Svět, ve kterém jsem žil (Stanislav Sousedík)

Dnešní knihu mi doporučil a rovnou zapůjčil p. president fandomu.

Byl to kvalitní tip. Podobnou literaturu jsem dosud nečetl: jde o soukromé paměti štábního kapitána československé armády p. Stanislava Sousedíka (ročník 1897), které psal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, na sklonku života, pro své potomky. Byl to šťastný nápad: autor měl co říct, v životě prošel nelehkými zkouškami a obstál v nich na výbornou. Metaforicky řečeno, oheň a tlak, jemuž byl od mládí vystaven, zušlechtily jeho životní materiál natolik, že je rozhodně opodstatněné, aby se o osudy p. Sousedíka zajímala i širší veřejnost, nejen jeho nejbližší, kterým svůj text adresoval.

Vyprávění začíná u svých prarodičů, tj. počátkem 19. století. Již jeho předkové byli přemýšliví, aktivní a podnikaví. Většinou působili v různých potravinářských oborech - zejména ve zpracování ovoce; buď jako manažeři nebo na vlastním. 

Kniha ukazuje hned několik historických období z perspektivy, která byla pro mě nová a rozšířila mi obzory.

Prvním tématem je působení autorových předků. Přestože byli uvědomělí Češi, žili a pracovali většinu života v dnešním Polsku. Přitom poměrně plynule přecházeli z Haliče v rakouském záboru do ruského záboru Polska. Setkáváme se s tím, že v této části Evropy bylo běžné, že v potravinářském průmyslu byli Češi žádání jako různí inženýři, inovátoři a ředitelé. 

Silnou vzpomínka na působení autorova otce jakožto ředitele ovocnářského podniku ve Varšavě, tzn. v tehdejším Rusku, se váže na první ruskou revoluci v r. 1905.

Rok 1905 se stal první vážnou předzvěstí bolševické říjnové revoluce v říjnu 1917. A do tohoto kotle, kdy záležitosti v Rusku kulminovaly, jsme my jedné letní soboty přijeli za otcem na prázdniny.Ve Varšavě v té době již docházelo k přestřelkám, všude hlídkovalo vojsko a v továrnách již tu a tam docházelo k likvidaci vedení.

V neděli, tj. hned druhý den po naše příjezdu, služka přinesla zprávu, že v sousední továrně zabili Čecha, inženýra. Cizinci prý vyžírají zemi a berou místním lidem chleba. No, my kluci jsme spali dobře, nevím ovšem, jak spali otec s matkou. Asi špatně, a oprávněně. V pondělí časně ráno nás probudilo bouchání a lomcování s domovními dveřmi. Dostavili se "delegáti", kteří odvedli otce s sebou. V továrně byla vyhlášena stávka a otec byl odveden do kanceláře "k dalšímu řízení". Na závěr odborového jednání - tak bychom to shromáždění nejspíše nazvali dnes - otce vyvlekli z kanceláře ven, posadili ho na trakař a v průvodu všeho dělnicdtva, které zpívalo nějakou bolševickou píseň, ho vyváželi za továrnu na popravu. V jiných továrnách, jak jsme se později dozvěděli, nacpávali majitele či vedoucí do pytlů a také je vyváželi na trakařích za rohy továren, po cestě je však již ubodali. V našem případě k tomu nedošlo, snad proto, že většinu dělnictva v průvodu tvořily ženy. My s maminkou jsme se na tento demonstrační a revoluční průvod dívali z okna. Matka klečela, hlasitě plakala a přerývaně se modlila. Otce vyvezli za továrnu a chystali se k exekuci. Měl být pověšen. Ale tu se na scéně objevila naše služka, kterou asi pohnul pohled na naše zoufalství, a Bohem zaklínala lidi, aby měli rozum, že zrovna tomu člověku přijela žena a děti, že ničí celou rodinu a že otec stejně odjede z Ruska pryč. Naléhala na ně, že zabitím ničeho nedocílí, a prosila je, aby ho pustili. Byl to snad zázrak, který způsobila vroucnoust našich modliteb, že jí dělníci vyhověli. Otce vyklopili z trakaře a musel se jim zapřísáhnout, že už nikdy nepřekročí práh továrny.

Úplně nejzajímavější je pak vzpomínka na studium na c. a k. dělostřelecké kadetní škole ve Vídni. Česká literatura má mnohá svědectví o diskriminaci Čechů v rakouské armádě; o nepřátelském naladění části důstojníků vůči českému mužstvu svědčí i tato kniha. Obraz rakouské armády doplňuje o další střípek, a sice o naprostou rovnost příležitostí, která panovala mezi důstojníky bez ohledu na národnost. Autor vzpomíná na studium na důstojnické škole takto:

V našem prvním ročníku kadetky bylo asi deset Čechů, dva Poláci, dva Chorvati, jeden Ital, který o sobě tvrdil, že je Rakušan - jeho otec byl soudním radou v Terstu, a asi třicet Maďarů. Ostatní byli Němci. V našich řadách jsme měli jednoho hraběte, jednoho barona a několik titulů von. Ze strany důstojníků byla vůči všem dodržována naprostá objektivita, méně tomu bylo v našich vlastních řadách. [...] Ale takových případů s postupem času ubývalo, neboť jsme se stále víc a víc stmelovali v jeden pevný, kamarádstvím prosycený kolektiv. Pouta kamarádství byla tak pevná, že jsme si před vymustrováním slibovali - politická situace v roce 1917 nečinila podobné úvahy nijak fantastickými - že kdybychom se někdy v budoucnosti setkali jako velitelé dvou proti sobě stojícícíh front, tak dříve než bychom si začali ubližovat, setkali bychom se osobně a pokusili se o rozumnou dohodu.

Školu dokončil autor v r. 1917, nastoupil napřed na východní frontu, kde však byl právě uzavřen mír. A tak se přesunul na italskou frontu, kde se účastnil ofenzivy na Piavě a zažil i konec války. Jak válečné akce, tak pak rozpad rakouské armády po vyhlášení míru postavily tehdy sotva dvacetiletého p. Sousedíka před zkoušky, kdy se musel rozhodovat a jednat.

Zajímavé je, že přestože byl autor hrdý na bojový étos důstojníků rakouské armády, nikdy nepochyboval o tom, že si přeje českou státní samostatnost. 

Nevím, jestli autor dotáhl paměti až do své současnosti - kniha končí ve 30. letech, kdy p. Sousedík ukončil slibnou vojenskou kariéru v generálním štábu na protest proti manipulaci veřejných zakázek.

Pokud se k publikaci dostanete, jistě doporučuji, čte se jedním dechem. A věřím, že nejsem sám, kdo po jejím přečtení uvidí tuto část našich dějin zase o kousek jinak.

První věta knihy: Můj dědeček Josef Sousedík se narodil roku 1829 a zemřel ve vysokém věku 86 let.

Poslední věta: Přišla tedy na svět ještě jako dcera aktivního důstojníka 

Databáze knih: 95 % (ze 4 hodnocení)
Goodreads: 100 % (z 1 hodnocení - já)