Syn boha hromovládce (Arto Paasilinna)

Mé první setkání s finskou literaturou. Neodpustím si tedy rozvláčný úvod, jak k němu došlo.

Na začátku byla recenze jiné knihy p. Paasilinna, kterou jsem před lety poslouchal na říšském státním rozhlasu. O kvalitě knihy se vyjadřovali zdrženlivě. Zcela mě však nadchla výchozí situace: bůh je unavený, bere si na rok dovolenou. Jako zástupce si zvolí finského jeřábníka, který na tu dobu převezme božské úkoly.

Kniha s jeřábníkem bohužel zatím česky nevyšla. Koupil jsem tedy k posledním Vánocům jinou Paasilinnovu práci, která má obdobný námět: jeden ze starých finských bohů přichází do moderního Finska, aby prověřil situaci a pokusil se obnovit úctu ke starým božstvům.

(Dal jsem tuto knihu jako dárek mangelce. Ale jak už to s mými knižními dary bývá, ani jí chudákovi nedošlo, že kniha byla - teoreticky - určena jí... Ale zpět k té svíčkové.)

Syna boha hromovládce jsem přečetl lehounce a rychle. Je psaná tradičně, až starosvětsky, z pozice vševědoucího vypravěče. Postavy jsou obyčejní lidé, občas spíše figurky než nějaké složité osobnosti. Příběh odsypává poklidným, ale stabilním tempem.

Autor se moc nepáře s detailním konceptem: bohové žijí na nebi bohatým společenským životem, včetně závisti, bojů a milostných pletek - podobně jako třeba antičtí bohové. Když se však syn boha hromovládce dostane do moderního Finska (děj se odehrává patrně v 80. letech), pak náhle nezná žádné fyziologické projevy života jako člověk: jídlo, spánek, sex apod. Osobně mám dojem, že takovéto detailní rozpory nevadí.

Celkově smířlivou atmosféru knihy bych přirovnal například k dojmu, který mám ze Saturnina či ze série p. Woodehouse.

Zvláštností jsou exkurze p. Paasilinna do oblasti finských dějin a národního charakteru, které jsou velice vydařené. Finy vidí vždy velice sebekriticky a sebeironicky; pobaveně ukazuje zmatenost, absenci dlouhodobého odhodlání. Významná je trvalá přítomnost ruského či sovětského souseda a finské stýkání a potýkání se s ním.

(Bůh) Ilmarinen má radost, když lidé žijí v míru, a truchlí, když spolu válčí. Ilmarinen také například čekal u tuonelské řeky v roce 1956, když zemřel prezident Juho Kusti Paasikivi. Ilmarinen zařídil, že Paasikivi neskončil v pekle, ale dostal se na nebesa, která speciálně pro prezidenta ozářili polární září a Eliášovým ohněm. Paasikivi, který si rád zaklel, konstatoval, že to je kurva krásný. A hned chtěl vědět, zda by se mohl setkat se sovětským generálplukovníkem Ždanovem, který byl vedoucím spojenecké komise působící v Helsinkách do roku 1947. Ždanov zemřel v roce 1948, vysvětloval Paasikivi, a bylo by zajímavé vědět, jak se starému spojenci daří.

Ukázalo se však, že setkání se Ždanovem jaksi není možné. Pobýval v místě zvaném rusácké peklo, kde byla konstatní teplota minus šedesát stupňů Celsia.

Napadla mě hypotetická možnost, že finská poloporážka od Sovětského svazu, avšak po pamětihodném boji, jim umožňuje o těchto věcech přemýšlet lehčeji.

Vědomí okrajové finské nevýznamnosti je samozřejmě humorné, v kontrastu s očekáváním božské všemocnosti bohů. Hned v úvodní poradě si finští bohové bolestně uvědomují svá omezení:

"Na zeměkouli žijí asi tři miliardy lidí. Z nich Finů je necelých pět milionů..."

Ukkova manželka Rauni se neovládla a skočila mu do řeči: "A ani ty v nás nevěří!"

Přestože pro cizince je místy obtížné orientovat se ve spoustě nezvyklých finských jmen postav v knize, finský kolorit vnímám spíše zábavně.

Není vlastně obecně docela výjimečné, jak se Finům daří se prezentovat sympaticky? (Sám jsem se pracovně potkal s Finy několikrát, a všichni patřili k těm nejsympatičtějším. Byli všichni zdvořilí, spolehliví a neuspěchaní.)

Moc toho o Finsku nevím, ale je zjevné, že po zhroucení Sovětského svazu využili obdivuhodným způsobem příležitost, která se jim naskytla. V uplynulých třiceti letech Finové předvedli v podobě firmy Nokia globální hospodářský výkon, který byl provázen i osobitými mezinárodními úspěchy v umění: myslím, že třeba Leningradské kovboje zná - či alespoň pozná - téměř každý. Myslím, že mezi ně lze zařadit i knihy p. Paasilinna.

Knihu mohu tedy, v oboru lehkého čtení, doporučit.

• Databáze knih: 84 % (62 hodnocení)
• Goodreads: 73 % (318 hodnocení)

První věta knihy: Finské nebe drží na místě světový sloup, jehož nebeským pólem je Severka.

Poslední věta: Aspoň ale jsou Finové jediný národ na světě, v němž nenajdete jediného blázna.