Útlá knížka o 130 stránkách obsahuje 21 povídek. Už z toho je vidět, že Rudá šňůra obsahuje velice krátké povídky.
Přestože knihu vydal p. president sci-fi fandomu loni, pocitově přenáší čtenáře o více než 30 let zpátky, do doby po převratu, kdy byla obecná silná potřeba se vyrovnat s příkořími starého režimu.Z knižních databází je vidět, že pan Mašek má za sebou už několik odborných historických knih, zejména na téma staré české šlechty. Zde však jde o text ve stylu, s nímž jsem se v poslední době nikde nesetkal: vše vystihuje podtitul Příběhy z poblitý doby. Autor bez velkých literárních ambicí a krásného jazyka chce stručně a jasně vyprávět příhody mladých lidí, kterým socialistický režim zkazil život.
I když je brožurka tenká, nečetla se mi úplně lehce. Jednak tedy vyprávění není krasoumné a druhak jsou příběhy poměrně smutné, často až tragické.
Povídky nejsou mezi sebou nijak propojené. Ale všechny mají společné, že popisují kalamity mladých lidí, kteří studovali a vstupovali do života za socialismu. Většinou příběh začíná na střední škole a kulminuje ve věku mladých dospělých. A pak se rychle dovypráví dál - vojna, případně vysoká škola anebo počátky v zaměstnání. Děj má začasté nečekané zvraty: kdo se zpočátku zdá jako kladný hrdina, toho zákruty života a těžká dilemata často přivedou do opačné situace a pak se ještě zase všechno znovu otočí.
Žánrem i jazykem ty příběhy asi nejvíc připomínají anekdoty ze života, které bychom si vyprávěli třeba v hospodě u piva.
Jen Aleš se na vejšku nedostal. Obviňoval z toho bejvalýho manžela svý mámy, což nebyl jeho fotr. Máma mu dala kopačky, z čehož měl tehdy Aleš náramnou radost, protože ho nesnášel. Ale ten frajer to neunesl. Udělal velkou kariéru na ministerstvu školství a odtud se prý Alešovi pomstil a zařídil, aby ho nikde nevzali, zkoušel to i v Brně, ale ten hajzl dosáhl i tam. Tak šel Aleš na vojnu. Po dvou letech se vrátil, hodně změněnej, vojna mu dala zabrat. Většinou mlčel, jen sem tam něco řekl, a když, tak něco hodně sprostýho. My mezitím studovali a dál jsme občas opisovali různý dokumenty a šířili je mezi známýma. "Nesmíme zapomenout, musíme udržovat informace," opakoval nám vždycky Ivan.
Jednou jsme se sešli na pivu, byl jsem tam já, Aleš, Ivan, Sváťa a Petr. Když nás z hospody vymetli, šli jsme ještě k Alešovi, měl malou garzónku nedaleko a v lednici pár lahváčů. Tenkrát se Aleš rozpovídal, vyprávěl nám o pěknejch hnusárnách z vojny a ze všeho vinil toho kripla z ministerstva školství.
"Ale já ho dostanu!" vykřikoval, "já ho normálně sejmu!"
Doba socialismu je zobrazena jako velice temná a nespravedlivá. Mladí lidé jsou nemilosrdně trestáni za naivitu anebo prostě jen mají smůlu. To vše v toku naprosto všedního a vlastně banálního dění. Osobně na mě příběhy působí realisticky v tom smyslu, že se určitě takto děly; nedovedu posoudit, nakolik byly časté a typické. Převrat mě zastihl v 17 letech, takže jsem nějak silněji vnímal až úplně poslední krátké dějství režimu, které už bylo výrazně liberálnější. Děj těchto povídek je oproti mým vzpomínkám položen hlouběji do minulosti - nejstarší začínají už v letech padesátých, většina spadá spíše do let sedmdesátých, a končí převratem v r. 1989 a první dobou po něm.
Při vší jednoduchosti oceňuji na knize originální přímočarost, hluboké zaujetí a nijak nezastíraný jasný autorský záměr. Těžko říct: možná až za padesát let si někdo řekne, že by si přečetl nějakou beletrii o dospívání za normalizace v Čechách, tak nevylučuju, že tyto texty se ukáží být nejlepším svědectvím.
Pozn.: na kosmasu je k dispozici jedna povídka na ukázku - zde.
První věta knihy: Ondra, David a Karel - byli to tři kamarádi ze školy v malém městě.
Poslední věta: Na to jsem neodpověděl a smutně odešel do deštivého podvečera poloviny listopadu.
Databáze knih: 90 % (ze 2 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat