Radost z chůze: krok za krokem ke své duši (Erling Kagge)

Šel jsem do knihovny si půjčit jinou knihu a vedle ní ležela tato brožurka, jejíž název sliboval čtení o krásách chození. Tak jsem si ji půjčil. Svou roli hrálo i to, že letos v zimě se mi nějak už od půlky listopadu nedaří běhat, většinou kvůli nachlazení, ale někdy i kvůli lenosti. Snažím se tedy běhání nahradit alespoň chozením.

Autor je norský pán, který mj. došel na severní a jižní pól a vylezl na Mount Everest. O těchto podnicích se v knize zmiňuje, ale jen celkem stručně. Text se skládá z krátkých kapitol, v nichž se věnuje různým aspektům prospěšnosti chození. Pohled je subjektivní, ale současně zcela uměřený a klidný. Občas zacituje nějakou studii, kterou četl v novinách, občas setkání se zajímavou osobností, která má k chození vztah. Složení motivů je dost globálně korporačně předvídatelné: nesmí chybět babička a dcera a potom následuje konverzace s britským kardiologem egyptského původu na vycházce u ženevského jezera. Ale díky té umírněnost, stručnosti a nezpochybnitelné autentičnosti zůstává čtení snesitelné.

Zážitky jsou asi takové, jaké bychom čekali od skandinávského autora po padesátce, který celý život střídavě podnikal po celém světě více či méně extrémní expedice, které prokládal prací ve vlastním malém norském knižním vydavatelství. Tu řeší manželskou krizi tak, že s kumpánem podejdou Nový York spodem skrze kanalizaci, tu zase navštěvuje v norských norách poutníka-filozofa, který ke své chatě nikdy nejde stejnou cestou.

Chodit ven jenom za hezkého počasí - když fouká, prší nebo sněží, zůstávat doma - to je jako připravit se o polovinu zážitku. Dokonce snad i o tu lepší. Otec novozélandské spisovatelky Eleanor Cattonové předal své dceři dvě životní moudra [...]: "Za deště je příroda krásnější," a "Výhled si člověk musí zasloužit."

Jednotlivá témata mě oslovila se střídavou intenzitou. Ale celkově se mi kniha líbila hezky, protože má silné hlavní téma: chození jako kompenzační a terapeutická aktivita pro snášení každodenního stresu. Pozoruje zvláštní propojení fyzického a duševního zdraví, které se koncentruje v efektech pravidelné a dlouhé chůze. Chůze je jednoduché cvičení, které s velkou mírou pravděpodonosti přinese zklidnění, zpracování úzkostních stavů, trénování pozornosti a posílení kreativity.

Výšlapy se od sebe liší, ovšem když se ohlédnu, uvědomím si, že chůze má jednu společnou vlastnost: vnitřní klid. Chůze a klid spolu souvisejí. Klid je abstraktní, chůze konkrétní.

Cituje k tomu několik filozofů a spisovatelů, mezi nimi i román Pomalost p. Kundery. Pomalost jsem ještě nečetl, ale p. Kundera mě celkem baví, takže beru tento čtenářský tip.

Knihu mohu celkem doporučit, motivační funkci pro každodenní vycházky plní dobře.

 

První věta knihy: Jednoho dne už moje babička nemohla chodit.

Poslední věta: To už nikdo neví.

Goodreads: 74 % (ze 3 561 hodnocení)
Databáze knih: 71 % (ze 14 hodnocení)