Mariáš v Reykjavíku (Vratislav Blažek)

Cestou na vzpomínkový večírek p. Dostála jsem využil toho, že jsem vezl p. Vaňka jr., a ptal jsem se ho – jakožto osoby s velikým kulturním rozhledem – co by mi mohl doporučit ku prostudování. Jako tip pro mě mi p. Vaněk uvedl knihu Mariáš v Reykjavíku od p. Vratislava Blažka.

Jméno p. Vratislava Blažka mi vůbec nic neříkalo, přitom jde o scénáristu dosti slavných děl šedesátých let (ale i padesátých let), například stále uváděné (a koukatelné, i když tendenční) komédie Třetí přání či muzikálu Starci na chmelu, ale i nekoukatelné Hudby z Marsu. Je též autorem textu k prvnímu českému videohitu Dáme si do bytu.

Mariáš v Reykjavíku je výběrem z dopisů, které posílal p. Blažek svému kamarádovi p. Táborskému v letech 1968-1973. Tématem je emigrace po osmašedesátém, která je zastihla ve věku krátce po čtyřicítce. Oba (i další členové jejich pražské karetní partičky) po osmašedesátém odešli do exilu: p. Táborský do Kanady, p. Blažek do Německa.

Dopisy jsou psané vyhraněně žoviálním, až exaltovaným stylem, je vidět, že pisatel byl humorista. (Alternativním vysvětlením by mohlo být, že dopisy psal p. Blažek pod vlivem).

Přemýšlel jsem, jaký hlavní dojem z knihy vlastně mám. Hlavní dojem z knihy mám myslím ten, že dnešního čtenáře (=mě) spojuje s autentickým všedním dnem pisatele před 40 lety.
Patří k tomu atmosféra pánské skupiny, která se mnoho let schází a opakuje pořád dokola stejné vtipy a hlášky. U p. Blažka je markantní jednak jeho přezdívka Klégr, která vznikla tím, že jednou vyšel fiktivní rozhovor s ním, kde si kladl sám sobě otázky jako vymyšlený novinář Klégr. Též se v každém dopisu vrací motiv Hondurasu, což navazuje na mladistvou historku, že p. Blažek napsal údajně honduraskému konzulovi do Vídně dotaz ohledně podmínek pro získání státního občanství Hondurasu.

Další nesouvislé poznámky:

- Některé věty z dopisů jsou obzvláště báječné, mají nakročeno až na úroveň klasických citátů.

Míra mého cynismu už přestává znát mezí, takže skutečně není vyloučeno, že jednou o lidech ještě napíši něco hlubokého a laskavého.

Anebo:

Blaze tomu, kdo se umí živit nejen v Bělovsi nad Metují, ale i v Montrealu nad Svatým Vavřincem.

- Na obalu je autor představován především prostřednictvím Starců na chmelu. Vím, že Starci jsou vysoce hodnoceni, avšak mé srdéčko si zatím moc nezískali. V mých očích je gigantickým uměleckým výkonem p. Blažka především scénář k filmu Světáci. Mám podezření, že Světáky považuji za nejlepší českou komedii všech dob. (I když samozřejmě, v jiném rozpoložení bych třeba zakolísal, a za nejlepší bych třeba v jiný den považoval přeci jen Kulový blesk nebo Jáchyme, hoď ho do stroje.)

- Osobně se rád dívám i na tu lidově demokratickou komedii p. Blažka Třetí přání, o níž se sám vyjadřuje tak ošklivě, když se o ní zmiňuje v souvislosti změnami svých politických názorů od poválečného mladistvého členství v komunistické straně až po postupné odvrácení se od ní.

Do strany jsem vstoupil a prodával, jak jsem koupil. Psal jsem Katky, Třetí přání, blbosti až pámbů brání: od rána až do noci chtěl jsem lidu pomoci.

- U vzpomínek a deníků umělců si často říkám, že je fajn dělat něco tvůrčího jako zábavu. Ale určitě to má své pasti, když potřebuje tvůrčími výkony uživit rodinu, neboť být tvůrčí každý den a v termínu je těžké. V dopisech se vrací téma, že p. Blažek neměl věčně prachy. Bylo to tvrdé mít v Praze jméno a pak být donucen kvůli převratu začínat jako scénárista po čtyřicítce od píky v cizině.

Ilustrovaná balada o daňových nedoplatcích.

- V první době po odchodu z Československa emigranti žili do značné míry ještě i děním ve staré vlasti. V dopisech se odráží i to období po osmašedesátém, kdy nový režim nabízel exulantům návrat.

Končím, dalších novinek nemaje (akorát že jsem prý se stal zasloužilým umělcem s garancí dvoutisícové měsíční penze. Stejnou poštou odesílám do Prahy dotaz, jestli je to v markách nebo v korunách, a na výsledku, respektive na odpovědi závisí, pošlu-li Ti příští dopis z Ingelheimu nebo z Prahy.

- Potvrdilo se mi zase jednou a potěšilo mě, jak rigidní je mariášnická tradice. Pisatel a adresát dopisů byli totiž především členové stejné mariášnické skupiny z Prahy (nezůstávali však u korunového mariáše; napřed hráli vždycky liciťák, ale v druhé polovině působení pak hráli poker o ještě větší peníze). Mariáš není sice v dopisech velkým tématem, ale na mariášnické průpovídky vzpomíná p. Táborský v úvodu knihy. Je to všechno pořád stejné.

To víš, začínáš mi chybět čím dál víc, jelikož už delší dobu nemáme co do úst a Tys vždycky dovedl odložit jednu nebo tři místo dvou karet do talónu a tu bylo opět pár dní co dát na talíř.

- Jen mě zarazilo tvrzení v předmluvě, že se dají vyhrát dvě sedmy proti čtyřem pomocným – to je dle mého nesmysl a renonc. Ohledně dvou sedem poznámka, že na čtyři strkací si dávali nemilosrdně fleka.

- Velký rozdíl proti tehdejšímu pocitu vidím ve vztahu k médiím. Pisatelé tehdy evidentně měli ve velké úctě noviny a nebyli zvyklí na bulvární žurnalistiku. Vystřihovali si titulky, které mohly být vykládány jako dvojsmyslné nebo takové, které vyjadřovaly něco pokleslého – takovéto titulky či kuriózní zprávičky si vlepovali do dopisů.
 

Koláž se Svobodným slovem.

- Zvláštním motivem dopisů jsou lichotky vůči manželce adresáta: p. Blažek kombinoval galantní komplimenty s otevřeně erotickými narážkami.

Už několikrát jsem ti naznačil, že seš kurva převlečená za kamaráda. To je to jediný, co Ti s gustem píšu eště jednou a je moc smutný, když po počátečním nadšení přijde vobálka s mou adresou, ve který je akorát prázdná vobálka s Tvojí adresou, s kterou si vytřu prdel (a taky jen proto, že je z jemnýho leteckýho papíru). Tydle údaje ale před Dagmarkou přelep, než to bude číst, protože Dagmarka ví, že jsem slušnej člověk a že bych stejně nic takovýho nikdy nenapsal, sprosťáku!

A taky bych Tě prosil, abys nepsal vo Dagmarce, že si "přestala opalovat na terase ten svůj zadeček". Jsou lidi, ve kterejch takový formulace probouzejí přebujelé erotické představy. Nech mě, proboha, myslet na Dagmarku jenom jako na tu neuvěřitelně statečnou éterickou bytost, která v sobě našla tu neuvěřitelnou sílu provázet na životní pouti takovýho neuvěřitelnýho ignoranta, jak seš Ty. Kdybys nebyl životem zhejčkanej a rozmazelenej fouňa, tak by se Dagmarce k zadečku sluníčko ani na chviličku nedostalo, Ty lstivej exhibicionisto!

- Zajímavá jsou některá konkréta ze života čerstvých emigrantů.

Evžen je posranej až za ušima a ptal se mě, jestli jsem při nákupu letenek oznámil, že jde o dva emigranti. Já na to že ne a proč bych to měl dělat, a von zasejc, že to je taková úmluva v kapitalistickým světě – že jak je na palubě východní emigrant, tak to hnedka musí meldovat, protože v případě mlhy nesmí potom PANAM nebo Air France nebo BEA přistát na žádným východním letišti, nouzově, nýbrž letět furt až do úplnýho zničení. Já mu řek ty můj milej vole, dyby neměli dost benzinu, tak se na nás stejně vyserou, bližší košile než kabát, kůli dvěma frantíkům uteklejm ze Zlatý Prahy přece nebudou riskovat sto dvacet svejch vlastních lidí. Ale von: prej né, jesisi to nehlásil, ohlásím to já, máme tady rodiny, tak žádný hazardování. Tím pádem poletím do západního Berlína jako anoncovanej flüchtling a sem dost zvědavej na ten pocit, jelikož dřívější lety byly nezajímavý, neboť jsem je absolvoval jenom jako člověk.

P. Blažek své dopisy ilustroval, vlepování titulků a článků jsem už zmínil. Kniha se snaží tyto grafické prvky zachovat, avšak občas to nevyšlo – ilustrace a rukopisné glosy jsou místy nekvalitně přetištěné a nesrozumitelné.

Mariáš v Reykjavíku mě pobavil. Doporučil bych ho tomu, komu je sympatický ten styl v ukázkách.

První věta knihy: Zeptali jsme se třetího taxikáře: Lhota u Bratronic.

Poslední věta: Zeman Bořivoj – český filmový režisér, žertem přirovnávaný k Fellinimu.