Ke tlustospisu Eseje p. Emanuela Frynty bych nepřišel, kdybych před dvaceti lety na koleji neviděl p. TN číst jeho humoristické povídky Závratné pomyšlení. Závratné pomyšlení považuji za možná nejlepší české humoristické povídky a celá léta se k nim vracím.
Nic dalšího jsem však o práci p. Frynty nevěděl. Když jsem zjistil, že vyšel sborník prakticky veškerých jeho úvahových textů z let 1946 až 1975 (kdy zemřel ve věku padesáti dvou let), byla to povinná koupě. Zvlášť, když podstatnou část tvoří dlouhé úvahy p. Frynty o práci p. Haška a dr. Kafky, jichžto pražských celebrit jsemť fanouškem.
Přestože texty o nich jsou ze samého počátku šedesátých let, jsou svěží; pro mě především nově ukázal hodnotu románu o p. Švejkovi. Pěkně mi vysvětlil rafinovanou strukturu románu, díky níž patrně odolává už skoro sto let zubu času: autorský hlas ve Švejkovi je civilní, potlačený do pozadí. Prim hraje jednak koláž dokumentárních útržků dobového textového hluku (protokoly, hlášení, nápisy, předpisy, rozkazy atd.) a vymývání mozku a vedle toho proud hospodských historek, které p. Frynta vysvětluje jako svébytný projev městské lidové slovesnosti. Tak jako buditelé sbírali folklórní slovesnost na tradičním venkově, p. Hašek si první uvědomil existenci a hodnotu pražské hospodské historky; věnoval roky non-stop usilovné práci v terénu a získané poznatky zužitkoval pak v objevném románu. Při hodnocení díla p. Haška se u p. Frynty opakuje motiv rozdělení Prahy v době končící monarchie na spodní, převážně českou, a vrchní, převážně německou, vrstvu. P. Hašek se držel přízemních historek částečně v reakci na zkušenost, že čím vznešenější frázi vrchnost použila, tím větší nebezpečí byl český pražský proletář zvyklý čekat.
Haškovské a kafkovské úvahy psal tehdy p. Frynta na export – do publikací v němčině, česky za jeho života nevyšly.
V knize jsou ještě dva větší tématické bloky (a vedle nich mnoho menších): p. Frynta byl mistrem předmluv a doslovů k různým výborům, zejména ruských klasiků – ponejvíc p. Puškina, Lermontova a nějakých jejich méně slavných kamarádů. Toho jsem se bál, ale nakonec to bylo zajímavé.
V závěru pak sborník Eseje přináší rozhlasový seriál p. Frynty z konce šedesátých let, kde se popularizačně zamýšlel nad poezií a uměním vůbec.
Na blogýsku bych rád zdůraznil jednu hlavní věc: ten pán uměl fantasticky psát. Absolutně není třeba řešit, z které doby ten který jeho text pochází: o nějakých úlitbách dobovým pokleslým konvencím nemůže být vůbec řeči.
Popravdě si teď hned nevybavuji jiného českého autora, jehož schopnost tvořit nádherné texty by mě srovnatelně ohromila. Přemýšlím, jak přesně vyjádřit, co tu mám na mysli: myslím obecné umění napsat text. V malém měřítku máme něco podobného za úkol v práci mnozí z nás, nejen spisovatelé. Téměř každý musí občas vyplodit několik odstavců prezentujících nějakou jednodušší či složitější myšlenku, zprávu, projekt, hodnocení apod. Myslím, že by pán takovéto kvality byl hvězdou i v jiných profesích, kde záleží na umění psát. Kdyby byl p. Frynta býval třeba litigačním advokátem, soudci by jeho podání milovali a všechny spory by vyhrával. Kdyby byl bloger, měl by takovou čtenost, že by žil z reklamy.
Mám zálibu, když někdo si dá práci s dobrou definicí nějaké věci, třeba dětského smíchu.
Na první pohled se to zdá protismyslné, ale divácký prožitek z dobrých klauniád je rozkoš rozumu. Je to potěšení ducha myšlení, které se brání strnulosti, a tedy se rádo nechá pobízet k úniku z návyků, vyšlapaných cest a vyježděných kolejí. Proto se nejsrdečněji a nejvděčněji smějí děti a ti, kdo se do své dospělosti nezabednili jako želva do svého krunýře. Jak by se nesmáli rádi a jak by se nesmáli vděčně – vždyť ten smích je úlevným jásotem nad zjišťovanou a překonávanou vlastní nedostatečností, je to triumfální pokřik nad rozpoznávaným a přemáhaným vlastním bláznovstvím.
Druhým postřehem, který jsem si dělal opakovaně při čtení, je, že na jedné straně si zakládal na jasnosti a srozumitelnosti, ale na druhé straně jak rychle postupoval v myšlení ke kořenu věci, dostával se celkem pravidelně od běžných záležitostí do takové až kazatelské, filozofické či extatické roviny. Ale vždy jen na pár slov a zase rychle se vrátil do uměřeného stylu. Třeba když psal o myšlence, že literatura je jen součást slovesnosti a že historicky byla slovesnost především nahlas mluvená mezi lidmi.
Nikdo z nás nemusí být ani romantik, ani moralista, aby viděl, jak často se utíkáme do samoty s básníkem jen proto, že nenacházíme most slova mezi sebou a živým blízkým člověkem, jak křečovitě a marně se chytáme románu jako tonoucí stébla, protože žízníme po osvěžení douškem důvěrnosti a nevíme si rady se studánkou. Nechceme si nechat ujít jediné nové představení, jediný hodnotný pořad a co možná žádnou významnou knihu, abychom obstáli vůči nárokům kultury a nepřipravili se o možné potěšení. A v tomto dobrém předsevzetí, snaze a shonu dobrých úmyslů nemáme už málem ani čas prohodit vlídné slovo a náš hovor i s těmi nejbližšími se nepozorovaně omezuje na holá sdělení.
Závěrem si poznačím ještě informaci o životě p. Frynty, kterou jsem se dočetl v doslovu k Esejům. Je myslím dosti výjimečným případem ve své generaci (a nejen v ní) z hlediska charakteru a veřejných postojů: po válce studoval na fildě v Praze, byl oblíbencem slavného profesora jazykovědy (p. Mathesia). Přesto po únoru 1948 sám ze školy odešel, pouhý semestr před dokončením, na protest proti nový poměrům na fakultě. Tzn. ani nečekal, jestli ho nějaká komise vyhodí, natož aby v takové komisi sám působil. Je asi jasné, že tím celkem zahodil kariéru.
Celkem slušnej oddíl.
Pokud si chcete číst od skvělého pána záumné úvahy o českých, ruských, španělských a jiných velikánech, jistě tuto knihu doporučuji. Samozřejmě mezi tím množstvím jsou i texty, které mě bavily méně, třeba první krátké novinové recenze z doby po válce, bez kterých bych se asi obešel. Bohužel Eseje nejsou dostupné jako e-kniha, a tak do metra je zapotřebí tahat těžkou a neskladnou bichli.
První věta knihy: Třebaže ve vší básnické tvorbě válečných let cítil pozorný čtenář přetlak oné hrůzy, jež na všem zanechávala své stopy, třebaže si v leckterých verších podával ruku s autorem přes okovaná a těžkopádná vrata cenzury, nikdy nevěřil, že se básník sám před sebou může zříci toho, vyslovit pravdu, kterou je mu dáno vidět, přímo a plně.
Poslední věta: A konečně ještě – protože nevím o žádné studii o Medkově díle, ani jsem neslyšel žádný formulovaný názor, má tento náčrt ospravedlnění v riziku, které nutně podstupuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat