P. Hvížďala odešel v r. 1978 do Německa a hned následujícího roku oslovil několik desítek exilových českých spisovatelů a literátů se sadou otázek pro korespondenční rozhovor. Zareagovalo dvacet oslovených a sborník rozhovorů vyšel poprvé v r. 1981.
Větší polovinu jmen vůbec neznám, jsou to činovníci literárního provozu té přechodné kategorie, kterou znají už jen hard core znalci kulturněpolitických zákrut předpřítomné historie. Největší hvězdou z mého pohledu je p. Škvorecký.
Celkový dojem z této knihy je dost silný, protože svým laděním vůbec nezapadá do současnosti a čtenář je vržen do jiného kontextu. Tématem rozhovorů je výlučně emigrace, azyl, integrace. Lze říci, že v tom se kniha shoduje s naší zkušeností posledních let v politice, kde migrace vyvolává dilemata ohledně práva na azyl. Náš aktuální kontext je však diametrálně odlišný od toho, v němž probíhají konverzace v Českých rozhovorech ve světě. My jsme dnes na straně těch, kteří se rozhodují, zda imigranty přijímat. Celá otázka hranic a volného pohybu se pak staví ještě v úplně jiné perspektivě v dnešní době chřipkové pandemie.
Protagonisté rozhovorů byli naopak Češi, kteří dostali azyl v Německu, Švýcarsku, Nizozemsku, Kanadě a USA. Na jejich příkladech lze vidět, jak bylo klasicky koncipováno právo azylu - jako možnost pro omezený počet elitních jednotlivců, kteří (by) měli ve vlasti problémy z politických důvodů. Ekonomická migrace se v té konverzaci prakticky nevyskytuje a nezdá se, že by tehdejší konverzující vůbec zajímala. Když už na ni mimochodem narazí, tak distancovaně, místy až s prudkým pohrdáním.
Basilej je velmi malé město, živené většinou průmyslem chemicko-farmaceutickým, který přitahuje jiný druh Čechů. Po dávných pokusech podat si mě jako vzácný druh kašpara na parties nové české nižší střední vrstvy zmíněného města a průmyslu, shledalo se, že jsem osobně hnusný chlap, za něhož to musel snad někdo psát. (p. Karel Michal)Pozadím hlubokého příkopu mezi politickou a apolitickou českou emigrací byla myslím i možnost pro část emigrantů tzv. upravit si vztahy s ČSSR, tzn. legalizovat si pobyt v zahraničí, a získat tak možnost cestovat zpět do ČSSR na návštěvy příbuzných.
Literárně činní emigranti, kteří se nemohli vrátit do vlasti, museli při odchodu do zahraničí zahodit podstatnou část toho, co v životě profesně dokázali. Jejich společenská vážnost byla zpátky na nule a začínali znovu. To byla traumatická zkušenost, okolo níž se točí velká část rozhovorů. Píšu to s velkou nejistotou, ale měl jsem z četby dojem, že celkově se lépe chytli tito exulanti v Americe než v německy mluvících zemích, kde byli vrženi do víru historických animozit a předsudků.
P. Hvížďala splnil svou úlohu výborně zejména samotným faktem, že tento projekt rozhovorů realizoval a zachytil tak výpovědi dotazovaných. Většinou kladl zcela prosté otázky, počínaje "Jak se máte?", "Co Vás zaujalo?" apod., které dovolily partnerům volně vyjádřit, co jim leželo na srdci. Ve složitějších otázkách se snažil - místy nešikovně - o paralely mezi oběma polovinami světa ve studené válce. I tato nešikovnost byla zase ku prospěchu pobavení čtenáře, neboť dovolila zpovídaným poslat p. Hvížďalu do háje, v některých případech s velikým rozběhem.
Osobně mě zaujaly výrazně asi dva rozhovory: s p. Karlem Michalem a s p. Josefem Škvoreckým.
Jméno p. Michala jsem nikdy jinak neslyšel. Po odchodu z Prahy se ve Švýcarsku živil napřed jako pomocný policista a potom jako učitel na gymnáziu. V rozhovoru hovořil otevřeně o různých svých ztroskotáních a rozvíjel i několik zajímavých úvah; měl například názor, že emigranti ze socialismu by díky své zkušenosti vzdorovali nedemokratickým represím se zbraní v ruce. Tím se dostal až k tématu šoa za druhé světové války - zda bylo možné, aby se Židé bránili.
Hitler mohl zabít šest milionů Židů jenom proto, že se nebránili, každý sám za sebe, a sežrali různě zabarveného hada. Dneska už to vědí i Židi, ať je kdo zkusí hnát do plynu. Většina kamarádů mých rodičů byli Židi, i za války, ale jelikož jsme jim neukradli perské tepichy, jak bývalo zvykem, cítím se povinen zmínit jen, že byli všichni ozbrojeni. Žádný nevystřelil. Šli tam jako ovce, když přišli na řadu, sic by pro ně přišel obecní strážník, ten chudák, a mohli by někomu způsobit potíž, což se přece mezi slušnými lidmi nedělává, neb se to nepatří. Odpočteme-li si ženy a děti, jakož i chudé Židy, kteří ani na tu bouchačku neměli, zbývá mi jich přes půl druhého milionu bratru. Kdyby byl každý z nich zastřelil jediného fízla, a ono se stihne zhusta víc, Hitler to zabalil. Půl druhého milionu lidí gestapo nemělo, včítaje i Hlinkovu gardu a jiné dobrovolné sbory, o nichž se raději nemluví, a to bojovníci většinou nebyli. Každé násilí je v podstatě neschopné, neboť používá jen zbabělých drábů. Také bolševik ještě neušetřil ani jediného z těch, kdo mu chtěli prostě jenom utéct. Z Lotyšska, Estonska, Litvy, Ukrajiny. Podkarpatské Rusi, Besarábie, nikdy nikoho. Ani jediného, na kterého mohl. Nikdy. Vyzvrátil jen ty, kdo se uměli účinně bránit.P. Michal (vl. jménem p. Pavel Buchsa) se o tři roky později zastřelil vlastní zbraní, o níž v této pasáži mluvil.
U p. Škvoreckého mi utkvěly jeho perličky z torontské univerzity, kde vyučoval. Vidíme tam jasné počátky dnešní kulturní války a proč tolik řádí právě v anglosféře.
Zrovna tenhle týden se mi dostalo jednoho z mnoha příkladů těch všelijakých falešných rovnítek. Mluvili jsme v semináři o Orwellově Devatenáct set osmdesát čtyři a já se zmínil o tom, že závěrečná část románu, která líčí, co s Winstonem provádí partajní boss O'Brien, je klasický případ brainwashingu, třeba Orwell to slovo nepoužívá. A přihodilo se, co jsem vlastně očekával. Přihlásila se jedna z těch milých a politicky hloupoučkých (pouze politicky: jinak jsou mazané tzv. po čertech) kanadských dívenek a prohlásila: "Nás přesně takhle brainwashujou tady v Kanadě!" Což je standardní reakce západních studentů, řeknete-li jim, že Orwell popisoval situaci v Sovětském svazu. Zeptal jsem se jí, kdo, kde a jak ji mučí, aby mi řekla, že to oznámím na policii, protože to se v Kanadě nesmí. Než jí to došlo, uběhla chvilka. Pak - s kanadskou poctivostí - přiznala, že mezi inzeráty na zubní pastu v televizi a strojem na drcení páteře s. O'Briena je jakýsi rozdíl. [...]
Co tihle pánové profesoři vykládají na přednáškách studentům v Americe, by se asi docela klidně dalo dnes přednášet na Univerzitě Karlově. [...] Zeptal jsem se studentky, co vlastně ví o druhé světové válce, a ona, odvolávajíc se na svého profesora politické vědy, prohlásila, že ji vyvolali Američané v obavě, že by se socialistické Německo zmocnilo evropských trhů. [...] Pochybuju ovšem, že můj kolega politický vědec předkládá svým studentům takovéto zjednodušeniny - tady jistě pracuje panenská mysl dětí z prérie. Ale nepochybuju také, že poznatky mé studentky vyjadřují podstatu toho, co jim můj kolega vykládá.Knihu bych mohl doporučit, je osvěžující a podnětná tím, že ukazuje rychlou pomíjivost různých kontextů a tím může pomoci jasnosti vidění.
První věta knihy: Území literatury je jiné než území jakékoliv vlády.
Poslední věta: A pokud jste nemyslel centra dění politického, nýbrž kulturního: jen se podívejte na zdejší knižní trh, na repertoár divadel a kin, či na tu sotva obsáhnutelnou a zvládnutelnou všehochuť výstav - to naprosto přesahuje sílu jednotlivce, i kdyby si předsevzal soustředit se jen na to nejdůležitější či nejzajímavější... Říjen 1980.
Databáze knih: 60 % (z 8 hodnocení)
Goodreads: 73 % (ze 3 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat