Nový Nový hrabě Monte Christo (Jules Verne, Ondřej Neff)

O letošních vánocích jsme se s knižními samodárky drželi velice zpátky. Sám jsem si nadělil jen dva kousky, oba namátkou nalezené, když jsem procházel slevy. Ale potvrdilo se mi, že Nový hrabě Monte Christo je prostě moje srdcovka - i přes permanentní dorážení dítek jsem ji přečetl hned během dneška.

Nový hrabě Monte Christo je moje nejoblíbenější verneovka. Záliba vznikla bezpochyby už v dětství. Nový hrabě Monte Christo byl totiž jediná verneovka, kterou měli naši doma v knihovně. Už jako celkem malý kluk jsem ji takto opakovaně přelouskal. Vznikl tím efekt, který zná každý náruživý čtenář, když si jako dítě přečte knihu, kterou ještě nechápe, ale i tak ho něčím zaujme, a pak se k ní v průběhu života opakovaně vrací. Důvěrně známé se pak nabízí v nových kontextech.

Já jsem přesvědčen, že jsem Nového hraběte Monte Christa musel přečíst už jako dítě určitě celkem hodněkrát. Nejspíš pokaždé, když jsem byl více dnů doma nemocen. Byla to tehdy nádherně vypravená edice: dvoudílné vydání v pevných deskách, plné těch tradičních kreseb.

Knížka, kterou jsem dnes přečetl, je však předělávka od p. Neffa. P. Ondřej Neff před pár lety vydal adaptace několika nejslavnějších verneovek. Přestal jsem si je pak už kupovat, tak nemám přehled, co všechno a jak p. Neff modernizoval.

Předělaná verze od p. Neffa mě nezklamala: kniha je kratší a celkově příjemněji čitelná, aniž by byl zjednodušován děj. Zatímco u předchozích dílů jsem neffovská předělání přivítal, zde se přeci jen v budoucnu vrátím spíše k původnímu textu, byť zdlouhavějšímu a kostrbatějšímu. P. Neff v doslovu shrnuje, že tentokrát poprvé nemusel vymýšlet celý dramatický děj (který typicky u jiných verneovek chybí). Jenom ve druhé části dovedněji propletl osudy jednotlivých padouchů, takže nekončí všichni tak nudně výbuchem pobočného ostrůvku u utopické Antekirty.

Nový hrabě Monte Christo má pro mě myslím dvě hlavní kouzla. První bylo to, které působilo už v dětství, a sice ten hlavní monte-christovský motiv, jak ukřivděný klaďák nabude v ústraní obrovské moci a s ní se pak vrací do svého původního prostředí a všem to nandá: jak v dobrém, tak ve zlém. Myslím, že tímto příběhem p. Dumas vypustil do světa vzorec, který lze opakovat znovu a znovu ve všech podobách, a vždycky mě nakonec strhne. Taky bych chtěl zázračně zbohatnout.

Druhým kouzlem je středomořské dějiště a celková atmosféra naprosté exotiky, která je nám přitom geograficky dost blízko a zasahuje do klasických destinací české turistiky: v průběhu děje se postavy přesunují kolem dokola Středozemního moře po místech jako Terst, Dubrovník, Kotor, Pazin, Tripolis, Kartágo, Ceuta, Monte Carlo, Syrakusy, Katánie, Tetuán... Žádné z těchto míst jsem zatím nenavštívil. Ale prakticky celoživotně si nesu přání tak učinit, a právě kvůli té verneovce. (Aspoň tedy Terst, Pazin a Dubrovník bych opravdu rád viděl.)

Úžasná praktická předsádka s mapkou hlavních míst příběhu.
Opakovaně jsem si ji při čtení prohlížel.

Velmi se mi líbí, jak jednotně je celé Středomoří v této knize ukázáno, včetně jeho obyvatel. Nevím, zda by například dnes někdo ignoroval národnost postav z různých míst kolem Středozemního moře, jako to činil p. Verne. Konkrétní národnost mají jen kladné postavy: maďarští vzbouřenci (u nich je to nutné, protože jsou definováni právě hlavně nacionalismem) a několik jejich pomocníků (francouzské duo p. Matifou a p. Pescade, Korsičan p. Ferrato). Zláci mi připadají jako neurčití Středomořané: terstský a později dubrovnický bankéř p. Silas Toronthal (zdůrazňuje se, že jeho dobrá manželka byla Maďarka, on sám je záhadou - byl to Ital? Nebo nejspíš Rakušan?), všeobecný elegantní padouch Sarkany (pochází z Tripolisu, takže Lybijec?), násilník Zirone (nejspíš Ital), všeobecná zavilá padouška Namira (nejspíš Arabka), zrádce Carpena (ten byl jediný celkem jasný Španěl). Všichni se však volně a nenuceně pohybovali kolem celého moře, chvilku bydleli a působili tu a chvilku jinde. Poměrně fantastický motiv třeba je, jak vdova po maďarském spiklenci pí Bathoryová prodala byt v Dubrovníku a šla dožít se sluhou v beznaději a duševní chorobě do Kartága.

První scéna knihy - Zirone a Sarkany chytili nad Terstem
poštovního holuba uherských povstalců.

Pro mě je tahle knížka srdcová záležitost a ještě navíc trvalá turistická výzva; těžko tedy mluvit o doporučování. Dle mého ideální vánoční (samo)dárek. Asi nebudu jediný v tom pocitu, že k vánocům nepotřebuji žádné velké drsné pravdy, myšlenkové posouvání vpřed a objevování nových obzorů.

Naopak jsem nejradši za něco bezvýhradně milého, jednoduchého a důvěrně známého.

A jaká je Vaše nejmilejší verneovka, milí čtenáři?

První věta knihy: Ano, mám pro tebe zprávu, Zirone.

Poslední věta: Musíme se poddat!