Tato práce by se mohla stát standardním životopisem našeho rekordmana a bude jen těžko překonána. Obsahuje všechny (relevantní) podrobnosti, na které lze pomyslet, a současně autor nebyl líný zformulovat zobecňující myšlenky.
Hlavní otázkou pro mě je, proč má smysl se k p. Zátopkovi vracet a - především - jaký to má smysl pro cizince. Autor odpovídá hned v úvodu, že p. Zátopek je trvale zajímavou osobností i za hranicemi díky kombinaci svých sportovních výkonů a osobnosti. Vytrvalostní běh posunul výrazně tím, že rozvinul myšlenku intervalových tréninků a oproti svým předchůdcům řádově zvýšil intenzitu a objem tréninku. Do olympijských dějin se zapsal zlatým snem na OH v Helsinkách r. 1952, v době před nástupem komerce a dopingu, přičemž jeho vláda vytrvalostnímu běhu trvala několik let. V mnoha zemích (například ve Finsku, Španělsku, Austrálii) se zapsal též svou extrovertní excentrickou povahou: byl bezprostřední, velkorysý, krajně komunikativní, skromný, lehkovážný, impulzivní.
Autor poutavě vystihuje absolutní oddanost p. Emila běhu: jeho až extatické soustředění a nadlidskou disciplínu. Krásně jsou popsány největší souboje s jeho hlavními soupeři (z nichž se většinou stali jeho celoživotní přátelé - rozhodně, pokud šlo o závodníky ze Západu) jako heroické souboje na hranicích lidských možností, v nichž nakonec - když těla zachvátila bolest a únava - rozhodovaly možná spíš mentální síly.
Na to slova nestačí a nezbývá než si představit zápal jejich boje, v němž už se nedá rozlišit mezi hučením davu a hučením krve v žilách. Je to extrém, krajina na hranici smrti, kam vkročila jen hrstka šampionů a odkud ještě nikdo nepřinesl souvislé svědectví. [...] Jako by škubal rukama a nohama s ještě větším zápalem a přesvědčením než dříve, nedrží se, ale dere se vpřed, zoufale jde za větší intenzitou, větší bolestí. Zdá se, že jeho tělo převzalo tvar a pohyby nějakého nepříčetného hmyzu.Osobní život protagonisty je do značné míry podáván pohledem jeho zákonité manželky, s níž autor při přípravě knihy hovořil. Zábavně vystihuje jejich humorný přístup k manželství.
Ne že by se snad nehádali - hádali, a docela často. Ale pak podle Daniných slov hádka často končila smíchem. Emil na to měl dvě oblíbené metody. "Někdy dlouhou dobu mlčel a pak zkroušeně pravil: ,Ale máš svého Ťopka pořád aspoň trochu ráda?'" Jindy ukončil tichou domácnost tím, že si zahrál na vojenského velitele, zavelel Daně "Pozor!" a chtěl znát její jméno ("Dana") a hodnost ("manželka"), což oběma připadalo velmi vtipné - a soudě podle upřímného smíchu, s nímž tyhle příhody Dana popisuje, ji to očividně dokáže pobavit ještě dnes.Kniha nechává decentně stranou bližší pitvání intimního života protagonisty (vlastně páru protagonistů), jen místy naznačuje, že manželský vztah měl i dlouhé fáze odcizení a krizí.
Poslední kapitoly jsou věnovány úvahám nad obviněním, které vznesl v 70. letech čs. rozvědčík p. Frolík, že p. Zátopek měl být v době své slávy a po ní aktivním donašečem tajné služby a měl prý donášet i na svou pí choť.
K tomuto obvinění nejsou žádné doklady. Autor konstatuje, že obvinění nelze vyvrátit, neb - jak známo - nelze reálně prokázat, že se něco nestalo.
(Ponechám zde stranou bujaré vzpomínky mých školitelů na to, jak za starých časů luční advokacie prolamovali - byť na lokální úrovni okresních soudů v západních Čechách - v případě nutnosti tento logický princip za pomoci profesionálního svědka, který byl připraven před soudem potvrzovat i potřebné negativní skutečnosti, například, že někdo určitého dne nebyl na letišti, apod.)
Kniha uvádí však argumenty, které autora dovedly k tomu, že považuje toto obvinění za lživé. Nakonec nevěří, že by všudypřítomná přátelská tvář p. Zátopka byla jen maskou.
Vylíčit Emila jako zloducha v tragickém osudu Československa znamená špatně chápat jak jeho, tak i ten tragický osud. Byl obětí: ne bez viny, ale přesto obětí. Většinu dospělého života ho někdo zastrašoval a popoháněl sem a tam: vedení u Bati, nacisté, nadřízení v armádě, ČSTV, StB, KSČ, SSSR (nepřímo) a neposlední řadě některé průbojnější osobnosti reformního hnutí.Osobně si myslím, že osobnost p. Zátopka má do budoucna potenciál k dalším úvahám, rozborům a pitvání. Mám skoro nutkání přirovnat ho k dr. Kafkovi: přecitlivělý svérázný outsider dr. Kafka v dnešní kultuře - poté, co je vše ostatní zapomenuto - prakticky sám nese vzpomínku na pražské a české Židy a na starou pražskou společnost, jak se prudce rozvíjela v posledních dekádách mocnářství. Říkám si, jestli není možná paralela, že vtipkující zbrklý plebejský excentrik p. Zátopek se stane vhodným médiem pro vyprávění cesty Čechů od zániku Republiky do moderní doby.
Kniha hezky dotahuje pohledy veřejnosti na p. Zátopka až do světa dnešních názorových proudů a bublin na internetu. Připomíná, že p. Zátopek slouží v zavilých antikomunistických spekulacích jako pravděpodobný zloduch a agent sovětského systému. Současně však táž osoba nese pozitivní náboj v komunitách vytrvalostních běžců jako patron fair play a radosti ze sportu.
Kdybych disponoval nějakým českým státním vyznamenáním, tak bych klidně nějaké vhodné p. Askwithovi za jeho důkladný Zátopkův životopis udělil.
Dnes trochu umřeme jednoznačně doporučuji.
První věta knihy: Na sluncem rozpálené ranveji v Praze čeká dvoumotorové letadlo Československých aerolinií na odlet z Mezinárodního letiště Ruzyně.
Poslední věta: "Hele," řeknu si pro sebe, "Zátopek."
Goodreads: 85 % (z 575 hodnocení)
Databáze knih: 95 % (z 20 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat