Jan Blažej Santini - Setkání baroku s gotikou (Jan Sedlák)

Když jsme se vrátili z firemního výletu ve Žďáru, viděl jsem u kolegy p. TSQ na stole publikaci o p. Santinim. Jsa milovníkem baroka, byl p. TSQ  - na rozdíl ode mne - totiž informován, že tam stojí realisace od p. Santiniho, a dělal si studijní přípravu.

Tak jsem si hned publikaci p. Jana Sedláka z r. 1987 s názvem Jan Blažej Santini - Setkání baroku s gotikou půjčil. Protože kostel na Zelené hoře ve Žďáru je skutečně skvost.

Přečetl jsem ji s chutí a navíc docela rychle, protože má hodně obrázků (konkrétně 135 a velice pěkných - často leteckých) a relativně méně písmenek. Příliš jsem se popravdě nezdržoval ani u architektonického žargonu, kterého je v knize hodně a který bohužel neovládám. Například mám na mysli podobné věty:

Interiér ochozové chodby je složen z prostorových buněk zaklenutých obligátními českými plackami a kupolemi na pendantivech. Pilíře pokrývají polosloupy a podkládané pilastry s římsovými hlavicemi, které vytvářejí s klenebními pasy známé zmnožené triumfální oblouky, připomínající gotické klenební konstrukce a zastírající prostorovou aditivnost.

No... když se takto píše u obrázku, tak je to myslím v pořádku. A navíc tedy jsem si říkal, že aspoň nějaké ty opakující se pojmy si najdu ve slovníku.

Jináč tedy p. Santini žil v letech 1677 až 1723, tzn. že zemřel v necelých 47 letech. První velkou zakázku měl v Sedlci u Kutné Hory, když mu bylo 26. Celkem má prý kolem 100 realizací, přičemž nejen navrhoval, ale často i vedl stavbu. Ten člověk tedy nemarnil čas. Počítám, že si nevedl blog ani nezevloval na facebooku.

V knize p. Santiniho vysoce cení: má být spolu s p. Parléřem největší osobností celé historie české architektury. Paralelně s ním tvořil v Čechách p. Kryštof Diezenhofer, který je uveden jako trochu méně geniální oproti p. Santinimu; jako slabší kousek se uvádí kostel sv. Markéty na Břevnově, kde p. Diezenhofer prý prokázal, že na p. Santiniho úplně nemá.

Mariánský týnec - ten p. TSQ doporučoval obzvláště. 

Zde je na fotografii ještě bez kopule, která se propadla r. 1920.
Nyní je již prý opravena.

Pro sebe si tu poznačím aspoň jedinou věc, kterou bych zkusil nemít průtokovou, a sice že pro Santiniho jsou typické silné gotické prvky v barokním stylu, nepatřil k radikálnímu baroku, které dělali jiní. Též jako jeho zvláštnost kniha uvádí, že často rekonstruoval starší stavby; prý úmyslně a prý dovedl přijít s myšlenkou, která z nezajímavé stavby nakonec udělala něco zvláštního. Výjimečné architektuře p. Santiniho prý nedostačovali průměrní sochaři, jako např. nějaký p. Jäckl, který dělal sochy právě ve Žďáru nad Sázavou. Zatímco s p. Braunem nebo Brokofem na palácích v Nerudově ulici v Praze si sedli výtečně, protože měli srovnatelný formát s p. Santinim.

Odnesl jsem z knihy další kousek obrázku, jak to v kotlině tehdy vypadalo. Santiniho děda přišel z Itálie jako zedník, oženil se již v Praze s dívkou s Plzně. Santiniho otec byl v Praze již kameníkem, což bylo podstatně lepší, a p. Santini byl již velice úspěšný; koupil si několik domů v Nerudově ulici. Pochopil jsem, že ve stavebnictví se tou dobou míhala řada jiných italských jmen, jak mezi architekty, tak i políry. Tvář Čech a Moravy je z výrazné části evidentně dílem místní velké italské komunity. Možná proto je české baroko to nejhezčí, co máme, neboť jde většinou o práci našich Italů.

Zelená hora je vrcholným dílem p. Santiniho.

Zde na snímku ještě jako pralesní záležitost.
Zbytky po kácení jsou na svazích při návštěvě stále ještě trochu vidět.

V knize se uvádí motivace pro obrovskou stavební činnost českého baroka, o níž jsem ještě před tím neslyšel: mělo se jednat o reakci zemských patriotů vůči habsburskému tlaku po třicetileté válce. Jednak jako demonstrace stylu a sebevědomí jak u světských stavebníků, tak i u církevních řádů; u nich mně zaujalo, že ve velkém stavěly staré středověké řády (cisterciáci, premostráti, benediktíni ale i další), které byly oslabené jednak po husitství a především chtěly ukázat svůj význam proti novému cizímu řádu jezuitskému, který byl ze strany Habsburků prosazován. (To už v knize není, ale předpokládám, že prakticky ihned po tomto vzepětí musel následovat zase pád po Josefových reformách a rušení církevních zařízení pro státní účely).

P. Santini měl stavebníky, kteří mu rozuměli a oceňovali jeho genialitu - a dávali mu další zakázky. Hlavní byli opati ze Žďáru (p. Vejmluva, tj. evidentně Čech) a z Plas (p. Tyttl, evidentně Němec, ale též starý vlastenec).

Čili kniha je pěkná, jistě doporučuji. Uvědomil jsem si, že barokních skvostů je u nás hodně a jak souvisí se stavěním v okolních zemích (p. Santini měl italské vzory a učil se tam, p. Diezenhofer byl jeden z několika bratrů, kteří dělali to samé co on, jenom v Německu).

Prý ovlivněno p. Santinim - vila z r. 1932-3 od p. Grégra.

Vedle důkladně komentovaných snímků staveb p. Santiniho obsahuje obrazová příloha i fotky prací jeho předchůdců, současníků a následovníků.

První věta knihy: Dnes se již obecně uznává, že české země sehrály v evropských dějinách umění třikrát prvořadou roli: v gotice za vlády Karla IV. a Václava IV., v době vrcholného baroku první půle 18. století a architekturou mezi světovými válkami.

Poslední věta: Obdobně působili i premostráti v Brně-Zábrodovicích a cisterciáci na Velehradě, především opat Bernard Kašpárek (1691 - 99), nebo Florián Nezorin (1699 - 1724), rodák ze Žďáru.

****

Další články:

- kniha o Dientzenhoferech - zde.