Byl jsem zvědav, co mi přinese poslech knihy, kterou jsem nedávno četl. Navíc knihy, o níž se doma bavíme, neb jsme fanouškové. Prvních pár minut to trošku drhlo, připadaly mi zdlouhavé. Rychle jsem se ale vposlouchal a postupně z poslechu byla stále více strhující jízda, až v druhé polovině jsem poslouchal každou volnou minutu a nemohl jsem uvěřit, že už je konec!
Nemohu porovnávat s jinými současnými audiozpracováními moderní beletrie, protože většinou poslouchám různé starší rozhlasové pořady, a tedy nevím, jak se tyto věci dnes dělají. Ale Jantarové oči se z mého pohledu skutečně vydařily: přinášejí plný text knihy, jen decentně upravený v tom smyslu, že když někdo něco říká, tak po přímé řeči už nečtou "řekl Lucas" nebo "odpověděl Aš-šád" apod.
Hlavním přínosem asi bylo, že jsem si teprve při - nutně pomalém soustředěném poslechu - uvědomil koncepci knihy. Jak čtenáře postupně uvádí do příběhu a reálií budoucího světa. Vynikajícně je udělané hlavně rozdělení kapitol mezi jednotlivé vypravěče: ve čtení se střídá celkem devět herců (učinkují: p. J. Plesl, pí J. Stryková, pí K. Issová, p. J. Vlasák, pí K. Frejová, p. J. Meduna, pí D. Pešková a pí J. Škápíková). Každý herec čte úsek knihy, který je vyprávěn primárně pohledem té které postavy. Tzn. nejde o dramatizaci, ale opravdu o čtení.
Při poslechu jsem si říkal, co si asi ti herci o textu mysleli. Neočekávám, že knihu četli a znali. Takže dostali ke čtení nějaké mimozemšťany Össeany a jejich řeč. Vystupují tam postavy se jmény jako pí Ëltaühl a pije se čaj gömeršaül. K mému překvapení však mimozemské výrazy v toku mluvené řeči nebyly rušivé, ale naopak krásné a poetické. Klidně bych jich snesl více (ale herci by patrně právem mohli požadovat příplatek za obzvláště těžké pracovní podmínky).
Druhým ziskem mluveného slova je vychutnání si detailů. V pondělí ráno v metru (cestou do práce) jsem se opravdu chechtal odstavci , kdy se právnička pí Fiona Fergussonová ve vypjaté chvíli rozhoduje, zda zavolá (videomobilem) svému neoblíbenému kolegovi, i když už je po půlnoci, protože se s ním potřebuje nutně poradit:
Číslo Lucase Hildebrandta měla ještě z
dob, kdy to vypadlo, že oni dva spolu možná začnou chodit. Radši
nezkoumala, proč po tom fiasku v kavárně, kdy se Hildebrandt projevil
jako nadutý ateista, ten záznam dávno nesmazala. Rozhodla se ihned, že
se neukáže, nebo alespoň ne zpočátku, a schválně se nepodívala do zrcátka a nešla
se učesat. Místo toho ztratila vzácné tři minuty přemítáním, jestli má
poslat pozadí pracovní - , což bylo červené logo Rady na šedém podkladě,
bezpečné, ale nudné - , nebo své osobní -, což byl krystal s aurou v
tónech růžové a světle zelené, působivý spirituální obraz od téměř
neznámého, ale talentovaného mladého malíře Léona Coriho. Coriho obraz
by poslala radši, protože o její duši jistě vypovídal víc než logo a ona
by o ní Lucasovi něco vypověděla ráda; ovšem znamenalo to riskovat jeho
další jízlivost. Během toho rozhodování si uvědomila, že se vlastně rozhodla mu zavolat, a byla tím upřímně překvapená.
Hlasy herců jsou krásné: dovolily mi oddat se toku čtení. Nevadil mi žádný z nich.
Hlavní problém tak je, že čtení moc rychle uteče, a jsme teprve na konci prvního dílu. Nemám představu, jak může vypadat ekonomika audioknihy takovéhoto okrajového žánru. Ne že by mě to příliš zajímalo - ale cítím starost, jestli je reálná šance se dočkat takto luxusního načtení celé pentalogie.
Z pohledu fanouška tedy audioknihu Jantarové oči doporučuji :-) Ale čekání na pokračování bude perné.
****
Další články:
- knižní Mycelium - 1. díl, 2. díl, 3. díl. a 4. díl.
- Na pomezí Eternaalu (povídky ze světa argenitu) - zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat