3. července 2011

Němci na východě

Asi neexistuje méně populární téma pro české publikum, než jsou sudetští Němci. Nicméně přečetl jsem si speciální historický sešit časopisu Der Spiegel s názvem Němci na východě, tak o tom učiním záznam na blogu.


Podtitul Po stopách ztracené doby myslím vystihuje celkovou myšlenku, kterou redakce snad měla. Chtěli ukázat bohatost německých tradic na východě Evropy, ale pojmout to jako věc, která je historií a je pryč. Když to krajně zjednoduším, tak většinou se to nese v duchu, že Němci byli vynikající, ale pak se nechali pobláznit od Adolfa, a tím se stali zlými, a za to přišel trest a konec.

Jednotlivé německé komunity na Východě Evropy se však lišily, protože mezi nimi jsou jednak území, kde žili jako víceméně původní obyvatelstvo, případně kolonisté už hluboce středověcí, což myslím zahrnuje většinou i případ našich Němců. Ale je i bohatá historie Němců v Rusku, v Sedmihradsku nebo v Uhrách, kam přišli až mnohem později jako organizovaní kolonisté.

Pozoruhodné jsou hlavně výkony Němců v Rusku, kam byli pozváni osvícenskými panovníky a měli vlastní právo, zejména směli vlastnit půdu. Postupně se prosadili ve velkých počtech v ruské carské správě; píše se tam, že v některých úřadech měli pomalu většinu.

České záležitosti se v sešitu na několika místech objevují, ale spíše stručně, není na nich těžiště. Rekapituluje se první republika z hlediska sudetoněmeckých křivd, což prosím. Ale jak ohledně té první republiky, tak ohledně protektorátu dávají fakta do souvislosti poněkud překvapivě.

V první republice zdůrazňují události 4. března 1919, kdy čs. vojsko mělo zastřelit 53 Němce při demonstracích svolaných sudetoněmeckými politiky na protest proti ponechání sudetských území v Republice. (Škoda, že nepíšou, kolik demonstrantů si zastřelili Němci tou dobou sami doma). Pak se cituje německý diplomat z října 1918 v tom smyslu, že se Němci dočkají rovného zacházení v Republice a označuje se to za optimistické něco takového čekat od Čechů. (Škoda, že už necitovali žádné další výroky německých diplomatů v pozdějších letech). Pak uvádějí něco, o čem slyším poprvé: v roce 1924 bylo prý propuštěno 7000 sudetoněmeckých železničářů a byli nahrazeni Čechy, podobně prý to bylo u pošty, policie a celníků. Potom už se mluví jen obecně o pokračující diskriminaci sudetských Němců v Republice bez uvedení, v čem měla spočívat. Účast německých ministrů na vládě tam označují za "fíkový list" pro české utlačovatele. A že ta diskriminace nahnala sudetské Němce k Henleinovi.
  
Hledání starého východního Pruska (Čerňjachovsk, Kaliningradská oblast).

Podobně od p. Mašaryka (dyckynky Mašaryk) se uvádí jen citát z počátku Republiky, kde označil Čechy za vládnoucí národ a Němce za kolonisty. A že tím prý ten zlý p. Mašaryk stanovil tón, na kterém nic dalšího, co později konal, nemohlo napravit na nenapravitelné křivdě na sudetských Němcích.

Známý nepřítel Němců, p. Mašaryk.

Podobně i Protektorát vychází tak trochu jako Benešův výmysl, aby mohl škodit sudetským Němcům. Píší sice o nástupu p. Heydricha a jak zatočil s odbojem a citují jeho výroky o tom, že Čech nemá v Protektorátu do budoucna co pohledávat, ale že zatím je třeba dát mu v zájmu klidu ještě nažrat. Ale potom to podávají následovně:

Současně zlepšil [Heydrich] lékařskou péči a sociální zabezpečení dělníků a zřídil stipendia pro studium českých studentů na vysokých školách v Říši. V zahraničí tak vznikl dojem, jako by se Češi pod německou vládou docela pohodlně zařídili.

To odporovalo zájmům exilové londýnské vlády Edvarda Beneše. Proto poslal do Prahy agenty parašutisty, kteří 27. května 1942 provedli atentát na Heydricha; ten podlehl svým zraněním o sedm dnů později. Němci vykonali pomstu krutě, jak to mohl Beneš dobře očekávat: vypálili vesnici Lidice, zastřelili 173 mužských obyvatel a odvlekli přes 300 žen a dětí do koncentračních táborů.

Lidice se staly symbolem. Světové mínění změnilo své mínění o Češích, kteří vypadali tak odevzdaní svému osudu. Londýn a Paříž anulovaly svůj podpis pod Mnichovskou dohodou. Beneš se dostal o kus blíže k cíli získat souhlas Spojenců k vyhnání sudetských Němců.

Nejsem si jist, jestli tohle pojali z toho nejšťastnějšího konce.


Počty německých uprchlíků po druhé sv. válce.


Podstatnou část sešitu tvoří pak články o utrpení německého obyvatelstva v druhé části druhé sv. války a krátce po ní, když - na rozdíl od první sv. války - pocítili Němci průběh fronty na vlastním území. Dokládají se zejména masová znásilnění německých žen ze strany postupujících sovětských vojáků, ale i jiné útrapy německého obyvatelstva v té době - tady jsou výrazněji i příklady z Čech a Moravy.

Jako historická perlička je tam i reakce na vyhánění Němců z východního Pruska ještě od nacistické německé vlády, která s tím byla už konfrontovaná - stihl o tom hovořit p. Goebbels. Ale náckové jim nepomohli se vrátit, preferovali vojenské transporty a německé obyvatelstvo nechali po ústupu svému osudu.
  
Bývalý ministr zahraničí p. Fischer s prasynovcem v Maďarsku
a řeznictví jeho dědy tamtéž.

Pro mě zajímavá byla i závěrečná část, která se věnuje osudům Němců z východu po válce, hlavně jejich politickému zastoupení. Člověk si uvědomí, že aktuální projevy německých politiků jsou zcela jinde, než byly třeba ještě projevy v šedesátých letech, kdy patrně bylo celkem převažujícím proudem odmítat výsledky druhé sv. války pro Německo.

O svazech vyhnanců píší poměrně kriticky, že byly silně pod vlivem bývalých nacistů, což si dodnes odmítají přiznat. Zaujalo mě, že německé ministerstvo pro vyhnance nechalo v 50. letech sepsat vzpomínky desetitisíců pamětníků. Vznikla pětisvazková studie o křivdách na Němcích z východu při jejich vyhnání. Nakonec se to neodvážili veřejně tehdy ještě vydat, a vytiskli to jen v omezeném nákladu pro vlastní potřebu a pro budoucnost.

Myslím, že komu záleží na věcech veřejných v kotlině, tak na téma sudetských Němců naráží často. Počínaje obecným rozjímáním o historickém přínosu zdejších etnik pro naši civilizaci a kulturu. Avšak patří k tomu i to nejméně příjemné, to jsou zprávy o ukrutnostech proti civilistům při odsunu. Sám se na takové dokumenty nedívám rád, ale je asi jasné, že není jiná rozumná alternativa, než mít v tom jasno a znát holá fakta.

Nevadí mi nijak dramaticky, když se dva historické příběhy budou lišit v tom, kdo první a víc se mohl cítit ukřivděn (a cítit se ukřivděni umíme výborně, jakož i Němci to umí na světové úrovni). Připadá mi ale divné, jaká je pořád ještě zásadní neshoda i na základních faktech z nedávného soužití. Nejlepším příkladem budiž třeba heslo na wikipedii o tzv. brněnském pochodu smrti; česká wikipedie o tom píše prakticky jako o fikci se dvěma oběťmi (to je nadsázka, uvádějí se i přirozená úmrtí během cesty), německá wikipedia píše o prokázaných 27 tis. obětí, což má být 50 % německých obyvatel Brna a staví se to do přímého porovnání s údajnými 8 až 40 tis. obětmi nežidovských Čechů za Protektorátu (opravdu pozoruhodná kategorie).

Nemyslel bych, že budu psát na blog o takto nepříjemných tématech.

****

Další články o historických sešitech Spiegelu:

- Germáni - zde.
- Ježíš Nazaretský - zde.
- Konec říše římské - zde.
- Karel Veliký - zde.
- Byzanc - zde.
- Štaufové - zde.
- Třicetiletá válka - zde.
- Habsburkové - zde.
- Dějiny Benátek - zde.
- Němci na východě - zde.
- Peníze - kronika kapitálu - zde.



Žádné komentáře:

Okomentovat