12 pravidel pro život (Jordan B. Peterson)

Ještě nikdy jsem na blogýsku nepsal o takovém aktuálním bestselleru, jako dnes.

Těžko takové věci měřit, ale pana Petersona bych klidně označil za největší hvězdu YouTube letošního roku. Tento kanadský psycholog získal již před časem mírnou lokální proslulost účastí na popularizačním pořadu kanadské státní TV. Je klinickým terapeutem s mnohaletými zkušenostmi a profesorem psychologie na torontské univerzitě. Již řadu let (myslím, že od r. 2013) veškeré své přednášky a semináře nahrává a publikuje na YouTube.

P. Peterson k tomu všemu přidává sympatickou intelektuální kombinaci hlubokého zájmu o Bibli i ostatní náboženství (hlavně o buddhismus), o ruské a německé klasiky (hlavně o p. Dostojevského, p. Solženicyna a p. Nietzsche), postmoderní západní filozofii (v tomto případě jde o kritický zájem) a o dějiny totalitních režimů 20. století (především se snaží pochopit psychologické kořeny masových zločinů - co vede pachatele a jak takové zločiny zastavit).

Na těchto myšlenkových základech si vybudoval filozofický názor mj. na to, které politické ideologie považuje za nebezpečné a škodlivé a jak jim čelit. To vše ho v r. 2016 přivedlo k osobnímu bodu zlomu. Tehdy se dostal do veřejného sporu s extrémní levicí na univerzitě i v kanadské politice, v důsledku čehož se rychle stal ikonou klasických liberálů a konzervativců celého světa (ne však nutně nacionalistů).

Následovaly nevydařené pokusy anglosaských liberálních médií p. Petersona znemožnit a prokázat, že je nacista a nebezpečný blázen, přestože ani nacista ani blázen zcela zjevně není. Tyto pokusy (zejména televizní rozhovor s moderátorkou pí Cathy Newman počátkem tohoto roku) byly široce publikovány a diskutovány na YouTube a jejich jediným výsledkem bylo, že definitivně etablovaly globální slávu p. Petersona v alternativních médiích. Na základě toho začal několik řad světového turné přednášek ke své knize.

Přestože lze těžko popřít, že jeho sláva explodovala po politické šarvátce, sám p. Peterson se urputně drží svých psychologických a filozofických témat; politický význam považuje až za sekundární efekt.

Za nejlepší shrnutí této fáze považuji úvodní slovo islandského moderátora z první evropské přednášky p. Petersona, která se konala letos v létě v Reykjaviku. Nenechte se vyděsit stopáží 3 hodin; charakteristika osoby p. Petersona trvá slabé 4 minuty (od minuty 2:00) - a možná má našlápnuto stát se v reakčních kruzích sama o sobě malou legendou.

Bez islandského akcentu by účinek byl poloviční.
(Nemluvě o světle hnědých polobotkách samého dr. P!!)

A tak když p. Peterson vydal populární psychologickou příručku 12 pravidel pro život: protijed proti chaosu, držela se dlouho mezi nejprodávanějšími knihami na Amazonu a jinde.

Hvězda p. Petersona vystoupala na prozatímní vrchol sérií tří veřejných filozofických debat s ateistou p. Samem Harrisem na téma pravda, dobro a p. Bůh. Sledování těchto mnohahodinových disputací z letošního pozdního léta je těžko uvěřitelným přízračným zážitkem - haly nabité tisíci platících diváků napjatě sledují disputaci a odměňují jásotem obzvláště dobré komentáře k p. Immanuelu Kantovi apod.; videozáznamy debat získaly obratem miliony shlédnutí - skutečnost zde v zásadě překonala jakoukoliv absurdní satiru, kterou kdy vymysleli Monty Python.

Následné reakce na debatu s p. Harrisem ukázaly myslím i limity některých reakčních fanoušků p. Petersona, kteří ji pojali jako wrestlingový zápas dobra proti zlu. Dle mého pánové na pódiu předvedli jedinečnou konverzaci, v níž se dvě osobnosti filozofického myšlení pokusily hovořit (= přemýšlet) srozumitelně o základních otázkách života, vesmíru a vůbec. Osobně jsem více fandil p. Petersonovi, protože byl v debatě méně konfrontační a přesvědčivě vyložil koncept, že člověk nejlépe vnímá skutečnost prostřednictvím příběhů a hodnot. V jádru věci bych však dal za pravdu spíše p. Harrisovi, který přinesl pěknou metaforu náboženství (ledaže jsem debatu nepochopil, a bylo to něco úplně jiného): uznal, že dává smysl chovat se k náboženství tak, jak se chováme k nenabité zbrani. Připustil, že existují důvody pro dodržování pravidla, že i k nenabité zbrani se chováme, jako by byla nabitá. Ale v případě nutnosti se lze přesvědčit, že nabitá není.

Kniha 12 pravidel pro život: protijed proti chaosu vznikla na základě starších příspěvků p. Petersona na poradenském webu Quora, kde lidé kladou otázky a hlasují pro nejlepší odpovědi. P. Peterson tam přispíval ve volném čase porůznu poradami, jak vést život, a pozoroval, které příspěvky čtenáře zaujaly a získaly vysoké hodnocení. Na základě těch úspěšných pak sepsal příručku.

12 pravidel pro život sice na první pohled vypadá jako populární brožurka osobního rozvoje s jednoduchým systémem pravidel. Jenže každé přikázání je široce rozvedeno v několika kapitolách a u některých kapitol jde o regulérní - zajímavé a originální - biblická kázání. Nejsilnějším trumfem autora je však nakonec vždy jeho odborná terapeutická praxe: tam se jeho myšlení počíná a do tohoto přístavu se opět vrací při testování závěrů a praktických doporučení. Jeho silnou stránkou jsou též rozsáhlé životní zkušenosti, soukromé i z veřejné činnosti, zdravý selský rozum a přiměřená dávka suchého humoru; to vše vrací jeho odvážné konstrukce zpět do reálného rámce.

Lze se setkat s kritikou, že p. Peterson je afektovaný. Což je myslím správná připomínka: jeho myšlení se opakovaně odráží od základního neradostného motivu, že život je utrpení a bolest a potom všichni umřeme. Ale pathos, s nímž hovoří, je adekvátní, protože shrnuje své myšlenky z terapeutické praxe, kdy pomáhal lidem, jejichž život byl zjevně katastrofický.

Typický způsob, jakým začíná nějakou pasáž, je třeba: "Představte si, že jste nešťastný, líný a nedůtklivý."

Nelehké jsou i osobní vzpomínky autora, třeba v pasážích o tom, jak se vyrovnat s dlouhodobými vážnými onemocněními v rodině, zejména u vlastních dětí.

Tón, v němž p. Peterson mluví, bych demonstroval na následující krátké úvaze, která se mi líbila:

Proč lidi berou drogy? Žádná záhada. Skutečnou záhadou naopak je, proč je neberou pořád. Proč lidé trpí úzkostí? Ani toto není záhada. Jak lidé vůbec dovedou být klidní? Toto je záhada. Jsme křehcí a smrtelní. Milion věcí se může pokazit na milion způsobů. Každou vteřinu bychom měli šílet hrůzou. Ale nešílíme. Totéž platí pro depresi, lenost a kriminalitu.

Knihu doporučuji; lze ji však bez podstatných ztrát nahradit i sledováním videí na YouTube. Viděl jsem jich již mnoho hodin a řekl bych, že přes kvalitu knihy je osobní podání p. Petersona ve videu zábavnější než holý text.

Pro vytrvalé čtenáře nyní sepíšu všechna pravidla - kniha zatím nevyšla česky, takže omluvte můj krkolomný překlad - mám velké problémy už s názvem, protože protijed proti chaosu je jazyková hrůza. Jsem zvědav, jak se s tím popere v českém překladu někdo kompetentnější než já.

1. Stůj rovně s rameny dozadu

Hned první pravidlo dokládá autor fascinujícími postřehy o tom, jak se společenská hierarchie promítá do nervové soustavy už u jednoduchých živočichů - například u humrů. Na jednoduchých organismech humrů, kteří žijí společensky, lze tyto věci prý dobře pozorovat. Mj. už u nich funguje, že pocit vítězství vylévá do těla látky, které působí u vítězného humra narovnání a protažení těla.

2. Zacházej sám se sebou jako s někým, koho máš na starosti

Toto pravidlo jsem podle názvu vůbec nepochopil. Ale po vysvětlení ho považuju za možná nejzajímavější. P. Peterson začíná praktickým postřehem, že mnoho pacientů nebere řádně léky: bere je nepravidelně, nedobírá je apod. Ale je naproti tomu jen minimum lidí, kteří by podávali nedbale léky svému psovi nebo rodinnému příslušníkovi. Dovozuje, že mnoho lidí má sklon chovat se k sobě hůře než k cizím. A že cestou, jak vnést pořádek do vlastního života, je dívat se na sebe tak, jako bychom se dívali na cizího člověka, kterému se snažíme pomoci.

Pobavila mě v této souvislosti i jeho vycházka do biblických výkladů, protože právě v tomto smyslu ukazuje pravý význam maximy "miluj bližního svého jako sebe sama"; říká, že toto pravidlo je pro nás užitečné, když ho otočíme a budeme sama sebe milovat (a starat se o sebe) s takovou uvážlivostí a klidem, s nimiž se staráme o jiné.

3. Přátel se s lidmi, kteří pro tebe chtějí to nejlepší

4. Porovnávej se s tím, kým jsi byl včera, ne s někým jiným dnes

5. Nenech své děti dělat nic, kvůli čemu je nemáš rád

Osobně oceňuji na myšlenkách p. Petersona též to, že hovoří z pohledu hlavy rodiny středního věku. Přestože se většinou obrací spíše k mladším lidem (řekněme ve věku studentů vysoké školy) na počátku dospělého života, věnuje se podstatná část textu i otázkám výchovy dětí. 

Obecně konstatuje, že hlavní výchovné úkoly plní rodiče kolem druhého roku věku dítěte a jejich výchovná role prý z větší části končí kolem čtvrtého roku věku, kdy si dítě přestává brát vzor z rodičů a přeorientuje se na vrstevníky.

Celkově formuluje úkol rodičů tak, že mají dětem (s láskou) zprostředkovávat pohled okolí. Budou-li děti vychované tak, aby je měli rádi vlastní rodiče, budou je mít rádi i cizí lidi a pomohou jim najít místo ve světě. Naopak: pokud rodiče nechají vlastní děti dělat věci, kvůli kterým tyto děti nemají rádi ani sami vlastní rodiče, u cizích lidí bude reakce mnohem negativnější a osud těchto dětí nebude šťastný.

6. Ukliď si dokonale svůj byt, než začneš kritizovat svět

Velice pěkná kapitola o tom, jak odmítnout sebelítost a vyrovnat se s životními křivdami a handicapy.

7. Věnuj se tomu, co má smysl (ne tomu, co nabízí snadný výnos)

Výtečná kapitola, kde podává psychologický výklad počátků pokroku lidstva - jak si představit myšlenkové pochody pralidí, aby nespotřebovali vše hned, ale schovali něco na později. A jak tato praxe mohla vést ke vzniku peněz a náboženství.

8. Říkej pravdu - nebo alespoň nelži

9. Vycházej z předpokladu, že osoba, které nasloucháš, může vědět něco, co neznáš

Tato a předchozí kapitola obsahuje mj. zajímavé postřehy z terapeutické praxe autora, jak jednat s klienty.

10. Vyjadřuj se přesně

11. Nech děti, ať jezdí na skateboardu

Tato kapitola obsahuje hlavní část politické kontroverze p. Petersona s moderní feministickou ideologií a patrně je důvodem pro nezanedbatelný počet nízkých hodnocení knihy na Goodreads a v levicových recenzích.

Autor kritizuje popírání odlišných výchovných potřeb chlapců a děvčat, stejně jako odlišných životních strategií mužů a žen. Mám podezření, že nemalou část jeho klientely tvoří právníci, protože o nich má v knize několik zmínek. V kapitole Kariéra a manželství píše například o advokátkách toto:

Jakmile dosáhnou třicítky, většina špičkových advokátek opouští své vysoce stresující kariéry. Jen 15 procent kapitálových partnerů 200 největších advokátních kanceláří v USA tvoří ženy. Tento podíl se podstatně nezměnil ani v posledních patnácti letech, přestože mezi asociáty a mladšími právníky nalezneme velké množství žen. Důvodem není to, že by advokátní kanceláře odmítaly advokátky a nepřály jim úspěch. Přetrvává chronický nedostatek schopných lidí, bez ohledu na pohlaví, a kanceláře se zoufale snaží takové právníky udržet.

Ženy, které opouštějí kariéru, chtějí práci a život, který jim ponechá čas pro sebe. Po dokončení fakulty, koncipientské praxe a po prvních letech práce si ženy rozvíjejí jiné zájmy. Ve velkých kancelářích je to všeobecně známá skutečnost (ačkoliv to není nic, o čem by kdokoliv - ať už muži či ženy - rád veřejně hovořil). Nedávno jsem byl na McGillově univerzitě svědkem řeči, kterou přednášela profesorka sálu plnému advokátek v postavení společníků kanceláří (nebo těsně před získáním takového postavení). Hovořila o tom, jak nedostatek zařízení péče o děti a "mužská definice úspěchu" omezují jejich kariérní úspěchy a způsobují, že ženy opouštějí kariéru. Znal jsem většinu žen v posluchárně. Tyto otázky jsem s nimi už dříve důkladně probíral. Věděl jsem, že nic z uvedeného nebyl jejich problém. Měly chůvy a mohly si je dovolit. Veškeré domácí práce a povinnosti už na někoho outsourcovaly. Chápaly naprosto přesně, že úspěch definuje trh, ne jejich mužští kolegové. Pokud jste špičkový advokát v Torontu se sazbou 650 dolarů na hodinu a váš japonský klient vám zavolá v neděli ve 4 ráno, zvednete mu telefon. Ihned. Zvednete telefon okamžitě, přestože jste právě usnula poté, co jste nakojila mimino. Zvednete ho, protože někdo mladý a snaživý v New Yorku ten telefon zvedne s největší radostí, pokud ho nezvednete vy. Takto trh definuje úspěch.

P. Peterson se tedy staví silně proti moderním levicovým názorům na dosavadní společnost jako patriarchát a pomocí evoluční biologie ukazuje hluboké kořeny některých odlišností mezi pohlavími. Jeho zvláštnost je v tom, že tyto myšlenky dotahuje dál, protože promýšlí nebezpečí extrémních levicových ideologií na základě zkušeností se stalinismem a maoismem.

Ve stejné kapitole má autor zajímavý postřeh, kde zženštilost mužů dává do souvislosti s podporou fašistických ideologií.

Když se měkkost a neškodnost stanou jedinými přijatelnými ctnostmi, pak tvrdost a dominantnost začnou nevědomě fascinovat. Pro budoucnost to mimo jiné znamená, že budou-li muži nuceni příliš silně k zženštilosti, budou se stále silněji zajímat o násilné a fašistické politické ideologie.

Pozoruhodnou perličkou je, že - ledaže jsem větu pochopil špatně - autor považuje hollywoodské filmy o Iron Manovi (nemůže tím myslet nic jiného než marvelovskou sérii Avengers) za fašistické. Tuto poznámku jsem nepochopil a zaparkoval jsem si ji k budoucímu promyšlení, budu-li mít chuť. Zatím mi to připadá jako osobní nelibůstka p. Petersona - nijak ji blíže nevysvětluje.

12. Pohlaď kočku, když ji potkáš na ulici

Úvahy o tom, jak se vypořádat s dlouhotrvajícím trápením.

Závěr laboratorních prací: jsou různé cesty, jak motivovat jiné k aktivnímu životu, a různé cesty, jak vyjádřit bezpochyby reálný a zdravý pocit, když jednáme smysluplně. Celkově bych řekl, že je vždy na místě obezřetnost, zejména pokud je ve hře politika. I pan Peterson se bezpochyby někde mýlí. Pro mě je však dobrým indikátorem, že jeho rady ve svém souhrnu neškodí, skutečnost, že ve mně vyvolávají podobný účinek jako ostatní duchovní rádci: budí ve čtenáři odhodlání vzít hned teď život do vlastních rukou, aktivují jeho pozornost k okolí, inspirují k vytvoření konkrétních pozitivních vizí a plánů vlastního života.

První věta knihy: Pokud jste jako většina lidí, nepřemýšlíte často o humrech, ledaže nějakého právě jíte.

Poslední věta: Věci jsou dobré, prozatím.

Goodreads: 81 % (z 29 651 hodnocení)

Související článek: o zhudebněných přednáškách dr. Petersona píšu v článku zde.