- První esej je o Máchově zastavení v Rožmberku cestou do Benátek. Je výjimečné tím, že máchovské kraje jsou na sever od Prahy, v jižních Čechách žádné máchovské krajiny nejsou.
Do Benátek se vydal p. Mácha s kolegou studentem p. Strobachem dne 4. srpna 1834. P. Kroutvor o tom píše:
Na cestu se Mácha oblékl velmi podivně
a neprakticky, přihlédneme-li k tomu, že právě vrcholilo léto. Vždyť k
básníkově výstroji patřil onen legendární romantický světlešedý plášť s
červenou podšívkou, doplněný ještě čapkou s českým lvíčkem a vysokými
jezdeckými botami, na nichž nechyběly ani ostruhy. V cestovním zavazadle
kromě důležitého sešitu také skládací dalekohled – šperšpenktiv.
Nezvyklé oblečení působí rozruch, lidé si Máchu pletou s důstojnickou
šarží, ale právě to Máchu těší, baví, inspiruje. Na teatrální Máchově
mystifikaci, provokaci a exhibicionismu se ovšem podílí vypjatý
romantismus, Byronova lekce, módní dandysmus, studentská recese i velká
láska k divadlu včetně "přehrávání".
- Druhý článek je docela vypečený. P. Kroutvor dostal nějaké písemnosti od malíře p. Čestmíra Kafky. P. Kafka při okultních seancích na chalupě vyvolával mrtvé umělce; tak zachytil i rozhovor s p. Máchou ze záhrobí, který se odehrál 3. dubna 1978 v Branišově. Ukázka:
Co pro Vás znamenaly Čechy?
Já jsem míval ouzkost zpětlivosti a malosti duchovní síly svého národa.
- Třetí článek rozebírá jeden motiv z textu p. Hrabala Chcete vidět zlatou Prahu, který popisoval oslavy stého výročí úmrtí p. Máchy, jak proběhly v Hrabalově Nymburce.
- Čtvrtý je příspěvek p. Kroutvora do časopisu Bar & Man z roku 1997. Píše v něm, že již p. Mácha se rád povaloval v kavárnách, hučel tam do slečen a servírek a stěžoval si pak v deníku, že tam hráli špatně na klavír.
- Pátý esej se nazývá Máchův pěší odkaz, je tedy o tom, že k p. Máchovi neoddělitelně patří chození po krajích. Jedinou jeho delší zahraniční cestou byla výprava do Benátek; ještě se chystal do Drážďan, ale umřel dříve, než tam stihl vyrazit. P. Kroutvor připomíná texty dalších českých poutníků do Itálie – p. Skálu jakožto českého zástupce na benátském Bienále v r. 1993 a též moji velice oblíbenou knihu Pěší pouť do Říma od p. redaktora (nevím, zda i doktora) Viktora Faktora.
- Zdaleka nejrozsáhlejším je poslední text Máchův necenzurovaný deník, ve kterém se popisuje, jak se v čase vyvíjelo chápání nemravných zašifrovaných pasáží v Máchově deníku. Šifru rozluštil již p. Arbes, ale celé století prý nikdo moc nevěděl, co si s těmito podivnými drsnými poznámkami nejlepšího českého básníka (a největšího romantika) počít. Ještě v sebraných spisech p. Máchy z počátku 70. let byly nemravné pasáže deníku vynechány. Vyšly poprvé až v r. 1976 v samizdatu.
Myslím, že toto téma p. Kroutvorovi sedí.
Lori – prosté děvče – je nepochybně obětí Máchovy zhoubné intelektuální vášně. Do milostné hry (a o hře se přitom moc mluvit nedá) vstupuje metafyzika. Máchova posedlost, Máchova lačnost má hlubší příčiny. Je zde něco, co básníka štve, dráždí, zneklidňuje... Mácha hledá absolutní uspokojení těla i duše, s naléhavostí sobě vlastní požaduje dovršení touhy. Lori je ke styku nucena, často násilně a často s vědomím milence, že bude při aktu trpět. Máchova naléhavost hraničí až s násilím a proč to neříci: Mácha je despotický a nestrpí ani odpor ani odklad. Lori Šomková musí být svému milenci po vůli, kdykoliv si to on přeje.
...
Máchovy pohnutky tedy nejsou pornografické, fantazijní, ale psychologické, patologické, intelektuální. Deník neslouží k vydražďování představivosti, ale k vlastnímu sebeuspokojení, k metafyzické ješitnosti. Mácha si nezapisuje erotické zážitky proto, aby se radoval ze sprostého nápisu. Mácha netrpěl sexuálními komplexy, ale patologickou intelektuální depresí.
P. Kroutvor argumentuje, že nemravný deník je legitimní součástí Máchova díla. Je součástí hodnotnou, protože temná banalita jako předmět umění je záležitostí modernější, za Máchova života ještě neznámou; svou holou autenticitou může dát dnešnímu čtenáři hloubku a perspektivu i pro čtení romantického Máje.
Deník má jisté perverzní ladění, prozrazuje jisté sadomasochistické sklony, ale v žádném případě se nejedná o dráždivé čtení. To není žánr, ale literární rukopis jako takový. Deník z roku 1835 není třeba vylučovat z literatury - a to ani po částech, po cenzuře, ale ani jako celek, který nemá literárně učesanou podobu! Pojem literatury je natolik široký, aby se do něj vešel jak stylizovaný, tak i autentický projev.
Majstrštykem p. Kroutvora pak jsou samozřejmě pasáže, kde porovnává kontext vypjatého romantismu na Západě a v Praze. Tam aristokraté a vybraná společnost, rafinované požitkářství smetánky, zde holá zadnice (nejlepší český básník a vypjatý romantik) p. Mácha s prakticky jedinou milenkou a pár podobných vlastenců. Kousavé poznámky na pražské poměry na takové úrovni jako p. Kroutvor umí málokdo.
Don Juan v českém prostředí není ani možný, možná je pouze degradace na Dona Šajna v lidové loutkové hře. Jaképak výboje mezi Dobytčím trhem, Františkem a Truhlářskou ulicí! O galantní tradici 18. století nemá Mácha ani potuchy.
...
Sabina výslovně říká, že Mácha neměl
mnoho milenek. Znamená to snad, že Máchův erotický život nebyl bohatý?
To rozhodně ne! "Bohatý" není to správné slovo. Řekněme raději, že
Máchův erotický život nebyl bohatý ani chudý, byl normální. Tento život
odpovídal daným podmínkám.
...
1. října 1835 se deníkem mihne hned
najednou několik ženských stvoření: modrooká holka z Jirchář, Mína H. a
jakási Lízi, snad číšnice od Komárků. Byl to patrně Máchův neklidný den.
Obešel město, zahrál si divadlo a náležitě potrápil Lori, až zaplakala.
V necenzurované části se ještě dovíme další intimní podrobnosti. V
cestovním deníku najdeme zase narážky na první a druhou Dido. Místo
děje: stodola, seník. Pražský student si zašpásoval s rakouskými
děvečkami, nic víc. Mácha tedy měl zájem o ženy, eros byl pro něj
nutkáním a stálou potřebou.
...
Máchovy klukoviny vyplňují pauzy,
mužský eros se z nedostatku příležitosti baví klukovskou hrou. Citelně
chybí společnost, společenské vztahy, společenský život. Společnost je
pro lásku naprosto nezbytná. Byron žil v aristokratických kruzích,
němečtí a francouzští romantici měli své salóny - zde všude se pěstuje
vedle umění také láska. V Čechách se společnost teprve tvoří. Čeští
vlastenci se sice navštěvují mezi sebou, ale nežijí pospolu. Ta
nesčetněkrát zmiňovaná kavárna u Komárků je přece jen malou útěchou. Ne
nadarmo se Mácha seznámil s Lori v Kajetánském divadle - to byla jedna z
mála příležitostí. Kdyby vlastenci nehráli divadlo, Mácha by se snad
ani nezamiloval. Kde by se jen bez divadla zapomněl?
Mohl bych to opisovat prakticky celé, zde se autor potkal se srdcovým tématem:-)
Knihu jsem již doporučil. Přeji tedy čtenářům a sobě do dalšího týdne hodně sebekázně, pokud možno bezbolestné.
První věta knihy: Máchovy zájmy patřily především romantické krajině kolem Kokořína či Bezdězu, s jihočeským prostředím nebývá básníkovo jméno spojováno skoro vůbec, a přece i tady se najde místo, které možná tak trochu uniklo pozornosti.
Poslední věta: Zdaleka nejde jen o literární spor, způsob výkladu, ale o problém české existence.
****
Další články:
- vzpomínkový výbor poetických textů Josefa Kroutvora Pouštění papírových draků - zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat