První díl nové dystopické trilogie Deník 2038 mi laskavě věnoval p. president fandomu. Měl jsem možnost už minulý rok si přečíst část německého rukopisu, který nyní tedy vychází v českém překladu. Kniha nemá uvedeného žádného autora - pouze vydavatele p. Lewhardta. Jako překladatelka je uvedena paní Šimona Löwensteinová.
Mám dystopie obecně velice rád, což je nejspíš obvyklé u generace, která zažila konec socialistického režimu. Dystopické texty p. Orwella dokonce celoživotně uctívám. Když bych se laicky pokusil formulovat, proč přetrvává síla Devatenáct set osmdesát čtyři, tak není potřeba rozebírat, jaký měl p. Orwell dar nadpozemsky jasného pozorování a psaní. Jeho texty a myšlenky si díky tomu zachovávají spirituální energii i přes propast generací.
Pokud jde o politický náboj orwellovských dystopií, tak si myslím, že podstatnou okolností pro jejich hloubku je, že p. Orwell nekritizoval ideologii svých politických protivníků; takové pamflety by byly zapadly. Naopak: jakožto uvědomělý pokrokář bolestně domýšlel nebezpečí plynoucí z realizace vlastních politických ideálů sociální spravedlnosti a rovnosti.
Myslím, že ani autor(ka) Deníku 2038 nepíše z pozice nějakého nacionalistického nebo podobného reakčního světonázoru. Nepřekvapilo by mě, kdyby šlo osobu otevřenou změnám a pokroku.
V každém případě oceňuji, že temný potenciál zeleného feministického universalistického progresivismu je v Deníku domyšlen myslím přesně a nemilosrdně.
Jelikož jsem měl možnost přečíst si i část původního německého textu, musím konstatovat, že německá verze byla čtenářsky působivější než český překlad. Důvodem je, že český jazyk si v naší realitě zatím ještě drží podobu takříkaje předkulturněrevoluční. Progresivní ideologie sice napadla i češtinu, ale zatím jen málo a částečně i oprávněně: řešíme u nás hlavně přechylování ženských příjmení. V této věci jsem sám pro reformu: dosavadní přechylovací absolutismus v češtině považuji za přehnaný - zejména ve vztahu k cizím příjmením. (Dodržování požadavku přechylování je odtržené od reality. Byl bych blázen, kdybych přechyloval příjmení německé kolegyně, která je u nás ve firmě na zapracování a sedí ve vedlejší kanceláři. A samozřejmě nemá přechýlení ani v emailové adrese, ani v profilu na MS Teams a až do chvíle, kdy toto píšu, by mě nenapadlo, že by mohl být problém s nepřechýleným příjmením v proudu řeči.)
Německý originál je v punktu novořeči působivější - adekvátně tomu, jak uvedená probíhající revoluce pokročila v německém jazyce v naší realitě. Oproti poklidnému českému prostředí je nesrovnatelné, s jakou intenzitou otravuje čtenáře genderově spravedlivá gramatika v pokrokových a mainstreamových médiích německého jazyka, jak tento okázale inkluzivní jazyk dobývá pravidla německého pravopisu a jak je se střídavým (vcelku však rostoucím) důrazem vymáhán v akademickém prostředí a v právních předpisech; to vše v kontextu pokusů o výuku fonetickým pravopisem ve školách. Nic na tom nemění téměř jednolitý odpor drtivé většiny veřejnosti proti všem těmto změnám; většině se však zatím - záhadně - nedaří svůj názor prosadit ani v prostředí liberální parlamentní demokracie.
Tomu odpovídá i poněkud slabší působení českého překladu Deníku co do newspeaku. Pojmy jako "humáňata" jsou spíše hravou náhražkou pro "děti", než hrozivou novořečí. Oproti tomu německá verze odráží do značné míry již dnes existující progesivistické byrokratické výrazivo, a tak při čtení mrazí více. Až když člověk vidí skutečné pokusy o žurnalistiku v genderově spravedlivé a vůbec inkluzivní novořeči, je zřejmé, že jde jen o předvádění a vlastně zlé pitvoření, které znemožňuje sdílet autenticky pravdu. Tato podstata novořeči se vždycky odhalí v tom, že i nejpokrovější německá média "záhadně" upouštějí od ideologické novořeči, pokud podávají zprávu o nějaké skutečné tragédii - nehodě nebo válce apod. V takovém okamžiku by totiž ideologický jazyk projevil zřetelně svou nevážnost a byl by urážkou obětí. V tom se ostatně genderově spravedlivý jazyk neliší od žádného jiného konstruovaného jazyka: stejně tak by bylo směšné pokoušet se pěstovat žurnalistiku (nebo dokonce literaturu!) například v právnickém jazyce, jakým se draftují smlouvy.
Avšak zpět k té svíčkové.
Děj prvního dílu se odehrává v blízké budoucnosti (r. 2038), kdesi v Evropské rozmanitosti; jak název napovídá, v době vyprávění již Evropská unie, jak ji známe, prošla rychlou důslednou transformací do nové zelené a inkluzivní společnosti, což odráží i změna názvu státního útvaru.
Vše začíná rozhodnutím dospívající dívky svěřovat deníku své zážitky a myšlenky. Spolu s hlavní protagonistkou tak prožijeme několik dní nového školního roku ve škole, neboli v kompetenčním centru.
Kořením každé správné dystopie jsou samozřejmě reportážní útržky všední reality: výňatky z dokumentů, úředních proslovů, propagandistických texů apod. Tohoto koření je v prvním dílu Deníku mnoho. Skoro bych řekl, že v poměru k lidskému projevu zbylého textu až příliš mnoho. Navíc perspektiva naivní dětské vypravěčky nedává čtenáři příliš vydechnout ani ve vyprávěcích pasážích, a četba je tak relativně nelehkým duševním cvičením.
Děj se v prvním dílu nestihne vůbec rozjet; jsme seznámeni vlastně jen s expozicí situace. Protagonistka a její rodina náleží k neprivilegované většině, která je předmětem soustavného byrokratického tlaku ve jménu pokroku.
Naše lednička je malá a stará a skoro nic v ní není. Nemá žádnou automatickou přiobjednávací funkci, dokonce ani hlásič. Asi bude při tom stáří škodlivá pro klima, to si myslím. [...] V zimě ji rodička stejně vypne, abysme šetřili energií. To je dobrý, jsem pro, i když se nám občas něco zkazí.
Většinou stejně jíme v kompetenční kantýně, aspoň obědy. Tam si můžem vybrat mezi veganským, vegetariánským a halal jídlem. Beru si vždycky vegetariánský, to chutná líp, aspoň pokud jsem mohla ochutnat od druhejch. Ale to není ten důvod. Vlastně nemáme žádnou jinou možnost. Za veganský jídlo je třeba připlácet a halal si nemůžem dát, na to je třeba potvrzení o náboženský příslušnosti.
Za nejlepší považuji zatím pasáže, které ukazují svévoli a zmatečnost mnohých zákazů a příkazů. I přes zjevnou chaotičnost vzájemně si odporujících koncepcí je vykonavatelé (častěji spíš vykonavatelky) režimu prezentují s arogancí směšné pavědeckosti; přitom jen vytvářejí další problémy, namísto, aby je řešili. Tak ředitelka kompetenčního centra v projevu k zahájení školního roku vysvětluje další reformu časových posunů, tedy systému, který v naší době známe jako letní čas:
Dle § 597 časového zákona nemáme tedy nyní už jen 4 časové posuny po dvou hodinách, nýbrž 10 půlhodinových, popř. hodinových posunů. Tím se mohou obývající - a přirozeně i naše humáňata - lépe než dříve přizpůsobit celoročnímu běhu, neboť čas se neposouvá o dvě hodiny, nýbrž (až na měsíce září a březen) o pouhou půlhodinu! Nevýhodou tohoto systému je, že celkový posun času kupředu a nazpět neobsahuje čtyři, nýbrž jen tři hodiny, čímž je přizpůsobení biorytmu na dobu světla a tmy nedostatečně zabezpečeno. Tým excelentních znalkyní a znalců však pracuje na vytvoření dokonalého systému časových oprav s 24 či více stupni a na celkovém časovém posunu o pět hodin, který co nejpřesněji odpovídá geografické poloze Evropské rozmanitosti, respektive výskytu období světla a temna. Tudíž je třeba považovat náš časový plán pro tento kompetenční rok, který mimochodem stojí v každém kalendáři, za pouhé provizorium. Přesto klademe velký důraz na to, aby byl všeobecně znám a přesně dodržován. Prosíme rodičovské části, aby plán posunu času vyvěsily zřetelně a viditelně ve svém domově a podle něj naprogramovaly správně ty přístroje, u nichž posun času neprobíhá automaticky, aby nedocházelo ke zbytečnému opožďování a tím zanedbávání osvojování si kompetencí.
Nemožně složitý a úmorný systém různých časových pásem platných v kompetenčním centru staví rodičku v domácnosti se třemi dětmi před neřešitelné úkoly, které v kombinaci se stejným chaosem v každém jiném ohledu nemohou skončit jinak než tím, že potomci neprokáží v úředních testech dostatečné kompetence potřebné ke společenskému vzestupu. Je otázkou, zda celé vzdělávání v kompetenčních centrech beztak není jen habaďůrou, protože v náznacích se zmiňuje, že vyšší vrstva - tzv. korigovaní - využívají technologická vylepšení člověka, která jim dávají nedosažitelnou výhodu oproti plebsu.
Jsem zvědav, jak se bude děj a vyznění vyvíjet v dalších dílech.
První věta knihy: Zrovna jsem nastavila pravopis Senior, co se používal někdy před padesáti lety, aspoň si to myslím a je to fakt legrační.
Poslední věta: A všem divákům a divačkám příjemné prožívání života.
Databáze knih: 100 % (ze 2 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat