Znamení zrodu (Vladimír Macura)

Na úvod vždy rozebírám, jak jsem ke knize přišel. Dnes to zabere většinu článku.

 

Jednak totiž musím vysvětlit, jak jsem přišel k myšlence číst něco od p. Macury. Určitě jsem to odkoukal na kolejích od p. TN. Je to jasná študácká záliba. Dnes bych se do něčeho tak odlehlého asi nepouštěl. Ale ono je fakt, že i tehdy jsem začínal se sbírkou čtivých fejetonů Masarykovy boty (psal jsem o nich zde). Hlavnějším dílem p. Macury je však právě studie o obrozenecké kultuře nazvaná Znamení zrodu.

Matně si vybavuji, že už jsem se snažil jsem ji někdy asi přečíst, ale že to prakticky nešlo.

Teď přichází druhá část úvodu, jak jsem ke knize přišel. A sice, jak jsem přišel nyní fyzicky k tomu výtisku. To bylo tak, že jsem si byl vyzvednout u p. bratra u nich v bytě dárek ke čtyřicátinám. Byl jsem tam poprvé a nemohl jsem se odtrhnout od přemíry úchvatných intelektuelních knih, které tam má přítelkyně p. bratra. Tak jsem si hned jednu sebral a zvolil jsem právě Znamení zrodu od p. Macury.

Takže teď už se pomalu propracovávám k samému začátku článku. Naštěstí už to bude stručné, protože ta kniha je literární studie a nečte se úplně snadno. Popravdě jsem pěkných pár stránek přeskočil, protože zpracování na mě bylo moc podrobné. Kniha obsahuje mnoho ukázek z obrozeneckých básní: přiznávám, že jsem ještě vnitřním klidem nedorostl tomu, abych je vydržel číst.

Prohlédl jsem si tedy opět úvahy p. Macury, jak obrozenecké počátky české kultury, ba možná i národa, byly hrou a tak trochu i mystifikací, nejen u vyslovených padělatelů, ale i jinak: protože třeba p. Čelakovský - když vymyslel pro anglickou antologii české poezie autorku Žofii Jandovou - tak o této děvence starostlivé psal i svým kamarádům, že právě projíždí Prahou (patrně přijela nakoupit z Moravy šafrán a trochu toho zázvoru) a že je škoda, že si ji zrovínka nechali uniknout atd.

- Nejvíce se p. Macura věnuje generaci jungmannovské: zajímavá je kapitola o překladech, že první překlady z němčiny byly dosti podivnou zábavou, neboť se překládala díla z jazyka, který byl čtenářům dokonale srozumitelný, do jazyka, kterému moc nerozuměli.

- Zmiňuje se o významu vlastenecké společnosti: že oni kolektivně porušovali tabu, protože hovořit česky ve společnosti bylo neslušné; jsou tam i vzpomínky nějakých výtržníků, kteří utloukali čas tím, že Na Příkopech zdravili provokativně lidi česky.

- Poznamenává, jak široce známá a běžně chápaná byla tehdy květomluva - tj. takovéto, co znamená která květina. Že bez znalosti květomluvy dnes špatně rozumíme velké části nejstarší obrozenecké poezie.

- Popisuje podrobněji nějaký projekt nazvaný Budeč, což byl dům někde na Novém Městě, kde p. Amerling založil vzorové české učiliště od předškoláků až po dospělé. Budeč měla komplexní myšlenku, vysloveně až mytologickou.

- Hodně píše i o slovenských autorech, jak se emancipovali: porovnává některé symboly a mýty. Že co byla pro české obrozence Praha, to pro slovenské byly Tatry.

Knížka má docela půvabnou obrazovou přílohu. Ale ani ta z ní bestseller neudělá.

 

- Poslední poznámku jsem si zapsal, že i v této knize strašlivě vyčnívá p. K. H. Mácha: jak on přesahuje přes staletí sebevědomím, osobností, talentem a hlavně výjimečným dílem všechny snaživce kolem. Když člověk vidí citáty těch rádoby-hodnotitelů, jakože p. Mácha má určitý talent, ale píše nám nesprávně a pochmurně, tak jasně je vidět, že ti ostatní jen blábolili - když se setkali s geniální prací, měli sklapnout podpatky a objednávat Máj dvakrát. Stáhl jsem si při té příležitosti Máj do telefonu, abych si ho někdy přečetl, zda jenom podléhám psaní o něm, že je tak geniální, nebo jestli to uvidím i sám na tom textu.

P. Macura tam kriticky rozebírá jakýsi tradovaný názor, že snad p. Mácha byl u Čechů nepochopen, zato pochopen u Slováků, kterým měl být bližší jeho romantismus. Ale píše, že to tak nebylo. To je dobře, že to rozebral, ale nikdy jsem neslyšel ani o té tezi, kterou vyvrátil, takže jsme se příliš neposunul.

Knihu bohužel nemohu doporučit, neboť je dost literárněvědná a ne moc čtivá.

První věta: Obecně se pociťuje, že běžné slohovětypologické charakteristiky (baroko, rokoko, klasicismus, sentimentalismus, romantismus), které poměrně dobře slouží při periodizaci a popisu kultur velkých národů s plynulým, z vnějšku drasticky nenarušovaným kulturním vývojem, často vzdorují nebo přímo selhávají při popisu kultur národů mladých či národů s vývojem brzděným, komplikovaným.

Poslední věta: Totiž že smyslem obrozenského procesu je v konečných důsledcích rozchod s obrozenstvím.