Když už dneska dopoledne hlídám doma, tak napíšu článek.
Fakt nevím, kdy naposled jsem četl něco srovnatelného s románem Bloudění od
p. Jaroslava Durycha. Přes šest set stran těžkého textu, nádherný
zážitek. Předpokládám, že čtenáři již slovo Rujána něchtějí na blogu
vidět. Ale já vždycky píšu, jak jsem ke knize přišel. A k Bloudění jsem přišel tak, že mám už dlouho cestopis p. Durycha po lokalitách, o nichž psal právě Bloudění.
Ten cestopis mě inspiroval k výletu do Stralsundu a na Rujánu, protože
Stralsundem byl p. Durych coby turista nadšen. Mně se ve Stralsundu též líbilo; valdštejnská tradice je ve městě stále živá, jednak v
podobě těch dělových koulí ponechaných různě po městě ve zdivu (provedla nás jimi skvělá multikeška) a jednak v podobě
každoročního městského festivalu, který se koná právě při výročí dne,
kdy vévoda Albrecht odtáhl s nepořízenou.
Takže už bylo jen logické si přečíst konečně ten samotný román, pro který v pozdější NDR p. Durych nasával atmosféru.
Nepamatuju si, nad kterou jinou knihou bych tak jasně cítil, že
není jen kuriositou pro konverzaci, ale že je opravdovým uměleckým dílem, výsledkem veliké práce. Nejčastěji mě napadalo přirovnání k
velkému obrazu (pod slovem "velký" myslím formát třeba takové "Noční hlídky" v Amsterdamu): p. Durych vytvořil obraz ve slovech, který má ukázat
třicetiletou válku v Čechách, hlavně však vévodu Albrechta z Valdštejna.
Z hlediska moderních zásad čtivosti Bloudění není moc čtivé: je tam strašné
množství postav, autor používá archaismy, kterým často skutečně
nerozumím (různé zbraně a hodnosti a funkce apod.). Zpočátku je těžké
si zvyknout, že i několik stránek nechápu, kdo přesně jedná a proč,
protože ta dlouhá šlechtická jména - navíc střídavě je označuje jménem
pak zase nějakou funkcí - to je snad horší na orientaci než klasické
ruské konverzační drama.
Nicméně časem jsem pochopil, že tam vystupují nějaké čtyři postavy,
dva chlapi a dvě ženy, vždy jeden katolík a katolička a jeden kacíř a
kacířka. Jejich osudy mě úplně nezaujaly, p. Durych tyto obyčejné protagonisty nenapsal příliš nadčasově. Ale úchvatné je všechno okolo p. Valdštejna.
Postupně se v románu vynořuje, až na úplném konci přebírá hlavní roli. Vrchol nastává na konci popisem bitvy u Lützenu, kde bojoval se švédským
králem, a tam jsem četl opravdu s napětím, jak to všechno bude dál.
Román začíná scénou popravy 27 českých pánů, rytířů a měšťanů na staromáku, končí pak v Chebu, vraždou vévody.
Nějaké perličky:
- P. Durych sice, jako obvykle, nadává kacířům, ale vůbec mi to nevadilo - zrovna zde mi takový zaujatý tón připadá jako velice dobrá metoda, jak přenést čtenáře do děje. A vypravěč navíc nijak zvlášť nechválí ani druhou stranu, obdivuje hlavně
generalissima p. Valdštejna, jaký to byl frajer, který formátem zdaleka
převyšoval všechny kolem.
- Pozoruhodný detail jsem se dozvěděl u úvodní scény s popravou,
že při popravách bylo hodně bubnů a troubení, což mělo ten účel, že se
přehlušila poslední slova odsouzenců. Takže různí pánové tam měli před
smrtí proslovy (třeba dr. Jesenský), ale nikdo je neslyšel.
- Opravdu vynikající jsou dialogy různých mocných lidí - třeba v době, kdy jdou první fámy o tom, že by se mělo něco podniknout proti vévodovi, anebo jak za vévodou posílal císař vyjednavače.
- V retrospektivě je detailně popsána i bitva na Bílé hoře, a sice
tak, že císař p. Ferdinand přijede na návštěvu do Prahy a nechává si na
místě samém vypravovat průběh od účastníků. Taková vyprávěcí metoda je působivá: císař by chtěl rozjímat a děkovat pí Paně Marii za vítězství, ale
všichni okolo ho otravují tím, že vyjmenovávají řady lidí, kteří se o
vítězství zasloužili a kteří čekají pozemský vděk.
- Vydařil se i úplný závěr: jak se p. Valdštejnovi v Plzni pod
rukama rozpadá armáda, odjíždí do Chebu, dezertují mu další
a další jednotky, on je nechává vzájemně hlídat, ale zůstává stále
osamělejší a v Chebu ho pak dorazí spiklenci.
- V knize se píše, že p. Valdštejn prý měl výslovně od císaře privilegium,
že jeho dědici nebudou postiženi ani v případě, že spáchá velezradu. To
je hodně ilustrativní pro jeho postavení.
- Knížata se vzájemně oslovují "Vaše Lásko".
V každém případě mě kniha navnadila si o vévodovi přečíst víc.
První věta: Bylo to v sobotu 19. června 1621 odpoledne v kanceláři probošta svatovítského.
Poslední věta: Nešťastná země! Cizí země! Moje požehnaná vlasti!
Žádné komentáře:
Okomentovat