Když byly v prosinci dva týdny pod sněhem, bylo mi jasné, že nemohu váhat a musím vyrazit na běžky. Na běžkách jezdit moc neumím. Beru je především jako způsob, jak trávit v zimě čas v bílé horské krajině, konkrétně na Krušnohorské lyžařské magistrále.
Nicméně smutná skutečnost je taková, že když běhám sám, rád si k tomu pouštím nějakou mluvenou knihu. Zabraný do šoupání lyží ve stopě a do poslechu se dá vydržet pohyb po zimních horách téměř neomezeně.
Vždycky je však obtížné najít takový text, na který se dovedu naladit. Při svém letošním výpadu jsem pozoroval vlastní rozpoložení a zvolil jsem nakonec e-knihu, kterou jsem si už před dlouhou dobou stáhl z městské lidové, a sice pojednání p. Pekaře o Bílé hoře.
 |
| Bílé hory (foto: já). |
Knihu jsem už četl kdysi coby student a zůstala mi na ni matná pozitivní vzpomínka. Jde o celkem krátký text, který - pokud se nepletu - zčásti vznikal už za války, zbytek pak v prvních letech Republiky a vyšel v r. 1921.
Při čtení s odstupem jednoho století jsem si uvědomil, že ještě v dobách mých studií mi připadala tématika relativně živá a snad mírně kontroverzní. Ale jak čas běží, je stále obtížnější vžít se do kontextu, v němž p. Pekař svůj text psal. Předpokládám, že jeho cílem bylo okomentovat se znalostí historie protirakouská hesla nového státu na téma třísetletého žaláře českého národa.
Pan Pekař měl dar úžasně zachytit rozedranost nacionalistické duše, která se i po staletích dovedla trápit porážkou českého stavovského povstání v r. 1620 a následným ponížením od habsburské dynastie. Dodnes však cítíme, že patřil k těm, kteří podobná rozčilení umějí překonat racionální úvahou a znalostí věci. Přestože sám byl vůdčím veřejným intelektuálem, který reprezentoval katolickou část českého národa, v knize uznává, že porážka na Bílé hoře a následné zúčtování s rebely byla katastrofou.
Pan Pekař tak nastiňuje alternativní historii, v níž by stavovská rebelie uspěla, jako celkově lepší pro Čechy: pokud by čeští stavové dovedněji spolupracovali s evangelickými stavy v ostatních habsburských zemích, existoval potenciál pro vznik středoevropského soustátí dominovaného z Čech, které by bylo úzce spojené s Holandskem a Anglii; tato politická linie se koneckonců projevila i v intermezzu zimního krále na Hradě.
Střízlivě však upozorňuje nacionalisty, že z hlediska jazykově pojímaného českého národa by i tato šťastnější alternativa historie nejspíš přinesla germanizační tendence, které by se nemusely příliš lišit od habsburské reality.
Jako hojivý výklad pro smíření se s porážkou nabízí tu perspektivu, že pobělohorský protireformační habsburský režim nebyl primárně germánský, ale byl nositelem spíše románské kultury; jak v podobě římského katolicismu, tak nové šlechty, která přišla do Čech mj. i z románských zemí privatizovat evangelické a valdštejnské konfiskáty.
To všechno jsou však jen dobové tanečky, navíc mnou zkreslené a zjednodušené. Na panu Pekařovi je dodnes nejsympatičtější, jak se snažil všechny ideologické koncepce konfrontovat s konkrétně doloženými přesnými čísly a tato čísla spočítat. Dal by se vlastně nazvat datovým vědcem. Stejně tak oceňuji, že věcně vysvětluje přesný právní základ tehdejších sporů, jaké by byly náležité procedury a kdo byl v právu.
Pár údajů z knihy si sem nyní poznačím.
- Pan Pekař uvádí, že český národ (tady asi bral všechny korunní země) měl v té době cca 2 mil. příslušníků, z toho 20 000 "politicky oprávněných", ať už to znamená cokoli.
- Šlechticů se svobodným statkem bylo v Čechách cca 1300.
- Na české zemské sněmy jezdilo hlasovat obvykle kolem 100 účastníků. Na Hrad vyrazilo onoho památného 23. května 1618 cca 150 osob. Tam v kanceláři konali soud nad místodržícími; tito byli odsouzeni coby rušitelé Majestátu a nepřátelé stavů; přítomni ihned provedli jejich defenestraci do hradního příkopu hlubokého 16 - 20 metrů. K tomu p. Pekař poznamenal.
Aristokratický sklon doby vůbec vedl k tomu, že vedení veřejných záležitostí zmocnily se oligarchické nečetné skupiny; konečně pochopíme, že úmluva o činu takové povahy, jako byla defenestrace, a pravděpodobných důsledcích jeho, vyžadovala jen malého kruhu zasvěcenců. Ostatně zdá se, že v moderních demokraciích nebývá to při rozhodování o nejzásadnějších otázkách budoucnosti národní jiné; často rozhodne jen několik mužů, někdy i mužů pochybné kompetence; lidu ponechá se obyčejně v takovém připadě právo projevit nadšený souhlas.
- P. Pekař uvádí oba doslovně vyhozené ministry na scénu ještě jednou, o šestnáct let později. Evidentně si spolu dopisovali a p. Pekař cituje z dopisu, který p. Slavata napsal p. Martinicovi v r. 1634. Ukazuje na dopisu, že jazykově česky cítící byli na obou stranách českého stavovského povstání. Poté, co si Habsburkové udělali v Čechách pořádek, píší si vyhození ministři, jak jsou rádi, že král Ferdidand III. nejmenoval svým českým kanceléřem Němce.
- Autor odhaduje, že v Království byla před Bílou horou cca jedna sedmina obyvatel katolická, tedy šlo o dosti malou menšinu. Mezi aristokracií však byl podíl katolíků vyšší, mezi pány cca třetina. Na Moravě měli katolíci mezi aristokracií většinu.
- Zaujala mě pasáž, kde p. Pekař kritizuje p. Ferdinanda, že v rámci protiluterských a -kalvínských represí nezachoval ani stará privilegia malé skupiny přežívajících starokališníků.
Očekávali bychom, že i vítěz bělohorský nahlédne, že aspoň starých podobojích nutno ušetřiti. Šlo tu zajisté o mravní i právní titul, uznaný po stejně slavném jako hrozném zápase řádným sborem všeho křesťanstva, stvrzený přísahami českých králů z doby dvoustoleté, nikdy dosud v pochybnost nebraný žádným z Habsburků. Měly neveliké zvláštnosti v obřadech (za nimiž ovšem původně stály dosti podstatné v celkovém pojetí), jež si Čechové vybojovali v době, kdy svět kol dokola byl výhradně katolický, býti jim násilně staveny ve chvíli, kdy sousedé jejich většinou odpadli od církve katolické, od církve, od níž se starověrní husité odloučiti nechtěli?
- Z hlediska majetkových konfiskací uvádí p. Pekař, že král zkonfiskoval celkem (tj. včetně konfiskace majetku p. Valdštějna po r. 1634) tři čtvrtiny půdy v Čechách. Což je obrovské číslo - když ho dáme do spojitosti s nejspíš podobnou situací za socialistického režimu, můžeme v tom hledat neblahý opakující se vzorec našich dějin.
- Kniha pěkně dovypravuje do konce i osudy české evangelické emigrace. Zajímavou osobností je vnuk p. Komenského, pan Daniel Arnošt Figulus-Jablonský, který se v Prusku zasloužil o založení Pruské akademie věd a byl jejím prezidentem.
Vidíme, jak vlivem okolností, jimž nebylo lze uniknouti, stává se mravní a kulturní statek emigrace, Komenského dědictví především, kořistí světa německého a jak přepodivně zachovala se skutečnost k odkazům a nadějím Komenského Kšaftu!
- Pokud jde o rozsah emigrace z habsburského režimu, odhaduje kniha podíl emigrantů z řad české šlechty na cca 25 % (z celkem "asi 1300 - 1400 šlechtických rodin českých odešlo do ciziny na 300 až 350"). Podobný podíl emigrace odhaduje u měšťanů z Čech. Ohledně poddaných hovoří jen velice zhruba: uvádí, že za 30 let války odhaduje celkový pokles obyvatelstva ze 2 na 1 milion. Když se vezmou oběti války, hladu a epidemií, vychází z toho, že emigrace poddaných z Čech mohla být též někde okolo pětiny.
Kniha je výtečná a ani při dalším čtení mě nezklamala. Hlavně oproti dnešním pracím má tu výhodu, že nemá žádný poznámkový aparát, takže si ji lze nechat předčítat příjemně, bez šíleného odskakování do poznámek pod čarou v každé větě.
Jak ukazují i mé výpisky, náš jazyk paradoxně téměř úplně postrádá pojmy, jimiž by bylo možné jasně popsat naši vlastní historii: bolestně nám chybí systém pojmů jasně odlišujících obyvatelstvo Království českého od etnických Čechů ve všech korunních zemích, případně Čechy z Čech od Čechů z vedlejších zemí apod.
První věta knihy: Dnes je tomu tři sta let...
Poslední věta: Že to bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic, nepotřebuje zdůraznění.
Databáze knih: 78 % (z 9 hodnocení)
Goodreads: 74 % (z 6 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat