Válečný deník (George Orwell)

 Aneb, jak důležité je míti čtenářský deník.

To bylo tak. Mám již mnoho let slabost pro Levné knihy. Když se procházím s dětmi o víkendu nebo svátku po městě a mám mírně povznesenou náladu, tak mám takový (zlo)zvyk, že je vezmu do Levných knih a tam si koupím vytištěný nějaký ten text, u něhož uplynula autorská práva.

V létě ve Varech jsem si tak cestou z vydařeného letního víkendu přivezl Válečný deník p. Orwella. Poctivě jsem si knihu přečetl, přemýšlel o ní a chystal se ji zanést do on-line databází přečtených knih. Tam jsem s překvapením zjistil, že úplně stejný proces jsem již absolvoval asi před šesti lety: tzn. už jednou jsem si za stejných okolností koupil tu stejnou knihu a přečetl, přičemž veškeré informace byly plně průtokové, nic z nich neutkvělo.

Důvodem nejspíš je, že jsem tehdy o knize nepořídil záznam na blogýsku - přinejmenším jsem žádný článek o té knize u sebe nenašel.

P. Orwell je možná nejslavnější spisovatel všech dob s politickým přesahem. Orwellovské pojmy z Farmy zvířat a Devatenáct set osmdesát čtyři se pořád v kulturních a politických debatách používají - poslední vlna kulturních válek přinesla další mocný comeback pro newspeak, doublethink, Ministerstvo pravdy apod. Na p. Orwella se suverénně odvolávají z velké části i lidé (dokonce i ve veřejných debatách), kteří od něj nečetli ani řádku. Myslím, že v tomto spočívá motivace přečíst si nějaký takový podružný text, jako je válečný deník p. Orwella. Totiž, abych byl schopen chápat přesněji, kdy má význam odvolávat se na něj, a kdy nemá.

Válečný deník zachycuje dobu let 1940 až 1942, kterou autor strávil v Londýně s občasnými cestami na zahradu na venkově. P. Orwell uvažuje o stavu a vývoji války a politické situace, komentuje válečnou propagandu a zpravodajství v médiích; všímá si atmosféry na ulicích a v krytech, zachycuje útržky každodenních konverzací a postřehů.

Když sedím u klávesnice a snažím se vystihnout svůj názor na Válečný deník, tak chápu, proč jsem ten úkol při prvním čtení nejspíš vzdal. Vystihnout přesně dojem z osobnosti autora je těžké: i přes dálku téměř jednoho století a skrze překlad do jiného jazyka pořád cítím mimořádnou sílu jeho jazyka. Stručné, rezolutní, přesné, ukázněné a přitom estetické vyjadřování. Do proudu politických úvah a poznámek o politických debatách s ostatními intelektuály každou chvíli přinese dvouvětou epizodu ze všedního dne či ze setkání s obyčejnými lidmi, z jejíž autentičnosti úplně zamrazí.

Odpoledne jsem zašel do náborového střediska, abych se zapsal do praporu Domobrany. [...] Ten člověk, co si zapsal mé jméno a další náležitosti, byl obvyklý pitomec - starý vysloužilec s metály z minulé a války a stěží uměl psát. Používal tiskací písmena a pár se mu jich dokonce podařilo napsat vzhůru nohama.

Je asi jasné, že schopnost vidět a vyjádřit takové detaily vedla k atmosféře a tónu Devatenáct set osmdesát čtyři.

Z hlediska využívání p. Orwella v aktuálních kulturněpolitických šarvátkách je pro mě nejobtížnější vžít se přesně do perspektivy, z níž on přemýšlel a jednal. Určitě se počítal k levici, ale měl silný odpor ke komunistům. Pohrdal i konzervativní stranou a vyššími anglickými vrstvami, které považoval za sympatizující s fašismem a za vlastizrádné. Též si myslím, že při pohledu zvenku na anglickou politiku, zvlášť od nás, dodnes těžko doceníme vliv třídního rozdělení anglické společnosti. Třídní téma se prolíná celým deníkem.

V sobotu jsem se byl zapsat do 38. oddílu Domobrany. Když jsem viděl, co jsme za bandu zálesáků, dost jsem se vyděsil. Při pohledu na takovou skupinu chlapů vybraných jen podle data narození si člověk uvědomí, že příslušníci dělnické třídy stárnou mnohem rychleji. Nežijí pochopitelně kratší dobu, oproti střední třídě možná jen o několik málo let. Ale jejich střední věk je strašně dlouhý - od třicítky až do šedesátky.

Průběžným tématem je hrozba revoluce v Anglii; p. Orwell se opakovaně vrací k tématu, zda vláda dovolí ozbrojit Domobranu a jakými zbraněmi, neboť nevidí velkou důvěru vládnoucí vrstvy k ozbrojeným občanům.

Sám p. Orwell přemýšlel zásadně z krajně morálního a uvědomělého hlediska. Nebyl přitom jen teoretik: tou dobou už měl za sebou bojovou zkušenost dobrovolníka ze španělské občanské války - určitě tedy mohl snadno propadnout cynismu. Přes to všechno měl však jasno:

Vůči vládě nemám žádné ohledy a klidně bych se pokusil vyhnout placení daní - jen kdybych věděl, jak na to. I přesto bych ale za Anglii v případě potřeby položil život. Když však jde o daně, nikdo není vlastenec.

Řekl bych, že základní bojovné nastavení mysli Angličanů stále existuje a bývá často podceňováno; naposled například při zahraničním zpravodajství o vystoupení z Evropské unie pořád například německý tisk nebyl schopen pochopit, proč někdo je ochoten vzít na sebe hospodářské obtíže kvůli politickému principu a proč elita výsledek referenda prostě neignoruje nebo ho nezopakuje tak, jak tomu bylo v řadě jiných referend na kontinentu.

Zvláštností p. Orwella bylo myslím i to, že byl zvyklý naslouchat nízkým vrstvám. Byť jeho myšlení bylo zcela z jiné planety, bral vážně, co slyšel na ulici, a přemýšlel o tom. Poznačil si třeba nápis na zdi protestující proti válce.

Na jednu zeď v jižním Londýně napsal nějaký komunista nebo černokošiláč slogan "Sýr, ne Churchill!". Pěkná kravina - hezky sumarizuje psychologickou ignoranci těchto lidí, kteří stále ještě nepochopili, že zatímco někteří lidé zemřou pro Churchilla, pro sýr nezemře nikdo.

Na jiném místě uvažoval o lidovém antisemitismu.

Zaslechl jsem také jakési brblání týkající se počtu Židů v Baldocku. Kdosi tvrdí, že Židé značně převládají mezi lidmi ukrývajícími se ve stanicích podzemní dráhy. Pokusím se to ověřit.

Setrvalým tématem deníků je naprostý nedostatek informací. Veřejnost tehdy dostávala informace o válce často se zpožděním a vláda řídila tok informací, takže čtenáři novin a posluchači rozhlasu se snažili číst mezi řádky a hledat pravdu.

Pro českého čtenáře jsou deníky zvláštní v tom, že britský pohled na válku je hodně odlišný od našeho: p. Orwell řešil detailně dění v Africe, v Indii a na Středním Východě. Ze značné části jsem vůbec netušil, jaké události komentuje - respektive jsem nevěděl ani to, na které straně stáli třeba Indové, Irák nebo Sýrie.

V deníku si autor setrvale zoufá, jak je anglická vláda pasivní a proč neobsadí Španělsko, severní Afriku a Střední Východ.

I přes veškerou moudrost je však vidět, i takový historický velikán a přísný hledač pravdy se dostával do nesmyslných spekulací, když se snažil odhadnout další průběh války. Odhady p. Orwella se příliš neliší od legendárního projevu p. Švejka v hostinci U Kalicha, těsně před jeho zatčením. 18. května 1941 si do deníku autor poznačil:

Je naprosto zřejmé, že všechny šance vyhrát válku nějakým slušnějším způsobem už jsou ztraceny někde v dáli. Plánem Churchilla a spol. je nejspíš všeho se vzdát a pak to zase získat zpátky za pomoci amerických letadel a potoků krve. To pochopitelně nemůže vyjít. Celý svět se jim postaví, možná včetně Ameriky. Do dvou let buď prohrajeme, nebo z nám bude cosi jako socialistická republika bojující o místo na slunci s tajnou policií a polovinou populace umírající hlady. Britská vládnoucí třída se odsoudila k smrti v okamžiku, kdy odmítla obsadit Dakar, Kanárské ostrovy, Tanger a Sýrii, dokud k tomu ještě existovala příležitost.

Dílo pana Orwella je prostě fantastické vždy a všude. Člověk může otevřít knihu na náhodné stránce a kterýkoliv odstavec poslouží jako přízračně silný citát a budeme cítit, jako by se vyjadřoval k jakékoliv aktuální situaci.

I Válečný deník přinese čtenáři myslím svěží perspektivy a určitě ho doporučuji.

První věta knihy: Dnes je to poprvé, co definitivně přestaly vycházet plakátové upoutávky na noviny.

Poslední věta: Je to porvé po více než dvou letech, co je slyším.

Goodreads: 86 % (z 550 hodnocení)
Databáze knih: 82 % (z 87 hodnocení)