Limonádový Joe (Jiří Brdečka)

Inž. Rejcha mi zapůjčil staré vydání knihy, na jejíž motivy vznikla slavná komedie.

K zapůjčení došlo velice stylovĕ - na tradiční party u p. lékárníka, která mĕla letos za téma Limonádového Joa. (Letos jsem mĕl výtečný převlek, který mi vymysleli a z velké části připravili p. bratr se svou přítelkyní: byl jsem za barmana v podání p. Menšíka. Díky! Bylo zábavné vracet se mrazivou nocí přes mĕsto s tou bílou zástĕrou :-))

Zatímco film Limonádový Joe zná asi každý, o existenci knihy jsem netušil. V doslovu píše p. Brdečka, že ji začal psát v r. 1940 pro týdeník Ahoj. Není mi z toho úplnĕ jasné, zda Joe vycházel v časopisu už za protektorátu, nebo zda z té doby pocházel jen podnĕt k napsání; jako první knižní vydání se uvádí 1946.

Naštĕstí v r. 1964, když byl do kin uveden film, neexistovaly sociální sítĕ. Všichni by brečeli, jak se film zpronevĕřil knize a co všechno v nĕm chybí. (Říkám jako fanoušek filmu Hobit. :-))

Je potřeba být připraven na to, že s filmem má kniha společnou postavu p.  Limonádového Joa a pĕnice pí Tornádo Lou - a tím podoba pomalu končí. Winnifred a Horác mají jiná příjmení a Winnifred je bruneta(!). Joe přivázaný ke stromu neodpouští Lou "všecko", ale říká jenom "Ubohé dĕcko, odpouštím ti." A tak dále.

Pozor! Dokonce i Kolaloka je v knize Kolakoka.

Dĕj knihy je kompletnĕ odlišný od filmu a prakticky se nepotkávají. Kniha má jinou a mnohem zamotanĕjší zápletku. V knize vystupují desítky postav, zejména veškeré slavné westernové figury, jako p. Buffalo Bill, p. Divoký Bill, p. Billy Kid, ale také britský spisovatel p. Oscar Wilde.

Film je samozřejmĕ famózní od začátku až do konce, skládá se prakticky jen z legendárních hlášek, ztĕlesňuje to nejlepší z české šedesátkové kultury, a tedy české kultury vůbec.

Kniha má bezpochyby své kouzlo, ale s významem filmu je nesrovnatelná. Ale i u ní jsem se na jednom místĕ musel hlasitĕ smát. Joe spĕchá páchat dobro a jede dostavníkem. Při zastávce se občerstvuje v zájezdním hostinci, který má mechanické piáno na mince. Jelikož je Joe dokonalý hrdina, zvolí si náročnou operní árii Car a tesař, kterou si pouští pořád dokola. A jelikož Joe moc sociální inteligence nepobral ani v knize, nebere ohled na nervy nĕkolika místních zabijáků, kteří v hostinci hrají hazard a tĕžko snášejí ten děsivý rachot. Je potřeba si představovat, jak asi mohla v praxi vypadat ta operní árie v provedení mechanického piana.

 Joe tedy sedl ke stolu zrovna vedle piana a objednal si šunku se smaženými vejci. Než se jídlo dostavilo, vĕnoval pozornost výbĕru vhodné skladby, která by nejen odpovídala jeho vážné náladĕ, ale podporovala nadto ještĕ zažívání. Obĕ tyto podmínky zdálo se mu splňovat milostné duo cara a tesaře ze stejnojmenné opery. Splniv tedy úkony potřebné k uvedení hudebního mechanismu v činnost, dovršil je vhozením nikláku do otvoru a čekal se srdcem toužícím na hudbu i šunku. To i ono přišlo takřka současnĕ. To i ono ho vrcholnĕ nadchlo. A tak, když mu poslední sousto sklouzlo do žaludku a poslední nakřáplý akord doznĕl v uchu, objednal si znovu šunku s vejci a znovu si dal zahrát árii z opery "Car a tesař". Šunka byla snĕdena, car i tesař zmlkli. Tu si již neporučil třetí porci, zato opĕt rozhlaholil cara a tesaře. Tehdy mladý muž hrající sedm nahoru vrhl naň pohled, který bychom ani při nejlepší vůli nemohli nazvat pohledem přívĕtivým. Ale náš pistolník, příliš soustředĕn na poslech hodnotné melodie, nevnímal tento nevraživý kukuč. Když pak piano dohrálo, uvedl je opĕt v činnost. Tenkorát však zařičel barem "Starý Dan Tucker". Potom si Joe zahrál árii z opery "Car a tesař", neboť po vyslechnutí písnĕ "Starý Dan Tucker" pochopil, že jedinĕ Lortzingova hudba plnĕ vyhovuje jeho nynĕjšímu duševnímu rozpoložení. Než mladý Texasan mĕl o té vĕci docela jiné mínĕní. Položil karty a zatvářil se takovým způsobem, že jeho obličej nápadnĕ připomínal ucpaný kráter, který hrozí každým okamžikem vybouchnout se stonásobnou zuřivostí. Podařil se mu tedy mistrovský kousek sebeovládání, jestliže donutil svůj jazyk k tak promyšleným a klidným vĕtám.

"Což abyste popřál tomu pianu chvilku odpočinku, cizinče," pravil přívĕtivĕ.

Joe naň však nechápavĕ pohledl, neboť jeho duch teprve sestupoval s nezemských výšin, kam jej unesly perutĕ úchvatné operní melodie, a nevnímal tudíž dosti jasnĕ smysl proslovené otázky.

"Chci tím říci," pokračoval mladý muž s krásnou trpĕlivostí, "že toto piano je ubohý, nĕmý nástroj, který vám nemůže řici, abyste jeho ubĕhaným kolečkům poskytl chvíli odpočinku. Já však nejsem nĕmý, a proto vás mohu požádat o trochu takového odpočinku nejen pro tohleto piano, ale i pro své utýrané uši!"

Nyní byl již Joe úplnĕ při smyslech. Zmĕřil si mluvčího s nepopsatelným údivem, neboť žasl, jak je možno, aby tak nádherná árie týrala nĕčí uši. Proto ihned vystoupil jako její rozhodný obhájce.

"Váš odpor k této hudbĕ si dovedu vysvĕtlit, pistolníku," pravil vlídnĕ. "Není to žádná lehká píseň, jejíž snadnou melodii si ihned oblíbíte, ale pak velmi brzy zošklivíte. Nikoli, máte co činit s hodnotnou, vážnou hudbou, do níž je třeba se zaposlouchat. Teprve po nĕkolikerém poslechu pochopíte její pronikavé klady a při jejích zvucích pocítíte nepoznanou slast. Jen hezky nastavte uši a nepochybuji, že mi ochotnĕ dáte za pravdu!"

Tu vhodil do otvoru niklák. Piano si důležitĕ odkašlalo, načež počlo hrát, v rámci svých omezených možností, árii z opery 

"Car a tesař".

A tak dále a tak dále...

Všiml jsem si, že kniha je v nĕjakém novĕjším vydání stále k dostání.

První vĕta knihy: Když Horác o tom pozdĕji uvažoval, musel si říci, že všecko šlo jako na drátkách, dokud jeden z hráčů neuznal za vhodné vzdálit se hry, třebas i v ní nechal tolik penĕz.

Poslední vĕta: Tyto perfidní fabrikáty revolverového žurnalismu třeba pranýřovat co bezcenné, pomluvné pamflety, třebas by se opíraly o argumenty dosti závažného rázu, což autor nestrannĕ přiznává.
.