlouval za to, aby byla nám byla přiznána i ta alternativa, že nás vede obyčejná zdravá zvědavost a snaha vžít se do úplně cizích lidí, kteří před dvěma tisíciletími chodili po stejných kopcích v Praze nad řekou (a jinde v českých zemích), patřilo jim to tu a dávali této krajině nějaký význam, který by mohl obohatit i nás.

Když jsme se o prázdninách vraceli autem z dovolené v Itálii, tak jsem na to zase musel myslet. Pro mnoho lidí jsou takové cesty rutinní. Pro mě však, jak skoro vůbec necestuji, tak je takový zážitek vzácný. Až na rakousko-českou hranici jsme se od moře dostali komfortně během několika málo hodin jízdy za pár litrů benzínu po dokonalé silnici (spalovací motor budiž pochválen!). Z hlediska starověkého cestovatele jsme však přitom překonali pět set let expanze Římské říše: dopoledne jsme u moře opustili metropolitní italské území, přefičeli zaalpské provincie, kde lidé ještě budovali civilizaci, a přijeli až do krajin, kde už lidé ve starověku raději tolik žít nechtěli. Připadá mi znepokojivé, že bychom se nacházeli za nějakou mezí, kde se dobrým věcem už odedávna moc systematicky nedařilo; přitom na první pohled mi Čechy za Šumavou nepřipadají o tolik odpudivější krajina než Rakousy před Šumavou. Není mi jasné, kde tkvěl ten rozdíl, že se Římanům už dál na sever nechtělo.

Takže musím uznat i kousek oprávněnosti nedůvěře vůči nám, fanouškům keltského spisování: dost možná u našich Keltíků hledám nějaký pohodlný příklad domácí kultury rovnocenné se Západem.

U cizích dějepisných publikací si vždy dělám čárku, když je zmíněn (a) Jára Cimrman a (b) české země. Pojmu tedy článek tak, že se zaměřím na české souvislosti.

Z pohledu tohoto magazínu jsou s českými zeměmi pojeny krásné a významné příklady keltských nálezů; takže čárek jsem si nakonec udělal víc, než jsem očekával.

Začnu pasáží o současných kulturních keltských inspiracích, kam autoři sešitu zařadili mj. báječný snímek slavného fotografa p. Koudelky z r. 1971, který jsem neznal.

Josef Koudelka, 1971.
Novinkou pro mě byl i snímek relativně nového bavorského nálezu: teprve v r. 1999 byl nalezen velký poklad zlatých mincí a zlatého valounu. Fantastické je, že na střepu ze stejného naleziště je doložen název kmene Bójů, takže je písemně doložena souvislost s našimi Keltíky. V textu se uvádí pochybnost o tom, co slovo Bójové znamenalo, prý mohlo jít i o nadávku. Já bych za tím - zcela objektivně a nešovinisticky - viděl trošku zklamání Bavoráků, že když našli po dvou tisících let zlatý poklad, tak byl český!

Nález 483 zlatých mincí v oppidu Manching
z roku 1999. Na místě je mnoho nálezů českého původu.
Na jednom keramickém střepu je
neumělou rukou vyryto slovo "BOIOS"
.
Chybět nemůže skvělá busta z Kamenných Žehrovic - česká keltská ikona. Byli jsme se mangelkou na bustě podívat koncem léta na velké keltské výstavě v Národním muzeu. Měl jsem velkou radost, že jsem ji osobně viděl: zvlášť v souvislosti s tím, že vedle byly vystavené dochované nákrčníky, které má na sobě i busta.

Na místě nálezu je keška. Byl jsem na ní,
ale není tam nic k vidění (Národní muzeum, Praha).
Báječná je i česká rafinovaná spona, v níž při bližším pohledu odhalíme slona. Je to ostuda, ale už nevím, jestli jsem ji na té výstavě viděl. Ale nejspíš ano, neboť je z pražských sbírek.

Český slon.
Ještě bych si zde rád poznačil jednu perličku: zaujalo mě, jak vypadá současný velký archeologický výzkum. V jižním Německu jsou zkoumány dlouhodobé keltské aglomerace. Když byl nedávno nalezen hrob keltské kněžny, tak přišla ke slovu těžká mechanizace a průmyslové metody. Aby se nález nepoškodil, vyzvedli celý několikametrový blok půdy, jak byl, a zabalili ho do celty. Celý kus země pak zvlhčovali a v létě chladili, aby se při laboratorním výzkumu nepoškodil.

Jemná archeologie, Bettenbühl 2010.
(Landesamt für Denkmalpflege im RP Stuttgart).

První věta magazínu: Okolo Keltů se vždy hromadily legendy, pověry a mýty.

Poslední věta: Nápad nevyšel: skotští protestanté se namísto toho semkli kolem městského rivala Glasgow Rangers, přičemž lokální soupeření trvá dodnes.



Žádné komentáře:

Okomentovat