Nedovedu úplně věrně popsat výjimečný dojem, jaký jsem získal o dnešní knize z německy mluvících médií. Články o Sleepwalkers (plný český titul zní Náměsíčníci. Jak Evropa dospěla v r. 1914 k válce) od p. Christophera Clarka, rozhovory s autorem a odkazy na tuto knihu, se objevovaly průběžně po celý rok v těch nejvýznamnějších médiích. Obrovská chvála, označování za novou standardní práci o příčinách vzniku první světové války. Díval jsem se následně i jinam a výtečné recenze mají Náměsíčníci i v anglicky mluvících médiích.
Příznivé přijetí v Německu není náhodou (evidentně je tam populární déle, protože dostal už dříve spolkový kříž za zásluhy). P. Clark je australský historik, který ve Sleepwalkers představuje revizi dosavadního převládajícího příběhu o vzniku první světové války. Ten dosavadní příběh vychází z pohledu vítězů a zahrnuje i náš příběh československé a české samostatnosti. Zhruba řečeno vychází z toho, že Německo bylo zlé, plánovalo světovládu, bylo hluboce militaristické a agresivní, a Rakousko byla jeho odumírající perverzní loutka, kterou Německo využilo k rozpoutání první světové války, když zastřelení p. Ferdinanda d'Este a jeho manželky bosenskými studenty bylo jen vítanou záminkou.
Když se na to podívám napřed z českého pohledu, tak v přednášce p. Machovce jsem slyšel, že p. Masaryk chápal před válkou svou politickou aktivitu v tomto mezinárodním měřítku jako rozbití rakouských (a německých) plánů na Balkáně.
P. Clark zachycuje cestu Evropy k válce a musel se nutně omezit jen na to opravdu podstatné pro celoevropské a celosvětové dění. Byl jsem překvapen, že i v tomto měřítku je místo pro politické aktivity p. Masaryka: zastával se aktivně padesáti tří Srbů (částečně i příslušníků jiných jihoslovanských národů) ve vykonstruovaném velezrádném procesu v Záhřebu (tehdy Agramu) v r. 1909. Údajné velezrádné spiknutí s cílem oddělit srbská a chorvatská území monarchie a připojit je k Srbsku odhalil ve vídeňských novinách historik p. Friedjung (nevím proč, ale připadá mi, že by to mohl být vhodným předobrazem cimrmanovského vídeňského prof. Fiedlera...), který však skočil na podvržené důkazy z rakouského vyslanectví v Bělehradě, které jim tam dal dvojitý agent.
P. Masaryk je zobrazen jako nemírný aktivista v tom smyslu, že zastávání se nevinně odsouzených přerostlo u něj v agitaci pro srbské (a nepřímo i ruské) zájmy, které byly pro Rakousko nakonec smrtelné. Myslím, že následující ukázka právě o p. Masarykovi ilustruje, že pohled ve Sleepwalkers je z jiné perspektivy než bývá ten náš.
Velezrádný proces v Agramu se táhl od 3. března do 5. listopadu 1909 a rychle se proměnil z hlediska reputace vlády v naprostou katastrofu. Soud vyslechl 276 svědků obžaloby, avšak žádného svědka navrženého obhajobou. Všech třicet jedna odsouzení z Agramu bylo následně zrušeno odvolacím soudem ve Vídni. Současně s tím probíhala řízení pro pomluvu proti Friedjungovi a šéfredaktorovi Reichspostu (který převzal původní zprávu o spiknutí), v nichž byly odhaleny další trapné manipulace. "Tajné dokumenty", na nichž dobrý doktor založil svá obvinění, se ukázaly být falzifikáty předanými rakouskému vyslanectví v Bělehradě nedůvěryhodným srbským dvojitým agentem a Friedjung je následně předal ministerstvu zahraničí ve Vídni. Nešťastný Friedjung, jehož výtečná reputace jakožto historika byla hanebně zneužita, se omluvil a stáhl svá tvrzení. Avšak neúnavný český nacionalistický aktivista a advokát obžalovaných, Tomáš Masaryk, udržoval kauzu v pohybu na nejvyšší úrovni, pátral všemožně (včetně v Bělehradu) po nových důkazech a prohlašoval na mnohých veřejných fórech, že rakouský vyslanec v Bělehradu vědomě šířil falzifikáty v pověření [rakouského ministra zahraničí] hraběte Aehrenthala.
Je velice nepravděpodobné, že by vídeňské úřady věděly od počátku, že dokumenty nejsou pravé. Jejich paranoia nejspíš zasela důvěřivost; Rakušané byli nakloněni věřit právě tomu, čeho se obávali. Avšak oba procesy - ten v Agramu a Friedjungův - zatížily vztahy mezi Vídní a Bělehradem trvalým břemenem. Obzvláštní komplikací bylo, že skandál se brzy koncentroval na rakouského zástupce v Srbsku, Johanna hraběte Forgácha von Ghymes a Gács, a to s dalekosáhlými důsledky pro diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi. Během let 1910 a 1911 Masarykova kampaň pokračovala s novými a nepříjemnými "odhaleními" rakouské zvrhlosti (ne všechna byla pravdivá). ...
Forgácha zvláště iritovalo trvající zapojení vysokých srbských úředníků – na předním místě mezi nimi sekčního šéfa ministerstva zahraničí Miroslava Spalajkoviće – do kampaně na jeho diskreditaci. Spalajković dodával Masarykovi důkazy proti rakouské vládě; byl dokonce povolán jako znalec za srbochorvatskou koalici k výpovědi ve Friedjungových procesech. ... Poté, co pomohl roztrhat věrohodnost podvržených dokumentů, Spalajković šel ještě o krok dále a tvrdil, že Forgách je zajistil úmyslně v naději na získání trumfu pro obvinění proti srbo-chorvatské koalici. ... Věc dále zhoršoval fakt, že Spalajković a jeho manželka byli soustavně viděni ve společnosti Hartwiga, nového ruského velvyslance; o tomto páru se říkalo, že prakticky bydlel na ruském velvyslanectví.
Ukázka je sice v knize epizodní (nerad bych vyvolal dojem, že p. Masaryk a Češi jsou podstatným tématem Sleepwalkers), ale i na ní je snad vidět několik rysů knihy:
- jasný a přesný styl; vyhýbá se abstraktům, vždy je jasné, kdo jedná a proč; příběhy jsou dotahovány do konce a jasně vysvětlen jejich význam pro autorovu myšlenku (v dalším pokračování textu je vysvětleno, proč uvádí agramskou epizodu, a sice, že zúčastněné osoby hrály významnou roli v krizovém období července 1914 a historie osobně vyhroceně špatných vztahů hrála roli v neschopnosti odvrátit katastrofu);
- občas nepříjemné pocity pro mě jakožto českého čtenáře, protože kladní hrdinové našeho dějinného příběhu jsou vykreslováni méně kladně; naše národní a sociální revoluce započatá bojem proti Rakousku moc jeho sympatií nemá;
- pozitivní zaujetí pro Rakousko s cílem ukázat, že to nebyl předem odepsaný stát, ale naopak stát, který měl relativně civilizované instituce ve srovnání se sousedy a ve srovnání se státy, které Rakousko později nahradily. Jestli se nepletu, tak v nějakém rozhovoru se zmiňoval, že mu jeho kritici vytýkají právě přílišnou slabost pro Rakousko – že "četl příliš mnoho Roberta Musila a Josepha Rotha";
- spíše nepříznivý obraz Ruska jako expanzivní síly (soustavně popoháněné proti Německu ze strany Francie), která přestala brát vážně jakékoli zájmy Rakouska a podporovala agresivní Srbsko, často s ideologií panslavismu;
- rostoucí nevraživost a klesající schopnost kompromisu v období před vypuknutím první světové války.
Nedovedu bohužel ani vzdáleně zachytit obraz doby, kterou kniha přináší. Kniha končí vyhlášením války; začíná zhruba kolem roku 1900 s výpady do starší doby 19. století, zejména při popisu vzniku Trojspolku a Trojdohody. Jak je v moderní literatuře zvykem, úvodní pasáž je naprosto absolutně a definitivně dechberoucí: začíná popisem vraždy královského páru v Srbsku v roce 1903, kdy skupina důstojníků vpadla do královského paláce a zuřivě hledala krále Alexandra a královnu Dragu (jejímž prvním manželem byl český inženýr Inž. Svetozár Mašín); když je našli schované v komoře u ložnice, rozsekali je na kousky. Tato první třetina či polovina knihy, která objasňuje dění na Balkáně a snaží se nově ukázat Rakousko-Uhersko, je skutečně naprosto fascinující.
V dalším průběhu pak přeci jen úroveň textu trochu poklesá, ale pořád je nádherně napsaný. Věnuje se postupně aktérům zahraniční politiky všech významných velmocí a jejich interakcím. Utkvěl mi například jeho výklad, že za podporou Anglie pro Trojdohodu nebylo ani tak akutní ohrožení ze strany Německa, jako spíše strach Anglie z Ruska: Německo bylo pro Anglii neohrožující, a tedy paradoxně Anglie neměla zájem o spojenectví s Německem, protože Německo jí nemělo co nabídnout. Na rozdíl od Ruska, které akutně a stále silněji ohrožovalo podstatné zájmy Anglie v Persii a v Číně.
Z hlediska četby nejvíce vyniká v další části knihy podrobné zpracování sarajevského atentátu a dění kolem navazujícího rakouského ultimáta vůči Srbsku.
Knihu rozhodně doporučuji, jedná se dle mého názoru o skvělé dílo (mimochodem vyšla právě i v českém překladu). Český národní dějinný příběh je se Sleepwalkers nepříliš kompatibilní, ale je požitkem a ctí mít takovouto oponenturu. Ostatně mám dojem, že nějaká jednotící hlavní myšlenka bude vždy nadměrně zjednodušující a trochu pitomá. Zdá se mi, že podstatná je dovednost ve vyprávění příběhu.
Jsem zvědav, zda a jak vznikne zase nějaká odpověď, kde se bude (v části týkající se Čechů) na bílém koníku vítězně prohánět vždy dobrý p. Masaryk tak, jak to máme rádi, a Rakušáci a Němci budou zase pořádně zlí.
(Nahlédl jsem pro zajímavost do tlusté knihy kolektivu českých autorů Dějiny jihoslovanských národů, která vyšla před pár lety ve známé edici NLN Dějiny národů, a srovnání bylo zrovna v tomto tématu více než tristní: doba kolem sarajevského atentátu – klíčový zásah Srbů do světových dějin – je popsána jen několika větami a vůbec celá doba před první světovou válkou je snad ještě dietnější než Wikipedie. Vzrušující a zásadní otázka, nakolik srbské úřady organizovaly sarajevský atentát, podporovaly ho nebo o něm věděly (a zda varovaly předem rakouské úřady) je v Dějinách jihoslovanských zemí pojednána jednou větou ve smyslu, že spojení atentátníků se srbskou vládou se neprokázalo. Taková práce českou odpovědí na Sleepwalkers tedy jistě nebude.)
První věta knihy: Evropský kontitent byl klidný onoho nedělního rána 28. června 1914, když arcivévoda František Ferdinand s manželkou Sofií Chotkovou dorazili na sarajevské nádraží.
Poslední věta: V tomto smyslu byli protagonisté událostí roku 1914 náměsíčníci, obezřetní, avšak nevidomí, pronásledovaní sny, avšak slepí ke skutečné hrůze, kterou právě přiváděli na svět.
(Všechny překlady – vyjma podtitulu knihy - jsou mé vlastní, a tedy nutně nepřesné a kostrbaté.)
Žádné komentáře:
Okomentovat