20. dubna 2014

Byzanc - císařství na Bosporu

V dnešním zápisu do svého deníčku stručně objasním celou historii a význam byzantské říše. Mno... absurdita podobných úkolů mě zatím od vedení blogu stále ještě neodvrátila. Takže klidně do toho.

Letos jsem si pořídil za účelem zvýšení životní radosti další speciální historický sešit magazínu Spiegel, číslo 1/2014 má název Byzanc - císařství na Bosporu. Zaujalo mě téma byzantské říše. Koncepce sešitu je celkově taková, že reviduje podle moderních názorů starý kritický pohled na Byzanc, jak byl v západním dějepisu obvyklý již od dob osvícenství. Byzantská říše byla spojována především s okázalými ceremoniály arogantní moci, nekompetentními a úplatnými úřady a servilitou vůči vrchnosti. V tomto smyslu se byzantismus stal příslovečným hanlivým označením pro veškeré takové režimy.

Dějepisný magazín Spiegelu naproti tomu zdůrazňuje obdivuhodnou vitalitu byzantské říše, která vydržela přes tisíc let nepřetržitého náporu mocných nepřátel. Spojením řecké antiky, římského dědictví a křesťanství posloužila následujícím pokolením jako zásobárna starého vědění a tradic. Kdo si přeje Evropu neislamizovanou, tak může být Byzanci vděčen za úspěšné zadržení zejména arabské, ale i turecké expanze po několik kritických století. Sílu k takovým výkonům dodalo Konstantinopoli nezdolné přesvědčení obyvatel o vlastní kulturní nadřazenosti vůči cizím barbarům. V úvodním zamyšlení se v sešitu přirovnávají byzantští Řekové v tomto směru k současným USA.

Sami Byzantinci si říkali Římané nebo Řekové. V turečtině je řecká menšina v Turecku dodnes nazývána Římané - "Rum". Centralizovaná byzantská říše přežívala těžké útoky díky geniálnímu opevnění svého hlavního města, které po staletí prokazovalo nedobytnost díky velikým hradbám kombinovaným s přístavem, který byl chráněn řetězem, který se natahoval v případě ohrožení přes bosporskou úžinu.

Důležitá byla znalost vojenských technologií, které se dařilo – neuvěřitelně – po staletí udržet v tajnosti; to platí hlavně pro tekutý oheň, který Byzanc používala v obraně proti útokům z moře. Pomáhaly i psychologické prostředky v podobě demonstrace převahy vůči barbarům: úchvatné bohatství Konstantinopole v centru s katedrálou Hagia Sofia udržovaly v úctě cestovatele a vyslance ze zahraničí.

Několikrát během svých dějin byli byzantští vládci donuceni vsadit vše na jednu kartu a udrželi se tak dlouho mj. i díky štěstí. Například v r. 717 po desetiletích dobývání dorazili Arabové ke Konstantinopoli s 1800 loděmi s katapulty a dobývacími mosty (za nimiž další rok dorazilo dalších 400 z Egypta). První rok této finální bitvy pomohl obraně silný vítr, který zpozdil příjezd klíčových 20 těžkých arabských válečných lodí, každé se stovkou obrněných vojáků na palubě. Císař využil příležitosti a vyrazil do protiútoku. Štěstím byla i následná nebývale krutá zima, která Arabům znemožnila logistiku, takže nakonec odtáhli od obléhaného města s nepořízenou.

Zakladatel města - Konstantin Veliký. Nádherný snímek zbytků jeho jezdecké sochy z Konstantinopole, dnes v muzeu v Římě.

Výsledky této války se dnes hodnotí jako klíčové pro současnou podobu Evropy: pokud by tehdy Arabové zřídili v Konstantinopoli chalífát, zbytek kontinentu by těžko odolával, neboť byl organizován tehdy jen v podobě franské a langobardské říše.

Hagia Sofia - bez minaretů.

V bojích s Araby byla v r. 678 poprvé použita zázračná zbraň – řecký oheň. Obránci města ji nasadili proti chalífovi p. Mu'ávijovi; v ohni se utopily desetitisíce útočících vojáků. Základem řeckého ohně byla ropa z povrchových ropných studní u Černého moře, která se do hlavního města dopravovala v obrovských amforách. Přesný recept se nedochoval, ale je jasné, že do nafty se přidávala smola, síra a další přísady. Kotle s hořlavou směsí byly naloženy do podpalubí zvláštních padesátimetrových lodí (zvaných dromony). Tam se směs zahřívala na ohni a pumpovala se hadicemi do trubky na lodní přídi. Trubka končila tzv. sifonem, což byla bronzová tryska se zapalovačem. Hořící směs stříkala až 15 metrů daleko. Její účinky připomínaly dnešní napalm: nešla prakticky uhasit, jedině octem, pískem nebo močí. Napadeným námořníkům nepomáhal ani skok přes palubu, protože řecký oheň hořel i na hladině moře.

Byzantský turistický tip - Ravenna. Památky z justiniánské doby.

Řecký oheň pomohl Byzanci též v roce 941 proti knížeti Ivanovi z Kyjevské Rusi, který využil nepřítomnosti byzantské armády a dorazil k hlavnímu městu. Pomocí narychlo upravených 15 lodí byli slovanští útočníci na hlavu poraženi. Zmínky o řeckém ohni končí počátkem 13. století; příčinou bylo patrně přerušení přístupu k ropě po útoku Mongolů.

Vliv Byzance na Slovany je vůbec podstatnou částí dějin: počínaje jedním z prvních velkých vstupů Slovanů na historickou scénu při kritickém ohrožení hlavního města hordami Slovanů vedených Avary (v r. 626), přes christianizační misi p. Michala a p. Konstantina napřed na území dnešní Ukrajiny a na Krymu a potom na Moravě, bitvy říše s mocnými Bulhary, spolupráci i soupeření s Rusí (kyjevský velkokníže p. Vladimír poskytl císaři po r. 980 svou gardu 6 000 Vikingů. Dostal za manželku císařovu sestru a r. 988 byl pokřtěn, následně nechal pokřtít masově i svůj národ) až po finální boj proti Turkům, do něhož patří i srbské vzepětí s následnou nepříznivou remízou na Kosově Poli 1389.

Vývoj území byzantské říše: 527 - 1025 - 1402.

Trvalou součástí byzantské politiky byl brutální politický boj. Neustále se někdo vzájemně oslepoval, zejména vzájemně konkurující členové hlavních rodin. Pokud se člověk narodil do takové rodiny a měl jen trochu ambiciózního sourozence, bylo jen otázkou času, kdy ho oslepí, aby byl vyloučen ze soutěže. Ohledně popularity vypichování očí mě zarazila třeba informace, že např. p. Basileos II. po stu letech bojů s Bulhary nakonec rozhodně zvítězil r. 1014 v bitvě u Kleidionu a nechal oslepit 14 tisíc bulharských zajatců.

Byzantský turistický tip - klášter na ostrově Patmos.

Rizika vrcholové politické činnosti nebyla malá, jak ukazuje jeden příklad za mnohé. V r. 1185 byl sesazen lidovým povstáním císař p. Andoinikos I., což byla v Byzanci poměrně běžná záležitost – císařové se střídali a byli odstraňováni intrikami a povstáními. Dle dobové byzantské kroniky se lidový hněv na sesazeném císaři projevil následovně:

- Byl odveden do věže, kde byl připoután těžkými řetězy na krku a nohou. Takto byl předán před nového císaře Isaakiose, který ho vydal veřejnosti.

- Sesazeného potentáta napřed dav tloukl tyčemi po hlavě a po zádech, vytrhal mu vousy a vlasy a vyrazil mu zuby. Tloukly ho i ženy pěstí po obličeji, zejména ty, jejichž manžele nechal zabít nebo oslepit.

- Potom mu usekli sekerou pravou ruku a dali ho zpět do vězení, bez jídla a pití.

- Po několika dnech mu vypíchli jedno oko.

- Pak ho posadili na velblouda a vozili ho po tržišti. Tam ho tloukli a polévali močí lidskou a zvířecí, případně ho bodali mezi žebra a házeli po něm kameny.

- Následně ho přivezli do hipodromu a tam pověsili hlavou dolů za nohy. 

- P. Androinikos byl stále ještě při vědomí a dle kronikáře se choval stále mužně a důstojně.

- Když visel, tak ho tloukli po přirození. 

- Následně mu jeden muž vrazil meč jícnem do vnitřností a druzí mužové současně zahnutou tureckou šavli do zadku, aby porovnali, kdo má ostřejší zbraň. Až nyní sesazený císař takto vypustil duši.

Byzantský turistický tip - křižácký hrad Mystros.
Prý se zde odehrává část druhého dílu Fausta.

Slavným příběhem je i zánik říše byzantské. Jak známo, umřela nadvakrát: napřed hlavní město v r. 1204 dobyli západní křesťané při křížové výpravě, kterou Benátčané zavedli raději proti Konstantinopoli, neboť nedávno před tím zrušil císař benátská privilegia a dav vyplenil benátskou čtvrť ve městě. Po dobytí Konstantinopole město západní rytíři kompletně vyplenili a flanderský hrabě p. Balduin byl korunován císařem latinského císařství v Konstantinopoli. Za vyplenění Byzance se omluvil pravoslavnému patriarchovi (nese titul ekumenický patriarcha) papež p. Jan Pavel II. v r. 2001.

Exilové byzantské říše přetrvávající po dobu křižáckého království.

Latinská vláda nad říší nebyla slavná: Balduin zemřel nevesele již následujícího roku v bulharském zajetí. I po dobu prvního zániku byzantské říše existovala okrajová byzantská území pod regionálními vládci, přičemž jeden z nich pak v r. 1261 dobyl zpět hlavní město a obnovil říši.
Latinské intermezzo nezanechalo v Byzanci moc dobrý dojem. Když následně sílil tlak Turků, odhodlávali se vládci jen neradi požádat Západ o pomoc a bylo mnoho hlasů, že raději přijmou vládu Turků než latinského Západu. Nakonec Byzanci nezbylo nic jiného, než uznat podřízení se papeži a sloučení s katolickou církví (florentský koncil 1439), byť u obyvatelstva tyto akty nebyly nikdy akceptovány.

Diplomacie stejně nepomohla. Výbojný sultán p. Mehmed II. v roce 1453 udělal definitivní tečku za východní polovinou římské říše. Použil k tomu též uherského zbrojmistra p. Urbana, který opustil byzantské služby, neboť ho nemohli zaplatit. Urban vytvořil sultánovi superkanón, který při zkoušce dostřelil 1,5 km a projektil o váze 610 kg se zaryl dva metry pod zem. Demonstrace nového děla obránce nepotěšila a moc naděje jim do žil nevlila. Především však nechal sultán přepravit lodě po souši do průplavu s přístavem, čímž se dostal na nejslabší místo opevnění.

Plán finálního tureckého dobytí Konstantinopole. Vpravo na mapě je pěkně vidět nakreslený
řetěz, který uzavíral při ohrožení přístup do přístavu. Mehmed II. ho obešel po souši.

Pokud jde o dědictví Byzance, hlavní je samozřejmě pravoslavná církev. Moskevský patriarcha se emancipoval společně s carem již několik let před zánikem Byzance a ruská pravoslavná církev má svůj příběh o třetím Římu, v němž se považují za nositele byzantského dědictví.

Bartoloměj první (konkrétně první zleva).

Vlastní byzantská církev stále existuje - patriarcha p. Bartoloměj I. sídlí dodnes v Istanbulu, avšak přímo spravuje jen 2500 věřících, kteří zbyli jako malá řecká menšina. Turecká vláda jim nepřeje, v r. 1971 uzavřela pravoslavný kněžský seminář, čímž jim dochází dorost.

Hagia Sofia byla přestavěna Turky na mešitu. P. Kemal Atatürk ji r. 1934 přeměnil na muzeum, čímž je dosud. Ve vládnoucí islamistické straně v Turecku se objevují návrhy přeměnit ji zpět na mešitu.

Zvláštní kapitola je věnována mnišskému poloostrovu Athos, který je dodnes samosprávným klášterním územím s přísnými pravidly (zákaz vstupu žen).

Z hlediska turistického je závěr laboratorních prací i tentokrát takový, že by bylo dobré navštívit Itálii. Dle magazínu jsou nejvýznamnější byzantské mozaiky zachovány v Ravenně, z doby vrcholného rozmachu Byzance, kdy ji podléhala i velká část Itálie.

Historický sešit o Byzanci se dle mého názoru vydařil - četl se mi příjemně, snadno a rychle. Úchvatnou grafickou výpravu nemusím zdůrazňovat, ta je u speciálů Spiegelu pravidlem: vždycky když dostanu do ruky nový díl, dlouhé minuty si listuji a nechávám na sebe působit ty krásné fotografie.

****

Další články o historických sešitech Spiegelu:
- Germáni - zde.
- Ježíš Nazaretský - zde.
- Konec říše římské - zde.
- Karel Veliký - zde.
- Štaufové - zde.
- Třicetiletá válka - zde.
- Habsburkové - zde.
- Dějiny Benátek - zde.
- Němci na východě - zde.
- Peníze - kronika kapitálu - zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat