Nástin českých a československých hospodářských dějin do roku 1990 (Karel Půlpán)

Podle mého názoru nejlepší českou knihou mimo beletrii jsou skripta od p. Karla Půlpána Nástin českých a československých hospodářských dĕjin do roku 1990. Doporučil mi je p. Čihák v r. 1993, když se z nich učil na FSV, tak jsem si je tam šel tehdy koupit. Od té doby je všude s sebou tahám a koukám do nich. Jsou hodnĕ špatnĕ slepená a prakticky se rozpadají na listy, a už se nedají moc číst. Potĕšilo mĕ tedy, že jsou celé k dispozici zdarma ke stažení (zde). Nejlepší vĕci jsou prostĕ zadarmo.

Elektronickou verzi textu jsem našel až nyní, když jsem se po nĕkolikáté bĕhem let odhodlával o knize napsat na blog. Chtĕl jsem si ji vzít do vany, abych si ji kvůli blogu osvĕžil, jenže ten salát prostĕ nĕco takového vylučoval. Když jsem to našel ke stažení, stala se z tĕchto skript tím pádem i první knížka, kterou jsem skutečnĕ přečetl na čtečce.

Skripta pana Půlpána nasadila pro mĕ velice vysoko laťku v požadavcích na psaní o historii, jak by se mi jakožto čtenáři líbilo. Od té doby při každé četbĕ na toto téma v duchu porovnávám s prací p. Půlpána, ale zatím bohužel marnĕ. Nástin je především učební materiál, ale je napsaný jasným jazykem, který odráží přesné myšlení a vypointované názory. Informace plynou rychle, soustředí se jen na to hlavní. Ale v tom je to hlavní kouzlo: to hlavní je rozebráno zase do detailu a hlavnĕ do čísla. Kde má autor volbu, vždy mlčí a nechá místo výkladu hovořit jen tabulku se statistikou. Tabulky zabírají obrovskou část tohoto textu.

Co však cením úplnĕ nejvíce, je důsledné psaní v širokém kontextu. V této knize se vždycky dbá na to, aby určité období nebo jev bylo promptnĕ dáno do souvislostí celých českých dĕjin a současnĕ - a to je dle mého názoru v dĕjepisné produkci vzácné - porovnáno se situací v zahraničí.

Tak typicky např. dobu Karla IV. zhodnotí jak relativnĕ se zahraničím, tak i z praktického pohledu, jak si máme představit životní úroveň:

Příznivé evoluční procesy vrcholného feudalismu a politická stabilita kombinovaná se šťastnými vnĕjšími neekonomickými okolnostmi zabezpečovaly bohatství, jež se po skončení tĕchto příznivých podmínek začalo hroutit a s nimi se začala hroutit i celková společenská stabilita. Naše zemĕ tedy patřily k nejbohatším, ale nikoli k ekonomicky nejvyspĕlejším zemím Evropy. Nicménĕ životní úroveň nižších společenských vrstev, alespoň podle dílčích dostupných údajů, byla vyšší než v 18. stol., což ovšem není naše specifikum, podobnĕ tomu bylo i v řadĕ zemí západní Evropy.

Nezvykle vzhledem k formátu skript působí osobní styl psaní. Autor přiznává místy, kdo je jeho oblíbenec a neoblíbenec, že Jemnici uvádí z důvodu lokálního patriotismu apod. Osobními vsuvkami však velice šetří a opravdu neobtĕžují. Rád uvádí paradoxy a perličky, ale moralizuje zcela minimálnĕ. Jako příklad takového osobního jednoduchého vyjádření, které jsem však ani po letech nevidĕl překonáno, je hned v úvodu autorské krédo, podle jakých hodnot bude hodnotit:

Autor tĕchto skript se přiznává, že - na základĕ svých omezených znalostí - dospĕl k následujícímu vymezení 
k r i t é r i í , podle jejichž naplňování budeme ekonomický vývoj hodnotit:

1) Rozvoj konkurenční tržní ekonomiky
2) Existence právního státu a respektování občanských práv veškerého obyvatelstva, včetnĕ národnostních menšin
3) Neagresivní charakter dané společnosti vůči vnĕjšímu okolí.

S oblibou se vyjadřuje k různým tradičním mýtům českého dĕjepisu. Nejradĕji je ukazuje ve svĕtle hodpodářských statistik, třeba namátkou odstavec o daňovém zatížení českých zemí v posledním období Rakouska:

K českým steskům na nadprůmĕrné daňové zatížení je třeba říci, že odráželo mimořádné hospodářské postavení v rámci monarchie, ekonomickou vyspĕlost českých zemí. Přímé danĕ byly placeny především v Dolních Rakousích, kde byla sídla velkých firem i stálá bydlištĕ nejbohatších obyvatel Rakouska (podíl této korunní zemĕ na přímých daních Předlitavska se pohyboval kolem 40 %, přičemž zdanĕné důchody vídeňských subjektů byly pochopitelnĕ založeny na celorakouském majetku a příjmech). Naopak spotřební nepřímé danĕ byly odvádĕny producentem tam, kde byl produkt vytvořen, takže tyto danĕ přesnĕ odrážejí sílu daného území. Podíl českých zemí na přímých daních byl v r. 1870 42 %, na nepřímých daních témĕř 45 % a na obyvatelstvu jen 37,5 %. V r. 1895 to pak bylo 38 % na přímých a 55,7 % na nepřímých daních (podíl na obyvatelstvu Předlitavska 36,4 %) a v r. 1909 již 34,4 %, 63,2 % (!) a 35,5 % ve stejném pořadí. Samozřejmĕ nepopíráme, že si rakouské vládnoucí kruhy konstruovaly daňový systém tak, aby jim vyhovoval, nicménĕ nárůst podílu nepřímých daní jednoznačnĕ vypovídá o tom, že se v českých zemích stále více soustřeďovala produkční i spotřební kapacita Předlitavska.

Památnou poznámku má na téma rakousko-uherské mĕny, že totiž vláda vydávala peníze i ve zlatĕ, ale nikdo o nĕ nemĕl zájem, protože doba byla taková, že veřejnost nenapadlo bát se nejistoty papírové mĕny:

Pro obĕh byly od r. 1892 z čistĕ demonstračních důvodů raženy zlaté 10 a 20 K, pozdĕji od r. 1907 i 100 K, aby se obyvatelstvo přesvĕdčilo, že rakouská koruna je zlatá mĕna (v tomtéž roce byl ukončen obĕh státovek). Ale mince se brzy vracely do pokladen banky. Tezaurační činitel byl témĕř nulový, v onĕch idylických dobách lidé nemĕli důvod nedůvĕřovat papírovým penĕzům či schovávat zlato na "horší časy".

Asi nejvĕtší zvláštnost knihy je podrobná pasáž o českém (a slovenském) hospodářství po druhé svĕtové válce. P. Půlpán jde po jednotlivých pĕtiletkách, sleduje zámĕry plánu a jak se naplnily. Baví mĕ jeho trochu poťouchlá perspektiva, že plánovanou ekonomiku pozoruje jako technický problém, kdy centrální plánovači dostali nĕjaké zadání a jak se s ním vypořádali. Na závĕr té části má následující poznámku:

Naši plánovači přitom nebyli tak neinteligentní, jak by se mohlo z přežívání "tĕžkých struktur" zdát - vždy však po r. 1971 dostávali jako zadání pro zpracování plánu i "další růst a zkvalitňování životní úrovnĕ obyvatelstva", dále pak příkaz zachovat plnou zamĕstnanost a neohrozit "sociální jistoty jádra dĕlnické třídy", tj. pracujících tĕžkého průmyslu. Kromĕ toho reálnou moc v ekonomice již dávno nemĕlo centrum jako za Stalina, ale různá teritoriální (např. východoslovenská) či odvĕtvová lobby. Do této sociální pasti (jež je ménĕ akcentovaná v literatuře než všeobecnĕ známé pasti zahraničního zadlužení, rozpočtových deficitů a inflace) se ostatnĕ dostaly všechny socialistické zemĕ, jež se pokoušely o reformu v 80. letech. Naši bývalí plánovači jsou proto vesmĕs přesvĕdčeni, že kdyby jim nĕkdo zadal vĕcnou strukturální reformu s možností meziročního poklesu životní úrovnĕ o 20 %, přijatelnou mírou nezamĕstnanosti 6 % a poklesem GDP o 15 %, tak by ji provedli lépe, než se dĕje na počátku 90. let.....

Rád bych zdůraznil i promyšlenou strukturu skript, která nadále zvyšuje užitek pro čtenáře: první kniha vypráví hospodářské dĕjiny chronologicky, říká jim "průřezové" kapitoly. Druhý díl má pak kapitoly dle odvĕtví, tzn. zvlášť historie penĕz od počátku do současnosti, průmysl, zemĕdĕlství, finanční sektor.

U bĕžné knihy by to bylo neobvyklé, ale skripta jsou učebnice, takže za každou kapitolou jsou kontrolní otázky. To se mi dĕsnĕ líbí. Já bych chtĕl kontrolní otázky ve všech knihách. Proč nejsou třeba kontrolní otázky i v beletrii? Třeba za nĕjakou kapitolou trháků od p. Browna by mohlo být: 1. O co se snažila společnost iluminátů? 2. Proč je chtĕl Robert Langdon v minulé kapitole zastavit? 3. Rozumí už Vittoria Vetra svým citům k Langdonovi? Doložte!

Celkový obraz českých zemí, který p. Půlpán kreslí, je, že území náleželo historicky k západní Evropĕ, vĕtšinou jako zaostalejší a ne dynamické. Hlavní pokrok probĕhl ve dvou vlnách, kdy obyvatelé kotliny napodobili Nĕmce a stáhli ztrátu, tj. ve 13. století a v 19. století. Jako třetí vlnu podobné modernizace napodobením Nĕmecka předvídá a doufá autor dobu po převratu v r. 1989, na jejímž prahu byla skripta napsána. Vysoce cení úlohu habsburské říše, jakožto prostředí, které Čechům svĕdčilo a udĕlali v nĕm nejvĕtší pokroky. Výslovnĕ rozebírá klíčový podíl, který v českých zemích mĕly nečeské národnosti. Dokonce provokativnĕ používá vlastní značku "český (z)", když chce zdůraznit, že nemluví o českém v národnostním smyslu, ale v zemském, pro nĕjž nemá čeština slovo. Skripta obsahují i slovenské dĕjiny, ale v menším rozsahu, vĕtšinou formou stručné části na konci každé kapitoly; téma rozdĕlení československého státu v textu zní, protože bylo zrovna aktuální. P. Půlpán o tom hovoří jako o ekonomicky neracionálním, ale pochopitelném vývoji.

Knihu doporučuji, a to z důvodů (a) nejlepší kniha (b) zdarma.

První vĕta skript: Učební text, který jste právĕ otevřeli, představuje pokus překlenout zásadní nedostatek vhodné literatury z oboru českých a československých hospodářských dĕjin.

Poslední vĕta: Dovolme si proto na závĕr ještĕ jednou parafrázovat slova "otce národa" Františka Palackého: "Byli jsme před Československem, budeme i po nĕm!"