Soubor díla obsahuje na závěr krátkou vzpomínku p. Karfíka, přítele p. Michala, na jejich poslední krátké setkání počátkem 80. let ve Švýcarsku. Autor mj. vzpomíná, že p. Michal se živě zajímal o disidentské psaní do šuplíku s tím, že takového psaní jen pro sebe by nebyl schopen a nedávalo mu smysl.
Tato vzpomínka mi ladí s dojmem z četby: řekl bych, že p. Michal psal vždy se záměrem oslovit široké publikum. Často psal v humoristickém duchu. Většinou se věnoval tématům věcí veřejných - jeho postavy jednají často v zaměstnání, nezřídka v politickém kontextu. Vlastně psal jen velice málo o věcech čistě soukromých.
Na jeho textech mě těšilo, jak důkladně a vážně měl věci promyšlené.
Paralelně s dočítáním Souboru díla p. Michala jsem si při běhání pustil do sluchátek audioknihu Obsluhoval jsem anglického krále p. Hrabala. Co do data vzniku je to dílo jen nepatrně mladší než práce p. Michala.
Při vší (nově nabyté) lásce k p. Michalovi, jsem si však v přímém srovnání s prací p. Hrabala uvědomil, že i jako prostý spotřebitel celkem jasně poznám, že p. Michal byl sice mistr pera a psal duchaplně, důstojně, zábavně a nadčasově. Ale seznal jsem, že p. Michal se přeci jen nepohyboval v tak vysokých sférách umění jako třeba právě p. Hrabal. U p. Michala nevidím tu velkou sílu génia jako u p. Hrabala, jehož text má dar mě kdykoliv druhou třetí větou chytnout, vtáhnout do vyprávění a nechat prožít život někoho jiného.
Ještě několik poznámek k jednotlivým knihám ze sborníku.
ČEST A SLÁVA
Začnu novelou Čest a sláva. Vyšla už r. 1966, což je pro mě překvapivý údaj. Podle vyznění bych totiž spíš tipoval, že zobrazuje pocity z r. 1968.
Hlavním protagonistou je rytíř p. Václav Rynda z Loučky a na Poříčanech, chudý pán rozpadající se tvrze a jedné vesnice kdesi v Čechách v posledním roce 30leté války. P. Rynda je mladý muž po dvacítce, osiřel v útlém dětství a život v těžké době ho naučil přemýšlet prakticky a pomoci si sám.
Dalšími postavami jsou starý pán p. Jindřich Donovalský z Bejšic a Oujezda a jeho průvodkyně slečna Kateřina. P. Donovalský je agentem francouzského krále a pod falešnou identitou přijel s pí Kateřinou do Čech, aby se s pomocí francouzských peněz pokusili oživit odpor proti Habsburkům. Za p. Ryndou přijeli proto, že p. Donovalský míval sídlo nedaleko a znal rodiče p. Ryndy, kteří bývali též evangelickým rodem. Přiševší evandělíci nacházejí však ve vlasti jen zdecimované obyvatelstvo smířené s novými pořádky. Na protestantské rebelie už celkem není nikdo zvědav.
Při četbě jsem samozřejmě musel porovnávat knihu se stejnojmennou filmovou adaptací. Jak kniha, tak černobílá filmová adaptace se fantasticky snaží o navození autentické atmosféry roku 1648. Ve filmu tomu posloužily úžasně zvolené exteriéry a interiéry, v knize zase bohatý starý jazyk.
Většinou mám raději knižní předlohy než filmové adaptace. U Cti a slávy bych však možná dal přednost filmu. Při čtení knihy u mě převládal nejsilnější dojem z jediného motivu, totiž pocit marnosti politického snažení v rámci slabého státu, který podlehl v mocenském boji velmocí. Původně rezignovaný rytíř p. Rynda pod vlivem evangelické návštěvy postupně dospěje k rozhodnutí vést své sedláky proti císařským úředníkům. V den, kdy se chystají vyrazit do boje, však přijíždí na tvrz posel s novinou, že válka skončila a byl uzavřen mír. Pro evangelické agenty je tím věc vyřízena, uznávají porážku a chystají se odjet zpět do emigrace.
P. Ryndovi se náhle rozpadá smysl jeho konání. Právě ve chvíli, kdy překonal sám sebe a zoufalé poměry a dospěl k heroickému životnímu rozhodnutí.
Film byl pro mě sdělnější a tématicky bohatší. Určitě k tomu přispělo i hvězdné herecké obsazení hlavní dvojice: zemitého svéhlavého p. Ryndu hrál p. Hrušínský a jeho uhlazeného rafinovaného protihráče p. Donovalského hrál p. Höger.
Dějově se film téměř zcela kryje s knihou. Ale z filmu jsem si odnesl více subjektivního pohledu hlavního protagonisty. P. Rynda ve filmu postupně prochází jednotlivými sférami svého života, z nichž každá by mohla posloužit jako smysl života. Každá jednotlivá věc je však pro p. Ryndu beznadějně nízká a zcela nesmyslná. Divák vidí, že pokud by se p. Rynda s spokojil s nějakou polovičatou volbou smyslu svého života, vše by prohrál.
Prvním smyslem života, který se protagonistovi nabízí, je rodina a děti. Mohl by založit rodinu s děvečkou pí Dorotou, s níž spává. Pí Dorota je však hloupá a omezená a vlastně mu leze na nervy.
Ryndova vesnice je chudá a jeho vrchnostenská správa je nekončící žabomyší válkou s poddanými, kteří se ho snaží přechytračit. Není tedy velká naděje, že by nalezl cestu v péči o majetek a hospodaření.
Jako životní cíl se tedy nabízí náboženství. Katolickou víru představuje návštěva místního faráře na tvrzi: jde o zcela zbabělého, vyděšeného a hloupého chlapíka, který funkci kněze bere jen jako nouzovou variantu, jak neumřít hlady, přičemž jeho kázání hraničí s žebráním o jídlo.
Evangelická návštěva je sice duchaplná a hovoří v latinských citátech, ale jsou to jen zahořklí manipulátoři, kteří dobře vědí, že jsou zcela závislí na cizích zájmech. P. Rynda se nechce stát jedním z nich.
Místní husitskou lidovou revoluční tradici pak představuje jediný radikál mezi opatrnými oportunistickými sousedy. Tímto opožděným husitou je senilní dědeček p. Maňas, který doma za trámem ukrývá českou bibli a bambitku; když p. Rynda z pozice vrchnosti vyzve své poddané, aby spolu zahájili rebelii proti císaři, p. Maňas se v chalupě sám zradikalizuje listováním v bibli a v návalu politického rozčilení v neděli po kázání zastřelí do zad prchajícího zoufalého faráře.
Uvedu zde ukázku z klíčové scény. Farář po žebravém kázání obchází domy po vsi a žadoní o něco k jídlu. Movitější paní Piťhová mu dá přestárlou slepici. P. Maňas to pozoruje ze své chalupy. Popadne ho vztek na faráře, vychází ven, aby sousedům zabránil dávat faráři jídlo, a všem spílá.
"Neuposlechneš slov proroka toho, nebo zkušuje vás Hospodin..."
"Pantáto, pomalu," varovali kolem, leč darmo stát v cestě vnitřními světlu.
"Je málo nedávat. Je málo s odporem odvrátit tvář svoji od stvůry ohavné, mrzké. Potřeba ji zdeptat, potřeba vyvrci a ve jménu Krista," dědeček pozvedl nad hlavu pěstičky, "ohněm a mečem zhubit do kořene. Protože psáno jest: Zabiješ proroka lživého, ruka tvá nejprve bude na něho vztažena, abys ho zabil, a pak ruce všeho lidu."
Na víc už duchovní nečekal. Věděl, že psáno jest opravdu leccos. Koutkem oka změřil rojící se náves, zaznamenal plaňky, složené u plotu, a vzpomněl na všechny půlnoční příběhy o selské hrůze a ubitých spolubratrech. Hmátl na škapulíř sedmkrát svěcený a našel jen tučnou, zpocenou hruď. [...] Třímaje za hlavu hojně bědující Piťhovu slepici, rozběhl se farář funivým poklusem k tvrzi.
"Na pomoc," kvíkal zoufanlivě, "na pomoc, bunt, mord, rebelie!"
"Teď to vidíš, dědku," zavyla vesnice hlasem. "Teď je zle. Kebule! Víš, co nám zavaří?"
"My mu zavaříme," zasípěl dědeček Maňas. Za slovy kráčejž čin. Skokem byl v sednici, skokem zpátky. V rukou mu skákala rejtarská pistole.
"Blázne, tatínku," zaječela snacha, jenomže už pozdě. Pistole spustila. Dědeček ji držel oběma rukama a těžká bouchačka spíš blafla, jak byl hospodárně naměřen prach. Jenže prapotvornou náhodou olovo trefilo. Velebník udělal pár kroků, zabrkl, dopadl do kleku a pak se natáhl. Ležel. Bídné střevíce se složily přes sebe a paže, rozpjaté v kamení, doplnily celý ošklivý žert. Pravá ruka dosud svírala krk hnědé slepice.
Množství se pozvolna sunulo kupředu. Dědeček s kouřící bambitkou osaměl na prahu stavení. Byl velmi sám. I duch husitský od něho ustoupil.
Ves se zastavila v kruhu kolem těla. Piťhová se shýbla a páčila mrtvou slepici z tuhnoucích prstů. Rychtář jí slepici vytrhl a obloukem hodil daleko do pole.Lahůdkové jsou pak scény na téma služby vlasti (tedy dalšího možného zdroje smyslu lidské existence). Děj vrcholí, když tragický oddíl vesničanů nastoupí na nádvoří tvrze těsně před tím, než pod vedením svého pána a jeho dvou evangelických spolukonspirátorů (a profesionálního žoldáka, který šel s nimi) mají vyrazit do sebevražedné rebelie. Na slavnostním nástupu před ně předstoupí p. Rynda na koni se starým rodovým praporem (s vyobrazením hlavy poraženého Turka), jakožto obhájce cti stavů českého království a starých zemských svobod. Přítomní evangeličtí agenti volají "Sláva králi Fridrichovi!", v marné snaze dodat akci aspoň trochu důstojnosti. Zblblí vesničané po nich volání opakují. Na rozdíl od vesničanů však panstvo ví, že zimní král p. Fridrich byl zbabělec, na Čechách mu nezáleželo a hlavně to, že p. Fridrich je tou dobou již mnoho let mrtev. Cynická pí Kateřina, která jinak všemi přítomnými pohrdá, přemůže odpor a ostentativně políbí umolousaný prapor, což ostatní pány upřímně překvapí.
"Tak přísaháme," opakovali sborem sedláci. "Vivat Fredericus Rex!" Tentokrát už se nespletli.
Kateřina se sklonila ze sedla a s jistým odporem pozdvihla ke rtům cíp praporu. Pak se naklonila hlouběji a políbila rytíře na tvář. Rytíř poděšeně ucukl.
"Nechte," zašeptala, "to musí být. To už patří k věci."
"Vivat," křičeli sedláci.
Kapitánův kůň se upšoukl a počal blaženě kadit.Zajímavé je vyústění novely. Přestože je již mír, a povstání tedy nemá vůbec žádný účel, p. Rynda ignoruje všechno kolem sebe. Odmítá zůstat pasivní a vegetovat, striktně odmítá i přemlouvání k emigraci. Doprovázen senilním p. Maňasem a několika dalšími zblblými vesničany a výrostky vše opouští a vyráží na válečné tažení po okolí. Začíná tím, že podpálí vlastní vesnici.
BUBÁCI PRO VŠEDNÍ DEN
Bubáci pro všední den je sbírka sedmi krátkých humoristických povídek, dalo by se říci přímo grotesek. Byla druhou publikací p. Michala a po svém vydání v r. 1962 dosáhla určité obliby.
Satira snadno zestárne, ale to neplatí pro tuto knihu. Vystižení lidských typů je zcela nadčasové a postřehy zůstávají vtipné i po více než půl století.
Prakticky ve všech povídkách je podstatou zápletky setkání obyčejného občana československé socialistické republiky s nějakým bubákem, tzn. nadpřirozenou bytostí.
V prvním plánu jde o satiru na naivní propagandu vědeckého světového názoru a státní materialistickou filozofii, někdy zas o moralitky tepající malé pokrytce.
Příběhy můžeme však číst i jako nadčasové vyprávění o tabu. Pozorujeme lidi, kteří se z obavy před porušením tabu vyhýbají přiznání se zjevné pravdy, kterou vidí před sebou. Tabu je chráněno institucemi, v nichž fungují procesy trestající odpadlíky a kacíře.
"Já už vím, Šamaj," zajásal najednou důstojník Mikys, "už mi to napadlo. Dávej pozor, je to fajn. Budeme dělat, že není."
"Jak to?" neporozuměl zástupce, který si právě opakoval místopis okrajových oblastí s přihlédnutím k dislokaci obzvláště hnusných posádek.
"Tak. Prostě budeme dělat, že není a že ho nikdo neviděl. Žádný normální člověk duchy nevidí, protože žádní nejsou. To dá rozum, ne?"
"No jo," rozpakoval se zástupce, "ale co když ho přece jen někdo uvidí?"
"Kdo ho uvidí, toho potrestáme," řekl rázně důstojník Mikys a zapjal si límec, "je to šíření poplašných zvěstí a rozvrací to morálku. Jasné? - Platím!"
"Potrestáme," rozveselil se důstojník Šamaj, neboť v tomto oboru se cítil doma.Jednou z krátkých povídek je i Jak Pupenec k štěstí přišel, která se stala základem pro pozdější slavnou komedii Bílá paní. Pro fanoušky filmu Bílá paní (jako třeba mě) je zajímavé vidět, co je podstatou filmového příběhu. Povídka je jen krátkou satirou o správci hradu Šaratice p. Pupencovi, který spatřil o půlnoci při úplňku Bílou paní. P. Pupenec je uvědomělý zastánce vědeckého světového názoru, současně však v tradici Mistra Jana Husa hájí pravdu za všech okolností. Aby ulevil rozporu mezi svými zásadami, sepíše zprávu o nevysvětlitelném úkazu pro své nadřízené na ministerstvu. Na ministerstvu je pověřen vyšetřením věci úlisný intrikán p. Tomeček, který sice Bílou paní též spatří, ale nemá problém pravdu popřít. Věc se dostane na stůl přednostovi na ministerstvu. Ten ukáže chvilku lidskosti a p. Pupencovi nabídne zachování tváře pomocí přeložení na lepší hrad, aby mohl na Bílou paní zapomenout.
V povídce se vůbec nevyskytují postavy, které jsou ve filmu dominantní a jsou zdrojem situačního humoru, totiž dva vedoucí funkcionáři města (ve filmu p. Hrušínský a p. Kopecký), ani celá zápletka s ochotníky.
GYPSOVÁ DÁMA
Gypsová dáma je zajímavý experiment, o kterém se píše i v doslovu, že se úplně nepovedl.
Jde o povídku trochu předjímající třeba film Pulp Fiction. Napřed se zdá, že půjde o kriminální příběh z meziválečné Prahy. Brzy se však ukáže, že všechny postavy v ději jsou záporné. Vzájemně se okrádají, vydírají a podvádějí. Autor začal vykreslovat zajímavý obraz společnosti jakožto sítě vyvážené řetězením podvodů. Bohužel někde v půlce náhle změnil styl a směr a novela končí neústrojně.
RODNÝ KRAJ
Rodný kraj je soubor tří variací na témata z české a slovenské historie, doplněný ve švýcarském exilu úvahou p. Michala o jeho neintegraci mezi Švýcary.
Všechny tři historické povídky jsou výborné. Nebudu se rozplývat nad hloubkou autorovy historické rešerše a láskou k detailu. Budu to brát tak, že na této úrovni práce jde o samozřejmosti.
Příběhy jsou propojeny myšlenkou, že velká historická dramata byla (nebo klidně mohla být) ve skutečnosti vědomě zinscenována svými aktéry jako souboje, přestože vše bylo dohodnuto a cílem bylo jen vytvořit zdání a propagandu. Současně však i zinscenovaný boj má své oběti, které jsou stejně tragické jako oběti skutečných bitev.
První text je spekulací nad zatčením p. Karla Havlíčka Borovského a jeho odsunu do jižních Tyrol. Autor spekuluje, že p. Havlíček byl ve skutečnosti dobrým známým s komisařem p. Dederou. Jejich rozhovor v předvečer zatčení popisuje jako společné plánování v hospodě, jak nepříjemnou povinnost otočit v co nejlepší výsledek.
"Beztak chcípnu brzo. Volky nevolky a tam či tam. Víte, co od vás chci?"
"Ne," řekl komisař. "A nechci to vědět. Beztak nedokážu dělat víc. Znáte mě. Měl byste to chápat."
"Chápat byste měl vy," zasípal redaktor, "že nechci hnít vlastní rodině na očích. Já pojedu zkápnout, kam dáno. S krku svým lidem, a ještě co? Stříhejte ušima. Občanstvu na očích, v čem žijem!"
"Mučedníci," zkusil komisař vzpomenout, co o nich tento mu špatného hlásával, "jsou..."
"Dobří, moc dobří, když jsou z nuceného výseku. Mlčet! Mně se nechce, není mi dvacet. Svoje jsem udělal a mám tu nakonec někoho rád. Jenomže," předvedl zvlášť odporný chrapot, "bůh je mocen. A netlučte mě už, mám v krku horší věc než chrchle. Či vlastně lepší, uvážíme-li národní hledisko. Lid musívá vidět útlak jak malinu, aby se probudil. Ukažme mu ho, ne? Hop, to bude drama!"
"Nebude," hádal se komisař. "Nesmí být. Výslovně kázáno chovat se tiše a zdvořile."
"To by se vám," řekl novinář, "líbilo, jak vás znám. Jenže, kamaráde, musíte být svině."Druhý text je převyprávěním soudu s p. Jurajem Jánošíkem. Při čtení mi napřed nedošlo, o koho jde: příjmení odsouzeného zbojníka se tam neuvádí. Navíc jsem byl dosti vysílen těžkými dialogy ve staré slovenštině. Až po dočtení jsem přemýšlel, jakou historii zde autor oživil. Křestní jméno Juraj a poprava zavěšením na hák za žebra jsou asi jasnými indiciemi.
V tomto podání je p. Jánošík velice prostý muž, který se nechá důstojníkem přemluvit, aby přiznal vraždu faráře, které se nedopustil, čímž poslouží úředníkům, aby si mohli vyřídit případ, s nímž si nevědí rady. Důstojník slíbí p. Jánošíkovi, že nakonec dostane milost a bude se moci oženit se svou dívkou.
"Ďakujem ti, Juro," vstal tlustý důstojník ze šavle a upřímně stiskl zbojnickou pravici, "za seba, za župu, že si ma nesklamal. Hneď zajtra pôjdeš na mučidlá. A nerob si z nich riť, veď je to vážna vec."Nakonec však plán nevyjde a do poslední chvíle doufající zbojník překvapeně umře na popravišti.
Třetí variace popisuje legendární poslední epizodu husitství - pád hradu Sion a jeho posledního husitského velitele p. Jana Roháče z Dubé.
P. Roháč z Dubé je uveden jako naprostý pitomec a hrad Sion jako nehájitelný. Celé obléhání inscenuje česká šlechta jako součást nátlaku na umírajícího krále p. Zikmunda, aby zveličila údajně přetrvávající husitské ohrožení.
Po dobu karantény jsem poslouchal starší literární životopis p. Jiřího z Poděbrad, kde vystupuje jako geniální mentor p. Hynce Ptáček z Pirkštejna. Jiný p. Ptáček z Pirkštejna (nejspíš otec p. Hynce) je též postavou v české videohře Kingdom Come Deliverance, které jsem během karantény věnoval pěkných pár desítek hodin.
Takže jsem se pobavil, že opět poněkolikáté v krátké době narážím na postavu p. Hynce Ptáčka. P. Hynce vystupuje u p. Michala jako hlavní režisér inscenovaného obléhání posledních husitů, které p. Hynce po nocích utajeně zásobuje, protože neschopný hlouček zoufalců na hradě by jinak nebyl schopen ani pasivně přežít. Jakožto hráče KCD mě velice potěšil i druhý protagonista, kterým je velitel osobní stráže krále p. Zikmunda, Kumán p. Michal Ország. Je to nějaké znamení, že jsem během letošní karantény všude narážel na Kumány, o nichž jinak člověk vůbec neslyší?
Michal Ország, člověk odnikud, dobře znal pět řečí, jimiž má hovořit vzdělanec. Dobře si však vědom, že to má vzdělanec nelehké, vystupoval jako slunný, prostičký lidojed. Tak ho milovala jízda a císař mu věřil. Pan Hynce naopak.
"Přišel jsi s posilou?"
"Jedno sto padesát já voják Kumán. Ty je nažrat, pane purkrabí."
Tím končím psaní o souboru díla p. Michala. Jsem vděčen za tip p. presidentovi, díky němuž jsem pro sebe odhalil nádherný kus české kultury šedesátých let. Určitě toto doporučení předávám takto dál.
První článek o sebraných spisech: zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat