Křesťanství v českých zemích: Od knížete Bořivoje k dnešku (Jiří Mikulec a kol.)

V povánoční slevě jsem popustil uzdu konzumním touhám a koupil jsem si tlustou aktuální knihu o dějinách křesťanství u nás. Měl jsem ji v merku už od podzimu, kdy jsem ji zaregistroval v nominacích na nějaké knižní ocenění. Přestože jsem stále línější číst, tak určitou minimální disciplínu jsem prokázal: a nyní, necelého půl roku od Vánoc, jsem slavnostně bichli dočetl. Teď je potřeba zavčasu si udělat záznam do čtenářského deníčku.

Mám dlouhodobě rád dějiny jednotlivých fenoménů nebo oborů. Obecné dějiny do mě dostala škola a média, ale jsou destilované a abstraktní. Aby je mohl sdílet celý národ, musí mít mj. i podobu maximálně zjednodušené pohádky. Když se člověk zajímá o dějinné příběhy sousedů a jejich pohled, uvědomí si, že historicky byly dějiny odjakživa strojem na dodání legitimity a prestiže pro stát; v tomto úsilí je nejcennějším parametrem pohádky její co největší délka, protažení do co nejstarší minulosti. Hlavně počátky státnosti u nás a u sousedů ve středověku jsou tradičně nemilosrdným soubojem o prestiž co nejstarších jmen historických vládců, přijetí křtu, zavedení domácích titulů světských i církevních, písemných záznamů – s cílem prokázat starobylost, neodvislost a kulturnost daného státu.

Akorátže v relativně přetržitých dějinách naší kotliny je potřeba každý primát brát skepticky, protože leckterá instituce měla často krátkého trvání, rychle se rozpadla anebo nezřídka na dlouhá léta zas zmizela. Navíc s ohledem na různé divoké demografické šoky, národní a sociální revoluce je velkou otázkou, jak výlučné jsou nároky současného českého společenství na různé úspěchy, kterých v českých zemích dosáhlo v minulosti tehdejší obyvatelstvo.

Právě dílčí dějiny jednotlivých fenoménů a sektorů mám rád jako korigující doplněk k obecným národním dějinám, protože nebývají jen pohádkou k vyprávění, ale bývají blíže praxi a často ukazují plastičtěji relativitu těch jednotlivých slavných letopočtů a dokládají, které zásadní koncepty byly skutečně uvedeny v život, a které zůstaly jen deklarací.

Tento aspekt se mi nejvíc líbí i na Křesťanství v českých zemích. Jako příklad bych uvedl vztah české církevní správy k Řeznu. Pod řezenského biskupa spadalo tradičně území Čech. Za mě se ve škole zdůrazňovalo, že bylo dobré, když pak pražské biskupství spadalo pod arcibiskupa v Mohuči, která byla daleko; takže jsme sice neměli vlastního arcibiskupa, ale když už teda byl ten nadřízený cizí, tak byl aspoň daleko a neviděl sem. V knize se však při podrobnějším popisu výstavby církevní organizace uvádějí příklady, že pražské biskupství i české kláštery se v celém středověku vztahovaly stále k Řeznu a Bavorsku a obracely se tam v pochybách a ohledně přebírání best practices.

Podobně je to s arcibiskupstvím, kterého když jsme se konečně (opožděně ve srovnání se sousedy) domohli, čteme zde podrobně o tom, že šlo vlastně o prchavý počin (který – jako úplně všechno pěkné v Čechách – fungoval slušně jen za p. Karla IV.), ale pak byla funkce porůznu dlouhá desetiletí neobsazená, po chodbách v nižších patrech se courali husiti a vůbec.

Byť kniha o křesťanství to u mediánového českého ateistického čtenáře bude mít spíše těžké, troufnu si tady na blogýsku pustit se do odvážnější formulace, co jsem si při četbě uvědomil. Setrvalým problémem čtení o středověku pro mě je, že se nedovedu do tehdejší doby vůbec vžít. Vždycky mám problém představit si počátky české státnosti, neboť výrazným znakem té situace je, že tu v principu nic nebylo; a hlavně tu nebylo nic, co dnes je pro nás samozřejmým základem organizace společnosti, který vůbec nejsme schopni si uvědomovat (dokud tedy neselže a nezmizí).

Tím, že kniha je psaná výrazně střízlivým a civilním pohledem, který se soustředí na praktickou a úřední stránku věci, jsem nabyl dojmu, že církev byla vlastně tehdy jedinou velkou korporací toho typu, v jakých prožíváme své dnešní životy. Formulovali strategii, sepisovali standardy a pravidla, řídili lidské zdroje, dělali PR a marketing, měli compliance systém a interní audit.

Kniha mluví o konceptu, že z hlediska lidu byla významější až tzv. druhá christianizace někdy od konce 12. století dál, kdy už existovala první základní síť kostelů s nějakými kněžími, poprvé vznikaly manuály, co by měl farář konkrétně plnit, jaké je minimální vybavení kostela atd. Přičemž z církevního pohledu šlo v této fázi o to, že kostely byly původně začasté privátní prestižní podniky stavitele a patrona provozu kostela; biskup musel bojovat krok po kroku o prosazení myšlenky, že ve skutečnosti kostel řídí z Prahy on, ne místní patron, který to zafinancoval. Přičemž ani biskup neměl původně žádné zdroje: trvalo desítky a stovky let, než si vybudoval základnu pro financování byrokracie, která by školila, řídila a kontrolovala dění na farách. Zde jsou samozřejmě vždycky výživná zjištění z interních auditů v provozu ze strany biskupství a nařízená opatření, protože tam narážela šedá nudná teorie na zelený a živelný strom života. Natož, když přijela revize až z centrály! To je stejné, jako když v naší době přiletí Vorstand private jetem a koná se rychle svolané jednání na letišti.

Výmluvné je svědectví o vyslání kardinála Guidona di Castello v roce 1143 do Čech, kterého vyslal papež Inocenc II. Guido tehdy například sesadil svatovítského probošta Juratu, protože byl ženatý laik; děkana téhož kostela Petra zbavil děkanátu a arcijáhenství, neboť nebyl kněz a byl trigamista pošpiněný simonií. Sesadil také mnohé další kněze, kteří byli nectní. Vyšehradského probošta Hugona suspendoval, protože byl laik ženatý s podruhé vdanou ženou. Vyšehradský magister Heinricus byl vyhnán ze země, protože byl ženatým knězem bez potvrzení o vysvěcení, a navíc prý byl ve své zemi mnichem.

V knize si uvědomíme, že jako v každé správné mezinárodní korporaci měl vnitřní politický boj mnoho faset. Vedle prosazení zemského vedení církve vůči světskému okolí bylo samozřejmě i tématem prosazení přímého vlivu papeže. Disciplinárním nástrojem papeže byla inkvizice. I tady je vidět, že každý počátek je těžký, i pro inkvizitory. První inkvizitory prý do Čech pozval p. Přemysl Otakar II. r. 1257, nastálo se tu pak usadili cca po r. 1330. V té době činnosti inkvizice bránil aktivně pražský biskup.

Jeden z prvních slavných českých inkvizitorů p. Kolda z Koldic se snažil splnit zadání z Říma, ale měl silné protihráče: když někoho obvinil, tak obvykle měšťané na oplátku obvinili jeho a snažili se ho zavřít, takže po roce 1319 utekl z Prahy a z dálky vydával interdikty nad Prahou, které postupně eskaloval na celou zemi a čekal, jestli mu někdo pomůže. Avšak ani biskup, ani král p. Jan Lucemburský mu nepomohli. Ve stejné době měl problém jeho pomocný inkvizitor p. Ondřej Gentzel, který se snažil vyšetřovat v Českých Budějovicích, načež ho tam městská rada prostě zavřela do vězení. Měšťané sami to pak museli jít vysvětlovat do Prahy. Z toho je vidět, že církevní témata generovala spoustu zábavné byrokratické činnosti veskrze již v moderním smyslu, tj. dle procesu a s papírovými spisy, které si historici s potěšením čtou dodnes, protože tehdy nebylo naštěstí GDPR a skartační lhůty.

Za Karla IV. samozřejmě všechny instituce – včetně inkvizice – v Čechách fungovaly hladce a inkvizitoři odsoudili nižší jednotky tisíc kacířů.

Vždycky jsem tady na blogýsku zdrženlivý s nějakými kritickými soudy. Když bych přesto zkusil formulovat nějaká nenaplněná očekávání, tak bych řekl, že takto jedinečný počin nenaplnil z mého pohledu veškerý potenciál ideální reprezentativní populární publikace na dané téma. Sice si kniha udržela jednotný ráz a neruší, že různé kapitoly psali různí lidé. Též bych řekl, že má solidní jazykovou úroveň: je psaná srozumitelným jazykem, nepropadá se do strašlivých svévolných žargonů současných společenských věd. (Zde odskok: půjčil jsem si loni tlustou dvouknihu na kvalitním papíře v pevné vazbě o Rukopisech, ale byla to jen zoufalá hromada nekoordinovaných ptydepe textů spousty lidí, která mi byla tak nesympatická, že jsem o ní radši ani nepsal).

Přeci jen však v nějakém tier listu kvality psaní bych Křesťanství v českých zemích zařadil asi jako "B", v žádném případě "A" a už vůbec ne "S". U takovéto příležitosti bych si představoval ještě o několik stupňů stringentnější pochopení pro pregnantní vyjadřování, bližší jazyku, jakým píší nejlepší publicisté, či tomu, co se v anglosféře učí jako business writing. Když vedle postavím německé populární publikace, se kterými jsem se setkal, tak tam je rozdíl vidět (psal jsem třeba o knize o Saském zrcadle - zde, sérii dějepisných speciálů Der Spiegel zde nebo o úředním průvodci po Walhalle - zde).

Dle mého se mohlo ve stručných exkursech pojednat hezky pár konkrétních témat, třeba jak si má čtenář konkrétně představit bohoslužbu v pražském kostele v době Karla IV. nebo příběh nějaké konkrétní budovy kostela nebo kláštera od výstavby, přes odsvěcení za p. Josefa II. a případně pak zase vrácení zpět službě jako kostel nebo sbor. 

Tím pádem nejlepší vizualizací staré bohoslužby pro mě pořád zůstává quest ve videohře Kingdom Come: Deliverance, kde p. Jindra zaskakuje v kázání za úžického faráře Bohutu, který je indisponován z důvodu kocoviny. Mohu potvrdit, že historická věrnost KCD zůstává nedotčena a všechno, co jsem se dočetl v Křesťanství v českých zemích, souhlasí se zpracováním toho questu.

Též si myslím, že v knize jsou témata, která mohla být čtenáři zpřístupněna v podobě vhodné infografiky, exaktní časové osy nebo tabulky, namísto aby si je musel lovit v desítkách stran textu, začasté neúplně nebo tak, že zůstávají nezodpovězené základní otázky, které ta informace vyvolává: třeba v kterých letech byla u nás která arci/biskupství, kdy nebyla obsazená, které řády působily a s jakými přestávkami, atd.

Jestli jsem se nepřehlédl, tak v knize není ani konkrétní přehled majetkového vyrovnání s církvemi, které proběhlo před pár lety. Nezaregistroval jsem ani zmínku o soudu o vlastnictví katedrály na Hradě, který přitom vedl k formulaci zajímavých konceptů významných pro církev i státnost, o nichž nikdo nepřemýšlel a do té doby je neformuloval.

Řekl bych, že kniha se jen málo věnuje samotné duchovní stránce věci. Což je na jednu stranu asi rozumné s ohledem na tu celkově organizačně-civilizační stránku, o níž píšu shora. A současně se ze starých dob stejně neví, co si naši předci mysleli. V ideální publikaci by však někdo dovedl i o tomto něco pěkného napsat. Zvláště pro dnešní dobu, kdy populace se učí chápat význam péče o duševní zdraví, mladí vyrůstají v totálně psychologizované kultuře a mnoho lidí hledá postupy a cvičení pro duševní hygienu. Je docela paradox, že se často hledá v dáli, a nevidí se pod nosem ležící kultivovaná domácí tradice a bez zájmu se nechává ležet ladem existující infrastruktura pro praktikování.

Osobně si myslím, že křesťanství v Čechách je pro realitu našeho místního života zásadní, ale současně má v sobě setrvale něco nepřijatého a nesamozřejmého. Vybavil jsem si to letos při sledování případu odcizení lebky sv. Zdislavy venkovským samotářem, jejího zalití do betonu a zamýšleného pohřbení do řeky, nemluvě o komentářích ze strany arcibiskupa. Ta akce je příznačně česká, ale současně ze stručných mediálních zpráv zůstává pro mě motivace a smysl jednání pachatele záhadou: evidentně jednal sice nezištně, avšak na základě nepříliš srozumitelných vnitřních duševních pochodů. Dle mého názoru by se ta věc mohla odehrát před 1000 lety v principu 1:1 a nikdo by se nedivil, kdyby se o tom psalo v Kosmově kronice.

Závěrem ještě pár nesouvislých výkřiků:

- Kniha to v určitých pasážích formuluje, ale především názorně ukazuje na celých dějinách, že fenomén římskokatolické církve je opravdu pro dějiny evropských národů z globálního pohledu zajímavý tím, že tu vždycky bylo jasné centrum v zahraničí. Toto nastavení má setrvale spoustu slabin, nevýhod a problémů (na které se tradiční dějepisectví vždycky s oblibou soustředilo už od p. Palackého), ale objektivní fanoušek musí vidět i opakované situace, kdy cizí centrum a globální charakter může být zdrojem zdravé a jedinečné nezávislosti vůči domácímu tyranovi.

 - V této souvislosti si poznačím, co se píše v knize o Církvi československé. V části o nástupu komunistického režimu se u jednotlivých konfesí popisuje podřizování se režimu i odpor proti tomu. U CČS se víceméně jen konstatuje, že vedení se s režimem převážně ztotožnilo - přinejmenším v prvních fázi.

- Ohledně CČS ještě zajímavost, kterou jsem slyšel v besedě při výročí této církve, kterou moderoval výtečně p. Halík. V knize se neuvádí, ale p. Halík tam zmínil, že úplně první pracovní název byl Česká církev katolická. Jsem si vědom, že v tomto bych byl jistě ve značné menšině, ale osobně bych hlasoval v případě volby pro tu ČCK, to bylo super. (Ale CČSH je taky zábavný název, to uznávám.)

- Posledním bodem budiž téma, které mě napadlo v kapitole o období posledních Přemyslovců, kde se zmiňují problémy církve s novými žebravými řády: že bylo politickým tématem zamezení činnosti žebravých mnichů mezi lidmi a prosazení přímusu, tj. aby člověk chodil do svého spádového farního kostela a necoural s nějakými potulnými kazateli.

Nejpozději v této chvíli přichází okamžik pro meditaci o běhu světa, že věci se mají pravidelně tak, že i když prosazujete učení p. Ježíše Krista, tak když to prosazování má fungovat pro všechny chlapy, ženský i děcka, do kostela nesmí pršet, každou neděli tam musí být farář a to všechno má běžet po tisíciletí, tak se samovolně dostanete do pozice, kde by kverulanti mohli klást zbytečné dotazy, jestli vlastně zakazovat naslouchání žebravým kazatelům není trochu paradox.

Kniha se mi líbila, doporučuji ji.

 

První věta knihy: Křesťanské náboženství je již více než tisíc sto let součástí života obyvatel českých zemí.

Poslední věta: Impulzy pro další vývoj křesťanských církví v českých zemích poskytují i proměny církevních akcentů, jež například prezentuje papež František, který se snaží reformími kroky překonat současnou krizi moci, autority a věrohodnosti náboženských institucí a těší se důvěře části věřících v nekatolických církvích.

Databáze knih: 95 % (ze 4 hodnocení) 
Goodreads: 80 % (ze 2 hodnocení)