Podílím se na módní vlně masového vytrvalostního běhu a uvědomil jsem si, že toto sportovní odvětví má v osobě p. Zátopka krajana nesrovnatelně světového renomé. Jeho výjimečné úspěchy kombinované s osobitým charakterem by mohly být základem pro jeho blahoslavení jako patrona vytrvalostních běžců.
Neznám přesná pravidla pro sportovně-módní blahoslavení. P.
Zátopkovi lze však započítat jistě zázrak trojnásobného zlata na olympiádě
v Helsinkách roku 1952, kde vyhrál závody na 5 km, na 10 km i maratón.
Nelze sice říct, že dosáhl neopakovatelného úspěchu; v každém případě zůstává však výkonem fakticky nezopakovaným.
Díval jsem se na web Českého atletického svazu a mám radost,
že p. Zátopek je stále veden jako national
best u jedné disciplíny. Trať 25 km uběhl 29. října roku 1955 za 1:16:36.
Rekord na nestandardní trati je hezkým symbolem důležitého tématu knihy p. Kosatíka, tj. proměny atletiky na přelomu epoch mezi okrajovou amatérskou zábavou, která si žila bez většího zájmu veřejnosti a bez přísné organizace jako osobní podivínství, a následující profesionální a státně-propagandistickou mašinérií.
 |
| Doufám, že se nenajde nějaký kacíř, který uspořádá oficiální závod na 25 km a připraví Emila o rekord! (tabulka z atletika.cz) |
Rozporuplná osoba p. Zátopka je v knize podána
sympatickým přístupem: vlídně, empaticky, důkladně, ale s odstupem.
P. Kosatík věnuje v knize pozornost tréninkovým metodám a
dávkám, které si p. Zátopek dopřával. Dlouhá léta běhal běžně úplně každý den
desítky kilometrů. Myslím, že takový tréninkový plán asi nikdo nikdy zcela
nepochopí.
Se svými denními tréninkovými dávkami byl v té době na maximu. Měsíčně naběhal v průměru 800 kilometrů. O intenzitě jeho přípravy vypovídá tréninkový deník z první poloviny května 1954 (jsou v něm uvedeny jenom „rychlé“ úseky, které Emil prokládal meziklusem v délce 200–400 metrů; celková uběhnutá vzdálenost byla tedy zhruba dvakrát delší než ta zde uvedená): 1. května 15 × 400 metrů, 2. května 60 × 400 metrů, 3. května 100 × 400 metrů, 4. května 80 × 400 metrů, 5. května 100 × 400 metrů (tohoto dne Emil dosáhl svého tréninkového vytrvaleckého maxima, když uběhl celkem 80 kilometrů), 6. května 80 × 400 metrů, 7. května 40 × 400 metrů, 8. května 20 × 400 metrů (při maximální rychlosti), 9. května 60 × 400 metrů (lehce), 10. května 40 × 400 metrů (při maximální rychlosti), 11. května jedna hodina běhu fartlekovým tempem, 12. května 20 × 400 metrů plus 20 × 200 metrů a 13. května (den před závodem) půl hodiny odpočinkovým fartlekem.
Kniha Emil běžec poskytuje čtenáři poutavý obraz této mimozemské
sebedisciplíny, kombinované komicky s živelně jednoduchým, lidovým a
společenským naturelem p. Zátopka, který podle všeho s upřímnou chutí a
humorem vyprávěl všem druhům obecenstva své zážitky ze závodů a cest po světě.
Popsány jsou i peripetie politických pletek p. Zátopka,
které mají v čase dvě těžiště:
V letadle, které je mělo odvézt s hlavní částí olympijské výpravy, zůstalo nakonec nejen jedno, ale hned dvě prázdná místa; Dana Zátopková, která se kvalifikovala v oštěpu a na hry odletěla, cestu do Finska probrečela. V dané chvíli se zdálo, že Emil vyslovil ortel sám nad sebou a že neodletí nejenom na hry, ale možná už nikdy nikam. Nakonec však prosadil svou a českoslovenští organizátoři ustoupili. Emil s Jungwirthem do Helsinek přiletěli s poslední částí výpravy pět dní před zahájením her.
- do centra politického dění se dostal znovu
v r. 1968, kdy intenzivně veřejně vystupoval proti okupaci vojsky
Varšavské smlouvy. Groteskní je zakončení tohoto jeho angažmá: skupina komunistů (přesnější by bylo označení jiných komunistů...) o něm šířila pomluvu, že byl členem skupiny, která podvedla p.
Palacha tím, že měli p. Palachovi říci, že se před Národním muzeem polije jen
studeným ohněm, který mu neuškodí. P. Zátopek s ostatními nařčenými hrdě
podal civilní žalobu na ochranu osobnosti proti šiřitelům pomluvy. Česká justice
v r. 1970 však bystře opustila krátkou hru na právní stát, a soudní
jednání se proměnilo v politickou inkvizici žalobců ze strany žalovaných a
soudce. P. Zátopek zahodil veškerou strategii a sebeúctu; vyhodnotil si rychle
situaci tak, že je vlastně jen obyčejnej
unavenej kluk, co se dostal s pány na led, a že se ocitl ve špatném
čase na špatném místě. Uprostřed jednání před soudem přešel k žalovaným a
největšímu šmejdovi se poníženě omluvil, že šmejda obtěžoval žalobou, podal mu
ruku a vzal žalobu zpět.
P. Kosatík definitivní soud ohledně blahoslavení p. Emila
nevynáší; dává čtenáři bohatý materiál o skutečnosti, o níž si každý musí
udělat závěry už sám.
Na závěr bych si ještě poznačil několik nesouvisejících
postřehů z četby:
- Na mě osobně udělala největší dojem kapitola o studiu mladého p. Zátopka v Baťově škole práce. Nikdy jsem dosud nečetl takto hezky sepsané principy, které tam platily. Musela to být pozoruhodná kombinace tvrdé disciplíny a jistě do jisté míry i vykořisťování práce učňů a studujících, avšak výměnou za povzbuzování k samostatnosti a za otevření lepší perspektivy.
Bylo to všechno, jen ne svoboda, na jakou byl Emil do té doby z domova zvyklý. Ve Zlíně všechno pořád spělo k cíli, v každém okamžiku, snad jen spánek z toho tempa na pár hodin vysvobozoval. Hesla vyvěšená po chodbách a pokojích ubytoven, v továrnách i po budovách ve městě, připomínala, že práce je tím, nač má člověk myslet od rána do večera. „Chtěj – bude!“ „Zkoušej – porosteš!“ „Každý je povinen být čistý, zdravý a bohatý.“ Ale také: „Nechte mladé orly letět k slunci.“ Nebo: „Zbabělci se nedali s námi do boje a slabí zůstali cestou.“
Z takových a podobných hesel a z plného pracovního nasazení se Baťovým mladým mužům rodil životní program. Není život bez cíle a bez programu. Kdo dnes nemyslí na to, jak lépe bude pracovat a bude se mít zítra, ten ve skutečnosti nežije. „Zámožnost všem.“ Když člověk přemýšlí o tom, jak udělat věci co nejlépe, neskončí možná jako nejlepší, ale vždycky bude vědět, že pro dosažení svého cíle udělal maximum. Taková byla podstata baťovské pracovní a životní etiky.
Další oblastí, ve které nepřestával experimentovat, byla životospráva. Nikdy v životě nedržel žádnou speciální atletickou dietu, naopak si dopřával, jako by si chtěl dodatečně vynahradit období dětství a války, kdy jídla nebyl dostatek. „Když mám hlad, najím se, když mám žízeň, napiju se,“ složitěji to neviděl. Důvěřoval svým instinktům, a věřil tedy také, že tělu prospívá to, co člověku chutná, obzvlášť při zvýšené fyzické námaze. Ale mezi běžná jídla zařazoval také experimenty: oblíbil si a ve velkém konzumoval třeba česnek, a když si všiml, jak se slepice živí zeleným a prospívají, začal pojídat pampelišky a zapíjel je mlékem… Když se ho zahraniční novináři později na olympiádě v Helsinkách ptali, kolik červeného masa spořádá, vyrazil jim dech odpovědí, že nejradši má chleba s máslem a celkově jí všechno, co mu žena uvaří. [...]
Byl vyznavačem těch nejprostších metod. Před masážemi, s kterými se po válce začínalo, prchal s vysvětlením, že je lechtivý. Plaveckému tréninku se vyhýbal s odvoláním na to, že v bazénu není dost teplá voda. I regeneraci organismu, stejně jako všechno, řešil během.
- Sám na sebe spoléhal i v ostatních věcech. Byl celoživotně stále aktivní a pracovitý, manuálně šikovný.
Uměl si doma všechno spravit, uměl vymýšlet pro domácnost různé užitečné vynálezy, nikdy ho nepřestalo bavit zvelebovat nejdřív byt a potom dům, kde bydlel. Po otci zdědil potřebu pořád něco dělat, vylepšovat, předělávat, spravovat, celý život potřeboval mít všude, kde bydlel, svou dílnu, kde měl uložené krámy s vercajkem. A když se s Danou v pozdějším věku rozhodli postavit dům, Emil ho vybudoval skoro sám – sice s pomocí přátel, sám by na všechnu tu dřinu nestačil, ale celou dobu pod vlastním „ideovým vedením“, při kterém přepracoval původní architektovy plány a propojil dům složitou sítí technických vynálezů – o něž pak po léta zvládal pečovat jako údržbář.
Za připomenutí stojí třeba způsob, jak si izoloval základy vlastního domu, který si postavil počátkem 60. let v Praze.
Především však Emil původní stavitelovy plány přepracoval a uplatnil při stavbě množství vlastních nápadů a vynálezů. Ten základní spočíval zřejmě ve způsobu izolace zdiva a hlavně základů. Emil se rozhodl, že jako izolační materiál použije láhve od piva, vína a dalších nápojů, a vymyslel systém, jak je v základech co nejekonomičtěji využít: hranaté láhve šly do rohů, velké doprostřed a malé na kraj. Jediný problém byl v tom, že přísun lahví nestačil tempu stavby. Emil toho jako běžec vždycky hodně vypil, ale i když zaúkoloval všechny přátele, ať sportovce či nesportovce, několikrát bylo nutné stavbu přerušit, dokud se nevypila a nenashromáždila nová zásoba.
- Je typické, že ani on, ani jeho manželka si neschovávali doma skoro žádné medaile, trofeje, ani výstřižky z novin. Zlatou medaili za desítku v Helsinkách daroval v roce 1966 australskému běžci Ronu Clarkovi, kterého považoval za nejlepšího běžce, který však jako smolař nikdy na zlato nedosáhl.
Kniha je výtečná, určitě ji doporučuji. Pokud bych se měl rozhodnout, jestli tento životopis bude už tím ultimátním, který nebude v budoucnu překonán, tak si nejsem jistý. Netuším však, jestli existují reálně nějaké nezpracované zdroje informací pro ještě podrobnější vyprávění příběhu p. Zátopka.
První věta knihy: Byl jednou jeden Emil, běžec, Zátopek.
Poslední věta: Dana Zátopková byla u toho.
Goodreads: 84 % (ze 64 hodnocení)
Databázeknih: 76 % (ze 68 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat