Pokud si však člověk tento román stáhne jako e-knihu z městské lidové, nechá si ho v mobilu číst syntetickým hlasem a poslouchá ho pomocí bluetooth sluchátek, tak i skladník ve šroubárně jako já si bezbolestně může poslechnout Běsy od Dostojevského. Stačí prostě nechat Běsy běsnit na pozadí jednoho týdne všedního života, zatímco mi zůstává volný pohyb a volné ruce pro jakékoliv činnosti. Takový - třeba jinak nepříliš uspokojivý - všední týden tak změní svůj charakter. Vedle řešení běžného proudu drobných a větších průšvihů získá čtenářova mysl privilegium brát si podněty z díla, které jistě náleží do zlatého fondu lidské kultury vůbec. A to vše vlastně jen tak, mimochodem.
Z těchto důvodů mám již mnoho let zvyk, že si každý rok nějaké ruské klasické dílo poslechnu. Zpravidla během nějakého relaxačního ročního období: o letních prázdninách anebo o vánočních svátcích.
Z mého laického pohledu má p. Dostojevskij mezi ostatními ruskými klasiky trochu zvláštní postavení co do současné popularity. Stejně jako ostatní klasikové fascinuje čtenáře kontrastem mezi vysokou kulturou autora a značně pokleslými ruskými poměry, které popisuje. Zdá se mi, že dílo p. Dostojevského má navíc i kvality, které více rezonují i přes odstup jednoho a půl století: jeho psychologický zápal pro temné stránky člověka zůstává zajímavý. Speciálně v Běsech se pak přidružuje i téma socialistického spiknutí proti starému společenskému řádu. Přestože p. Dostojevskij sám byl politickým vězněm (a byl v r. 1849, ve věku dvaceti osmi let, podroben mj. i inscenované popravě skončené těsně před výstřelem popravčí čety), ve starším věku byl odpůrcem revoluce.
Jak je vidět v mých posledních článcích, dívám se zlehka znovu na některé přednášky dr. Petersona; Běsi jsou jedním z románů, jehož četbu naléhavě svým studentům doporučoval právě pro hlubší pochopení kontextu socialistických politických hnutí. Rozhodl jsem se tento čtenářský tip využít, když byla teď obě dítka na táboře, a měli jsme doma spoustu klidu.
Závěr laboratorních prací: kniha Běsi se mi líbila hezky.
Především se mi dostalo toho duševního cvičení, které od ruského klasika očekávám a které bych přirovnal ve světě tělocviku ke zdvihání těžkých činek. Pustit se do ruské klasiky je to samé jako jít do fitka. Čtenář/posluchač se musí v potu tváře prosekávat neprůchodnými houštinami starých ruských reálií a jmen. Všichni ti Mavrikijové Nikoljevičové a Praskovny Ivanovny se mi zpočátku maličko pletli.
Bez uzardění jsem při tomto cvičení švindloval a hlavně v první polovině jsem se často díval na wikipedii, abych si průběžně připomínal kdo je kdo v aktuální scéně, neboť jsem dlouho nebyl schopen udržet v paměti všechny postavy.
Nad rámec toho jsem se potěšil asi dvěma hlavními aspekty. Jednak nepřekvapivými kvalitami při smrtelně vážných a emocionálně vypjatých dialozích, které v ruské klasice čekáme.
Pobavil jsem se rovněž satirickou stránkou románu. Běsi jsou psáni jako osobní svědectví vypravěče, který sám v ději fyzicky vystupuje, ale nemá jinou funkci než sepsat nedávné události, k nimž ve městě došlo. Zvláště v první polovině jsem se několikrát uchechtl nad dobrými škodolibými poznámkami vypravěče. Další úrovní humoru je, že p. Dostojevskij sám koncepci subjektivní kroniky zpochybňuje a paroduje - na několika místech musí svého vypravěče předstíraně nešikovně namontovat do scény, aby se vysvětlilo, jak se kronikář mohl dozvědět, co si nějací lidé povídali v soukromí. Nehledě na to, že postupem doby autor na svého kronikáře prostě kašle a vypráví klasicky z pozice anonymního vševědoucího autorského hlasu. Tento metodický pokus není nijak vysvětlen: ke konci knihy zkrátka už p. Dostojevskij nešaškuje a mluví o vážných věcech.
Pokud jde o otázku socialistického spiknutí, tak to přichází na scénu až po dlouhatánském úvodu; celou první polovinu knihy se popisují osudy hlavních protagonistů, zcela nepoliticky. Konzervativně naladěný čtenář se tak může politicky potěšit až na několika místech v závěru:
Na otázku, proč bylo spácháno tolik vražd, skandálů a provokací, odpověděl s horečnou pohotovostí, že proto, "aby byly systematicky podkopávány základy, systematicky rozkládána společnost a její mravní principy; cílem bylo všechny zastrašit a vyvolat chaos, a takto otřesenou společnost, chorobnou a zkaženou, cynickou a v nic nevěřící, ale s nesmírnou dychtivostí toužící po nějaké vedoucí myšlence a sebezáchově, náhle vzít do svých rukou a pozvednout prapor vzpoury s podporou celé sítě pětek, které mezitím vyvíjely činnost, získávaly stoupence a konkrétně hledaly všechny metody a všechna slabá místa, na kterých je možné stavět." (překlad: pí Taťjana Hašková a p. Jaroslav Hulák)Jestli se nepletu, tak v románu však není vysvětleno, jestli skutečně existovalo rozsáhlé socialistické spiknutí: hlavní padouch p. Petr Štěpánovič Verchovenskij sice přesvědčoval členy lokální revoluční buňky ve fiktivním provinčním městě, kde se román odehrává, že hnutí má početné členstvo a že po celém Rusku existují stovky podobných buněk, které jsou řízeny centrálou ze zahraničí. Ale v průběhu celé knihy se vrací otázka pochybovačů z řad spiklenců, jestli jim jejich vůdce nelže; tito pochybovači si kladou otázku, jestli náhodou to není tak, že žádná organizace neexistuje a p. Petr Štěpánovič je jenom zneužívá. Všudypřítomná je i paranoia, zda a kdo z tajné organizace donáší úřadům a jestli náhodou sám p. Petr Štěpánovič není jen agentem provokatérem.
První věta knihy: Než se pustím do líčení nedávných a tak podivných událostí, které se zběhly v našem až dosud zcela nenápadném městě, jsem ve své neumělosti nucen začít poněkud zeširoka, totiž uvést jisté podrobnosti ze života velenadaného a vysoce váženého Štěpána Trofimoviče Verchovenského.
Poslední věta: Naši lékaři po pitvě naprosto a rozhodně vyloučili duševní poruchu.
Goodreads: 85 % (z 36 449 hodnocení)
Databáze knih: 87 % (z 248 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat