Tvorbu P. Gladwella mi představil p. TN, když mi před časem půjčil jeho What the dog saw?, kterou jsem byl nadšen (viz článek zde).
Bod zlomu se celkově tváří jako téměř vědecká publikace, která má nějakou hypotézu ohledně šíření epidemií. Myšleny jsou epidemie v širokém slova smyslu – hlavně móda či myšlenky a vůbec jakýkoli společenský jev.
Nebudu tu teorii zde opakovat, je možno si ji dohledat kdekoli. Navíc mi připadá v knize trochu navíc a nikterak přesvědčivá. P. Gladwell má dar vynikající publicistiky, ale pasovat to celé na nějakou jednotnou teorii mi připadá zbytečné.
Skutečnou podstatou Bodu zlomu pro mě bylo představení několika témat především z oblasti psychologie, ale i ze sociologie. V tom musím tuto práci porovnávat se svou osobní kultovní knihou Social Animal (psal jsem zde). Na Social Animal samozřejmě Bod zlomu nemá ani náhodou, už proto, že Bod zlomu je útlá brožura, která – pokud se nepletu – asi vznikla rozpracováním námětu z magazínu New Yorker, kam p. Gladwell píše.
P. Gladwell v Bodu zlomu popisuje některé legendární psychologické a jiné podobné experimenty téměř za poslední století. Myslím, že i laik (tedy i já) o řadě z nich už někdy slyšel. Já slyšel tak o půlce, o půlce zatím ne. Ale i ty, které jsem znal, tak jsou představeny velice poutavě – p. Gladwell reprezentuje zkrátka naprosto špičkovou publicistiku.
Zastavil bych se asi u tématu newyorské kriminality. Jednak vypráví tu slavnou legendu o poklesu kriminality v 90. letech v důsledku politiky nulové tolerance, kdy policie začala důsledně stíhat i drobné poklesky, čímž se změnila celková atmosféra. V Bodu zlomu je pohled o to zajímavější, že se soustředí konkrétně na metro, kde to všechno začalo. Metro bylo zřejmě v předchozím období strašlivým místem, kde šlo o denodenně život. V knize se popisuje nástup nulové tolerance, která ještě před nasazením v policii začala právě v metru: a sice šlo o pronásledování černých pasažérů a zarputilé odstraňování grafitti z vlakových souprav a o pruzení sprejerů. Rozhodně, pokud jde o ta opatření v metru, zní ten příběh přesvědčivě. Člověk by si ani neuvědomil, jak má být vděčný revizorům v metru, že díky jejich důslednosti se zabraňuje tomu, aby nakonec v metru nepřevládli násilníci.
Ohledně celkového poklesu kriminality si jen vybavuji, že v knize Freakonomics zpochybňovali účinek té policejní reformy a přikládali pokles kriminality v 90. letech tomu, že o 20 let dříve byly v USA legalizovány interrupce, čímž prudce pokleslo množství nechtěných dětí, které pak rostou jedině pro kriminál a které by jinak v 90. letech coby mladíci kradli a loupili. (O Freakonomics jsem psal zde).
Příběh o zlepšení newyorského metra začíná připomenutím údajně legendárního případu, který jsem neznal, když před Vánoci 1984 bílý třicátník Bernhard Goetz byl v metru obtěžován čtyřmi agresivními černými mladíky, část z nich byla pod vlvem drog. Měli u sebe šroubováky a všichni měli za sebou opakovaná odsouzení za násilnou trestnou činnost. P. Goetz vytáhl pistoli a tři útočníky zastřelil a čtvrtého zmrzačil. Byl souzen, jeho případ vyvolal vlnu solidarity a trestně byl osvobozen. Později se ukázalo, že do značné míry takový konflit vyhledával, protože byl zdeptaný rozpadem pořádku. V knize slouží tento příběh jako výchozí bod, kdy metro bylo peklem na zemi a podobné stavy byly běžné, což prý o deset let později již zní nepochopitelně.
Pozoruhodné jsou též kapitoly o tvorbě nejslavnějších amerických TV pořadů pro děti (tradiční Sesame Street a novější Blue's Clues). Píše se tam, jak systematicky a vědecky se připravuje každý díl Blue's Clues – se scénářem každého dílu vyráží výzkumný tým do školek a testují srozumitelnost scénáře (který obsahuje jako důležitou součást hádanky) pro předškoláky a jejich reakce. Před natočením pak každý díl pilují do dokonalosti podle těchto poznatků. Když si člověk vezme, že tímto způsobem fungují roky, museli nashromáždit obrovské zkušenosti.
(můj pracovní překlad, mám to anglicky) Doprovázel jsem výzkumný tým pořadu Blue‘s Clues při jedné z jejich každotýdenních výprav za předškoláky. Vedla je Alice Wilder, vedoucí výzkumu pro ten pořad, činorodá černovláska, jež čerstvě dokončila doktorát z pedagogiky na University of Columbia. Tým tvořily dále dvě ženy po dvacítce – Alison Oilman a Allison Sherman. Toho rána, když jsem se k nim připojil, se vypravily testovat scénář do školky v Greenwich Village.
Scénář k testování se týkal zvířecího chování. Zatím šlo pracovní verzi v podobě obrázkového sešitu zhruba odpovídajícímu tomu, jak za sebou půjdou jednotlivé scény v televizním pořadu.
Pozoruhodným detailem je, že jedním ze zjištění bylo, že předškoláci mají rádi opakování pořadu, protože při každém opakování ho chápou o trochu více a jinak si ho užijí. Takže každý díl dávají celý týden.
Kniha je velice zajímavá, člověk je překvapen, co všechno se v oblasti psychologie zkoumá a někdy dokonce i prakticky využívá. Hlavní poznatky bych viděl v linii toho, co se píše v Social Animal, totiž že při bližším zkoumání se ukazuje, že naše jednání často není vedeno racionální úvahou, ale jen nápodobou jiných.
První věta knihy: Pro Hush Puppies - klasické americké semišové boty s krepovou podrážkou - přišel bod zlomu někdy mezi koncem roku 1994 a počátkem roku 1995.
Poslední věta: Zvrat lze způsobit nejjemnějším postrčením - pokud se provede právě na tom správném místě.
Žádné komentáře:
Okomentovat