Stáhl jsem si ebook, který poskytuje městská lidová knihovna, a bez námahy jsem si Máj zase po mnoha letech přečetl.
Nejsem čtenář poezie. Máj však mi není cizí. Myslím, že příčiny jsou dvě:
1. Na druhém stupni základky jsme se museli naučit dva úryvky z Máje nazpaměť. Vzpomínám si dodnes matně, že to byl hezký pocit, umět něco delšího doslova zpaměti. Za mých dob již učení nazpaměť moc ve škole nebylo, nevím, jak je tomu dnes. Ale řekl bych, že jak se Máj chemicky vepsal někde nějak do mého mozku, stalo se toto dílo mou součástí a mám ho rád.
2. Soustavně narážím na veliké pocty a chválu p. Máchy, jak ji podávají mí nejoblíbenější autoři, například p. Cílek nebo p. Kroutvor. Samozřejmě, že když zruční spisovatelé věnují energii propagaci p. Máchy, tak to zanechá stopy.
Já osobně vnímám, že Máj je jazykově krásné dílo. Ale přeci jen nemám cvik a klid na vnímání poezie; tolik to se mnou necvičí.
Docela velký problém mám s prologem k Máji, který je brutálně imbecilní. Normální člověk to prakticky nemůže vydržet a nejradši by to hned zase zahodil:
Čechové jsou národ dobrý!
Nešťastný, jenž v nouzi lká,
nechť se k Čechovi obrátí,
ten mu rychlou pomoc dá;
Atd. apod. Jak může takhle hrozně začínat nejlepší báseň nejlepšího českého básníka? Snad jedině, že je to nějaká ironická paralela mezi rozšafným sborem Čechů z prologu a sborem též celkem rozšafných mrtvých duchů, kteří vystupují pak v intermezzu I.
Též ženská postava Jarmily je dost mdlá. Zato strašný lesů pán, jak v temné věži
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
- to už je lepší.
Myslím, že vedle talentu autora přispívá k odolnosti vůči času i turistické a přírodní pojetí básně: nejlepší pasáže jsou o mracích, obloze anebo měsíci. Případně o náladě, když osamělý turist sedí na vyvýšeném místě a hledí do noční severočeské krajiny; zdálky zaštěká pes, zazní trubka, pak ticho. To můžeme prožívat úplně stejně dnes, jako to prožíval p. Mácha.
A pak samozřejmě jsou v Máji (nejlepším díle nejlepšího českého básníka) všechna ta úžasná slovní spojení, která my, mluvčí českého jazyka, sdílíme jako společnou kulturu. Případně celé strhující pasáže, které už nikdo nikdy nemůže překonat, jako třeba smutek nad tím, že každé idylické období v životě má svůj konec:
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Čili bych Máj p. Máchy klidně doporučil: jest kvalitním (kromě prologu tedy) a dnes již zdarma.
První věta knihy: Čechové jsou národ dobrý!
Poslední věta (musím ji opravdu dávat?? :-)) Tak dobrá...): "Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!"
****
Další články:
- máchovské eseje Josefa Kroutvora Můj Mácha - zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat