Social Animal (David Brooks)

Nejlepší kniha, kterou jsem četl? Možná. Určitě je to tlustá knížka, kterou jsem však hltal s chutí a denně mi dávala několik podnětů k přemýšlení a která se výborně hodí pro dnešní sváteční a bilanční den. Opravdu jsem během četby narážel soustavně na životní situace, v nichž jsem si vzpomněl na Social Animal - A Story How Success Happens od Davida Brookse. Mé nadšení jde až tak daleko, že si skoro nedovedu představit, jak se někdo chce bez přečtení tohoto paperbacku účastnit informované konverzace o štěstí, manželství, výchově a vzdělání, kariéře a politice. Sorry.


Koncepce Social Animal je jednoduchá, a proto silná a úžasná. Na modelovém příkladu jednoho páru (Erica a Harold) prochází autor jejich život od narození až do smrti a velice nahuštěně shrnuje stav poznání (s citováním hlavních autorit a zajímavých experimentů) k tomu kterému tématu. Respektive začíná už před jejich narozením, a to seznámením Haroldových rodičů, kteří pocházejí ze střední vrstvy a dobře na nich lze ukázat záležitosti ohledně výběru životního partnera.

Součástí úžasnosti té knihy je, že byla vydána v r. 2011, tzn. shrnuje poznání opravdu dnešní.

Jsem si plně vědom toho, že když se já zde pokusím laicky o vystižení hlavní myšlenky, nemůže to dopadnout dobře. Současně se tomu ale nemůžu v tomto článku dost dobře vyhnout. Tak tedy: p. Brooks poukazuje na trend posledních desetiletí (a připojuje se k němu), kdy při přemýšlení o člověku hledají psychologové novou rovnováhu mezi vědomím a rozumem na jedné straně, a nevědomím, emocemi a pudy na straně druhé. Tato nová rovnováha posiluje mocně tu nevědomou složku, protože si jí vědci až vposledku více všímají a poznávají ji. I když od porozumění sobě jsme dalece vzdáleni, je jasné, že nevědomá složka je o několik řádů výkonnější a probíhá v ní zpracování obrovského množství informací nesrovnatelně rychleji, než čeho je schopno vědomé racionální uvažování.

Je zbytečné s doporučením čekat na závěr článku: pokud máte chuť a sílu dát jednu tlustější knihu o štěstí, dejte tuto. Nemaje vzdělání v oboru psychologie a podobných, nejsem si jist, do jakého oboru vlastně ta knížka přesně patří. Psychologie a do značné míry ta psychologie štěstí. Určitě jsou v ní ale i pasáže, které patří do sociologie, antropologie nebo ekonomie.

Přináší k tomu citát ze 60. let od biologa p. Neissera, který vyslovil radikální hypotézu, že člověk se od nižších tvorů neliší vědomím, ale naopak schopnostmi mozku konat paralelně různé komplexní úkoly mimo oblast vědomí.

Takže autor doporučuje se podle toho v životě soukromém i veřejném zařídit. A právě různé projevy uvedeného principu v životě dvou modelových hrdinů sledujeme. Nejde přitom o žádnou beletrii: ty postavy jsou sice načrtnuty realisticky a s osobním zaujetím (a nechybí tam docela hezké pasáže), ale zůstávají právě jen modely pro demonstraci hypotéz. Vyprávění formou příběhu konkrétních jednotlivců pomáhá autorovi ukázat i některé důležité pojmy, o nichž píše: že člověk se pohybuje v rámci mnoha daných okolností, ale svůj životní příběh si volí. Na příkladu Eriky je pak vidět důležitost (a obtížnost) sociálního vzestupu; p. Brooksovi velice záleží na tom, aby byla zachována sociální mobilita, aby charakterní jedinci měli reálnou šanci vidět zlepšení svého života (a bezcharakterní jeho zhoršení).

Následuje nesouvislá vonička prostých výpisků ze Social Animal.

- Již v předmluvě to jede naplno: pro život je důležitější charakter, energie a vytrvalost než inteligence, byť IQ je oblíbenou měřenou veličinou.

IQ nám jen omezeně pomáhá v hlavních životních rozhodnutích: koho si vzít, s kým se přátelit, co milovat.

- Ještě než se autor dostane k Haroldovi a Erice, věnuje se elitě. Říká jí composure class, což si překládám jako (dokonale) vyrovnaná třída. Harold ani Erica se do elitní vrstvy nenarodili - kniha má ukázat, jak štěstí a úspěchu mohou dosáhnout jedinci i mimo elitní původ, pokud mají dobrý charakter a ostatní šťastné okolnosti (hlavně dobrou rodinu a přátele). U té elity jsem si jen poznamenal typický znak, že velkoryse utrácejí za věci trvalé hodnoty, avšak jsou spartánští ve spotřebě.

- Pak už přicházejí na scénu Haroldovi rodiče: seznamují se, zamilují se, bojují s úsměvnými obtížemi první společné domácnosti. Tyto pasáže mohou působit místy jako články z ženských rubrik časopisů, ale ono je to prostě tak. Při výběru partnera rekapituluje řadu výzkumů se shodným závěrem, že člověk si hledá partnera pokud možno stejného: stejně chytrého, charakterního, temperamentního, i podobně vypadajícího, se stejnými hodnotami, ambicemi a očekáváními, dokonce s vysokou pravděpodobností pocházejícího z nedalekého místa, zkrátka někoho se stejným sociálním kapitálem.

Najít někoho takového je náročný úkol, ale není potřeba si s tím lámat hlavinku, protože tohle přebírání a hodnocení zařídí samo nevědomí a rozhodnutí sdělí prostřednictvím emocí.

- Líbila se mi hypotéza ohledně jazyka: pro účely dorozumění naprosté většině lidí stačí minimální slovní zásoba a mluvíme pomocí několika set, maximálně tisíců slov. Celá ta komplexní bohatost jazyka se dost možná vyvinula hlavně jako měřák inteligence za účelem nalezení vzájemně přiměřené (a tedy maximálně uspokojující) partie.

Mluvení je proto i podstatou domácí výchovy dětí; potvrzuje se to ve všech empirických sledováních: střední třída doma s dětmi mluví, a to hodně a sofistikovaně, nízké vrstvy doma mlčí.

- V pasážích o miminech je hezky formulováno, že největším blahem pro novorozeně je zážitek sladění s rodiči, když se chechtají stejné věci (táta upustí míč na zem apod.). Líbil se mi pojem, že nejlepší je opakované kontrolované překvapení. (Neboli, jak praví má moudrá manželka, nepředvádějte těm mrňavým příšerám nic, co nejste ochotni opakovat další dvě hodiny.) Jenom pro sebe jsem si dodal z vlastního pozorování, že po prvním roce se centrum absolutního blaha přesunuje z rodičů na staršího sourozence, je-li k dispozici. Pro mladšího bobíška je životním vrcholem pohybovat se do 10 cm od starší vtělené vesmírné dokonalosti a vše dělat s ním.

- Pro mě bylo užitečné přečíst si pasáž o mozkových synapsích a jak to vlastně biologicky navazuje na téma knihy, tj. že vědomé úsilí je vždy nedokonalé a klopotné, ale opakováním se vytváření v mozku synapse pro určité dovednosti, které pak v dokonalé formě už probíhají zcela bez účasti vědomí.

- U malých dětí se popisuje význam pouta k rodičům a jak se různě testuje v pokusech. Na tomto poutu se buduje schopnost důvěry, empatie a schopnost přijmout autoritu. Píše o experimentu, kdy podle úrovně domácí péče a rodinného pouta bylo s velkou pravděpodobností možno předpovědět, že někdo dokončí vzdělání. Přitom nebylo potřeba měřit IQ – respektive, když se k tomu přidalo ještě IQ, protože to už pak žádný rozdíl nedělalo. Je z toho závěr, že pro úspěch ve vzdělání je láskyplná výchova rovnocenná s IQ.

- Zaujal mě názor p. Brookse, že je znakem nevyspělosti puberťáků, že se neumějí přirozeně usmívat do objektivu. Do pytle, já to neumím dodnes!

- Hlavní úkol vědomí je v tom, že se člověk má naučit ovládat impulsivní jednání. V té řadě věcí, které jsou důležitější pro praktický život než koeficient inteligence, tak přichází sebekontrola (konkrétně je sebekontrola 2 x důležitější pro školní úspěch než IQ). Uvádí na podporu toho slavný pěkný test se 4-letými dětmi: výzkumník před ně položil sladkost a řekl jim, že ji mohou sníst. Ale že když vydrží počkat, až se vrátí, tak že dostanou dvě. Pak je ten zvrhlík filmoval, jak se to ty chudinky snaží vydržet nesníst: zakrývaly si oči, tloukly hlavou o stůl. Hlavní zjištění bylo, že ty úspěšné děti měly z domova techniky na kontrolu své pozornosti, tzn. byly schopny se rozptýlit a měly sebedůvěru, že to zvládnou. Ne překvapivě to byly děti z uspořádaných poměrů, které i v následných pozorováních uspěly ve škole. Děti z neuspořádaných domácností tohle všechno neuměly, moc se fixovaly na sušenku a snažily se nějak najít způsob, jak to zvládnout, ale nedokázaly to.

Jeden takový pokus prý probíhal se sušenkami Oreo a jeden chlapec sušenku vzal, rozlepil, vylízal náplň, potom pečlivě ty sušenky zase slepil zpět a položil na stůl. P. Brooks přiléhavě komentuje, že z tohoto chlapce se jistě stal vysoký politik.

- Samozřejmě člověk čeká na nějaké výzkumy, co vede k úspěchu. Tak nějaké studie ohledně úspěchu managerů ukázaly, že většina úspěšných nebyli výjimeční vizionáři. Ti úspěšní jsou v praxi skromní, pečliví a odhodlaní, kteří nalezli jednu věc, kterou dovedou dobře, a tu pořád opakují. Nestarali se o motivování podřízených, vyžadovali disciplínu a efektivitu. Jiná studie ukázala, že s úspěchem nekoreluje extrovertní osobnost šéfa, zda je sympatický a otevřený novým zkušenostem. Naopak podstatná byla emoční stabilita a svědomitost – aby na něj byl spoleh, aby plánoval a dodržování plánu hlídal.

Podrobné kapitoly jsou o předpokladech úspěchu v profesním životě vůbec. Cituje řadu studií, podle nichž v profesním život je jen malá souvislost mezi výší IQ a pracovní výkonností. I pro duševní práci uzavírá, že IQ 120 je postačující pro většinu povolání; použití pracovníka s dále vyšším IQ už nepřináší lepší výkon, protože inteligence je jen jednou složkou duševních schopností.

- Duševní schopnosti, které opravdu rozhodují v reálném světě, cituje takto:

Tendence sbírat informace dříve, než si udělá úsudek. Tendence zajímat se o různá hlediska předtím, než učiní závěr. Vlohy promyslet si důkladně problém, než odpoví. Sklon kalibrovat sílu úsudku podle množství důkazů, které má k dispozici. Zvyk přemýšlet o následcích vlastního jednání v budoucnu dříve, než něco udělá. Sklon výslovně zvažovat klady a zápory situace před rozhodnutím. A tendence vyhledávat nuance a vyhýbat se černobílému vidění.

- Jako doporučení ke čtení si značím knihy autora Thomase Sowella, který píše o tom, že kultury si nejsou rovny a o tom, proč a v čem jsou některé lepší než jiné. Kapitolu na toto téma má i Social Animal. K tomu připomíná ten známý a naprosto geniální průzkum, který udělali v New Yorku, když někdo si dal práci a sesbíral statistiku lístků za špatné parkování od diplomatů a jejich rodin za období 1997 až 2002. Nejvíc prohřešků měli Kuvajťané (246 porušení na 1 diplomata), hodně měli i Egypt, Čad, Nigérie, Súdán, Mozambik, Pákistán, Etiopie a Sýrie – evidentně země, kam nikdo dobrovolně nebude emigrovat a podle důvěry k pravidlům to tam taky vypadá. Vůbec žádné porušení neměli za celou dobu Švédi, Dánové, Japonci, Izraelci, Norové a Kanaďani. Překvapivé?

Když vybírá z literatury, tak cituje, že kultury, které jsou lépe schopny adaptovat se na změny, se vyznačují tím, že lidé věří, že mohou utvářet vlastní osud (zatímco lidi v lúzrovských kulturách jsou fatalisté). V úspěšných společnostech vládne přesvědčení, že blahobyt je dílem lidské tvořivosti a že může růst; oproti tomu kultury rezistentní vůči změnám vycházejí z toho, že bohatství je pořád stejně a jen se různě rozděluje. V úspěšných kulturách lidé žijí aby pracovali (ne naopak), jsou optimističtější, cení úhlednost a přesnost, kladou neuvěřitelný důraz na vzdělání, nechápou svou rodinu jako pevnost vůči nepřátelskému světu, nýbrž jako bránu do širší společnosti. Přijímají vinu a sami sebe činí odpovědnými za to, co se stane.

- Hezká kapitola je věnována dopadům psychologie na ekonomické teorie. Rozsáhle polemizuje s ekonomickým konceptem člověka, který maximalizuje svůj užitek. (Toto mi připadá vždycky ale dost mimo, objevuje se to často. Vždycky jsem to bral tak, že ekonomii nezajímá, jestli ta volba, kterou účastníci trhu činí, je pro ně skutečně nejužitečnější. Prostě to ponechává na nich, aby se rozhodli.)

V té souvislosti ukazuje ty faktory, které ovlivňují úsudek. Opakuje je kompletně ze Šťouchu (Nudge), takže je nebudu opisovat (jsou to takové to, že posuzujeme věc podle toho, co jsme slyšeli bezprostředně před tím, aniž by to mělo jakoukoliv logickou souvislost, o Štouchu jsem psal zde). Mám rád nemovitosti, takže jsem si přečetl s chutí pár postřehů o realitkách: většina lidí si koupí nakonec něco jiného, než co na začátku tvrdí, že chce. Prý je zkušenost, že o koupi rozhodne několik prvních vteřin po vstupu do budovy. Jeden developer prý využil tento efekt k úspěšnému prodeji extrémně drahých bytů, když je cíleně postavil tak, aby se po vstupu do hlavní chodby otevřel pohled velkým oknem na oceán. Pozdější mudrování o detailech už pro kupce nebylo podstatné.

Též mě pobavil postřeh, že lidé mají dvě sady vkusu: jeden ohledně toho, co chtějí teď (pokleslý), a jeden ohledně toho, co chtějí pro sebe jednou do budoucna (jsou ochotni naplánovat si vše vznešené).

Velice mě zajímají takové ty triky z psychologie prodeje v samoobsluze a jak se projevuje složení kupujících. Je tam poznámka, že třeba na víkend si bílá střední třída kupuje knihy a různé náčiní na cvičení, zatímco nižší vrstvy si kupují videohry, protože ve volnu se jen flákají.

- Ohledně fází života mě zaujalo, jak píše, že dříve měl život typicky čtyři fáze: dětství, dospívání, dospělost a stáří. Dnes prý se stává normou šest fází: dětství, dospívání, odysea, dospělost, aktivní důchod, stáří. Úplně mi přišlo líto, že jsem si tu odyseu více neprožil, takovéto flákání po různých zaměstnáních a místech světa mezi školou a prací.

- V knize se zdůrazňuje vliv přátel. Jednak jak je důležité mít kontakty na své vrstevníky a lidi ve stejném postavení, nejen se snažit o lísání k nadřízeným. Prý se ukazuje, že téměř vše je mezi přáteli nakažlivé: pokud jsou přátelé šťastní, budete nejspíš taky šťastný. Pokud jsou obézní, budete též obézní; ukazuje se, že v tomto je vliv přátel důležitější než to, zda je obézní partner. Stejně tak přátelé, kteří kouří nebo jsou se cítí osaměle, způsobí, že budete kouřit a budete se cítit osamělý.

- A teď konečně k hlavní otázce, co dle výzkumníků způsobuje a nezpůsobuje štěstí:

  -          V bohatších zemích jsou lidé o něco šťastnější, ale souvislost není moc silná. Nigerijci hlásí stejnou míru štěstí jako Japonci, kteří mají podstatně vyšší HDP. Podobně prý podíl Bangladéšanů spokojených se svým životem je dvojnásobný než u Rusů.

  -          Výhra v loterii působí krátkou euforii, ale dlouhodobě jsou prý důsledky na pocit štěstí prakticky nulové.

  -          Největší přínos štěstí je, když člověk postoupí z chudoby do střední vrstvy. Posunout se ze střední vrstvy do vyšší střední je prý už relativně malý přínos (křivka spokojenosti stoupá stále pomaleji).

  -          I když lidé dosahují největšího profesního postupu ve středních letech, nebývají v té době nejšťastnější. To bývají dvacátníci a šedesátníci, tj. buď na samém počátku kariéry nebo na jejím konci.


  -          Lidé, kteří lpějí na majetku, bývají méně šťastní než ti, kteří nelpějí.

  -          Lidé obvykle mají zkreslenou představu, co je činí šťastným. Vysoce přeceňují v tomto směru práci, peníze a nemovitosti. Podceňují naopak přínos důvěrných vztahů a náročných úkolů. Průměrný Američan je přesvědčen, že kdyby se mu zvýšil roční příjem o 1,5 mil. Kč, že by si splnil všechny sny. Realita však ukazuje, že tomu tak není.

  -          Proti tomu je však otázkou, zda s tím není v rozporu zmínka na jiném místě knihy, o tom, jak špatný vliv má na člověka, když má nízký sociální status. Cituje výzkum mezi britskými úředníky. Překvapivě vysoce postavení úředníci pod velkým tlakem a stresem byli zdravější. Úředníci na nízkých pozicích bez nějaké výjimečné pracovní zátěže jsou nemocnější, včetně srdečních nemocí a nemocí zažívání.

  -          Jak je složitý vztah mezi penězi a štěstím, tak prý je jednoduchý mezi štěstím a mezilidskými vztahy. Dobré vztahy jsou pro štěstí klíčové. Lidé ve stabilních manželstvích bývají šťastnější než lidé bez stabilních manželství. Podle jednoho odhadu přináší dobré manželství stejné štěstí jako zvýšení ročního platu o 2 mil. Kč (v US poměrech). Přijetí do skupiny přátel, s nimiž se člověk vídá byť jen jednou měsíčně, vynáší tolik štěstí jako zdvojnásobení příjmu.

  -          Lidé s jedním stabilním sexuálním partnerem v roce jsou statisticky šťastnější než lidé s více partnery.

  -          Lidé s více přáteli vykazují nižší hladinu stresu a žijí déle. Extroverti jsou šťastnější než introverti.

  -          Se štěstím bývají spojené sociální aktivity (sex, pivko po práci s kolegy, návštěvy u přátel), zatímco štěstí často škodí osamělé aktivity (dojíždění). Stejně tak to vypadá, že štěstí přinášejí práce s lidmi (manažer ve společnosti, kadeřník, zdravotník, pečovatel), zatímco méně šťastní bývají lidé v pracích perverzně sociálních (prostituce) nebo osamělých (obsluha stroje).

- Zaujalo mě slovo limerence, které – pokud jsem se díval na webu – je relativně novým psychologickým pojmem. Zahrnuje intenzivní zamilovanost, ale obecně je to touha po harmonii a porozumění.

P. Brook dovozuje z pojmu limerence různé závěry. Poznačím si tu jen paradoxní výzkum, podle něhož se lidé přizpůsobují svým křestním jménům, a to i v naprosto absurdních směrech. Prý podle statistiky v USA se lidé jménem Denis nebo Denisa stávají nadprůměrně často dentistou, Lawrence a Laurie jsou disproporčně často právníci (lawyer), Louisové se stěhují do St. Louis a Georgové do Georgie.

- K tématu sebevědomí je prý mnoho důkazů o tom, že neschopní jedinci jsou výrazně sebevědomější než jejich schopnější kolegové.

- Líbilo se mi shrnutí, jak je dobré se rozhodovat s přihlédnutím ke slabostem lidského rozumu:
  -          vyloučit rozptylování,
  -          nemluvit obecně, ale konkrétně,
  -          mít připravena témata, která se mají rozhodnout,
  -          vždycky vybírat jen mezi dvěma možnostmi. Je-li jich víc, tak rozdělit rozhodování na více kroků, kdy vždy budou jen dvě alternativy,
  -          člověk rád slyší potvrzení vlastních názorů, proto si napřed v klidu vyslechnout důvody pro opačný názor,
  -          při shrnutí debaty nepodlehnout touze klonit se k opatrnější variantě, a naopak začít shrnutím riskantnější alternativy.

- Harold má ve středním věku problém s alkoholem. Zaujala mě zásada, že se nestal abstinentem, ale nikdy nepil před 23. hodinou.

- Není záruka morálního chování, lidé nejsou konstantně morální. Zdvořilost je trénink morálního chování (posilování morálního svalu).

- Rodíme se do daných okolností, ale volíme si příběh svého života.

- Vždy máme hledat vyhlídku, z níž se podíváme z odstupu na vlastní život.

- Ke konci knihy se Erica stane členem předvolební kampaně na presidenta Spojených států. Jsou tam kapitoly o politice, které zde nebudu vypisovat. Fascinovala mě jen poznámka, že běžný příslušník vyšší střední vrstvy je v permanentní depresi ze školného, protože platí průměrně 60% svého čistého příjmu potomkům na školné na dobrých školách. To mi připadá neuvěřitelné odhodlání poskytnout dětem vzdělání, jsem zahanben (a vyděšen současně).

V samotném závěru shrnuje radu pro čtenáře v tom smyslu, že život je nutně plný nezdarů, s čímž se nedá nic dělat. Je však potřebí prohrávat produktivně, poučit se, pořád zkoušet nové myšlenky a projekty, byť opatrně, aby další neúspěch se dal nějak přežít.

Do nového roku přeji čtenářům i sobě mnoho štěstí a úspěchů.

****

Další články:

- o jiné knize Davida Brookse - Bobos in Paradise - zde.