Pravidla pro lidský park: Odpověď na Heideggerův dopis o humanismu (Peter Sloterdijk)

Konec prázdnin se valem blíží, a je tedy nejvyšší čas zapsat si do čtenářského deníčku prázdninové čtení, než to úplně zapomenu.

Vloni jsem vyzkoušel se synkem vandr po Čechách a k vlastnímu překvapení se mi to líbilo a zanechalo ve mně silné hezké vzpomínky. Ani synek nebyl proti, a tak jsme vandr zařadili i do plánu letošních prázdnin. Jako ideální formát pro nás se opět ukázalo pětidenní putování, které jsme operativně zkrátili na čtyři dny. Poslední den jsme šli z Jičína do Nové Paky. Celý den jsem šel sám, protože synek jde o hodně rychleji. Přemýšlel jsem, jak využít celodenní soustředěnou samotu při chůzi českou krajinou a nakonec mi sedlo poslouchání přednášky Pravidla pro lidský park od německého myslitele p. Sloterdijka.

Na Pravidla pro lidský park jsem v posledních letech narazil opakovaně v podobě ohlasů. Zjistil jsem, že text přednášky je volně dostupný (např. zde - link). Jednou jsem ho poslouchal už vloni, ale napoprvé jsem vůbec nepochopil smysl textu, hlavně z důvodu, že jsem při tom buď ztratil pozornost, nebo rychle usnul.

Chůze Jičínskem se ukázala dokonalou pomůckou pro druhý pokus. Kráčel jsem přes náměstí v Železnici, kde Mistr Hus z pomníku vyzývavě hledí na protilehlou Pannu Marii na sloupu, poslouchal jsem u toho přednášku o podstatě lidství a bylo to krásné.

Železnice - náměstí.

Pokud by tento záznam náhodou někdo četl, je třeba varovat více než kdy jindy, že je prakticky jisté, že co sem napíšu, bude zkreslené či přímo chybné. Nejsem filosoficky vzdělán, nečetl jsem nic z textů, o něž se autor opírá, a neznám kontext, v němž se pohybuje.

Přednáška z roku 1999 začíná romantickou metaforou, že knihy jsou tlusté dopisy přátelům. Autoři posílají tyto dopisy do moře času, aby po letech a staletích dorazily k adresátům, kteří je pochopí. 

Pak přechází ke kontroverznější funkci knih, přičemž se opírá o Platónův dialog Státník. Nejpozději od tohoto Platónova textu lze knihy chápat i jako manuály pro skutečné vládce a pastýře lidských stád, kterými se toto umění přenášelo na další generace. Už od antiky pracovali vládci vůči svěřeným poddaným v principu se dvěma typy podnětů: jednak lidi krotí, jednak rozněcují jejich divokost oslabováním zábran. Řízení státu vyžaduje cílenou selekci a šlechtění příslušného lidského materiálu.

Jestli se nepletu, pan Sloterdijk nabízí dokonce definici člověka jakožto bytosti, jejíž příznačnou vlastností je právě život v uspořádání, kde pastýři šlechtí a krotí jim svěřené stádce. 

Původně pomocí knih přes propasti času komunikovaly jen elity; nástupem novověké všeobecné gramotnosti byly vytvořeny moderní národní státy, které ve své vrcholné podobě byly v podstatě čtenářskými kluby lidí, kterým povinná školní docházka vštipila shodný národní literární kánon, potažmo pravidla pro soužití příslušného stáda.

Nástup audiovizálních a digitálních médií ukončil význam knihy. Pan Sloterdijk klade otázku, jestli nová média jsou schopna krotit lidskou podstatu tradičním způsobem. Má o tom pochyby: moderní kultura odmítá představu pastýřů. Autor spíše očekává, že v anarchii budou podněcovány divoké pudy, tak jako kdysi v římských amfiteátrech.

Noví pastýři navíc dostávají do rukou nástroje zcela nové kvality v podobě genetických a transhumánních technologií. Jaký je jejich kodex, jaká odpovědnost? Závěrečná call to action pana Sloterdijka je, že moderní svět potřebuje stanovit pravidla pro pastýřskou činnost v nových technologických podmínkách. 

Příznačným rysem technického a antropotechnického věku je skutečnost, že se člověk stále více dostává na aktivní neboli subjektivní stranu selekce – a to i bez toho, že by o roli selektora záměrně usiloval. Navíc existuje jakási nevolnost z moci volby a brzy bude projevem touhy po nevinnosti, pokud se lidé explicitně vzepřou vykonávat onu selekční moc, kterou fakticky získali. Jakmile se však v určité oblasti pozitivně rozvinou mocnosti vědění, působí lidé žalostně, pokud – stejně jako v dobách své dřívější neschopnosti – chtějí nechat na svém místě jednat vyšší moc, ať už Boha, náhodu, nebo ty druhé. Jelikož prosté odmítání či alibistické odstoupení obvykle ztroskotává na vlastní sterilitě, bude v budoucnu pravděpodobně záviset na tom, abychom tuto hru aktivně přijali a formulovali kodex antropotechnik. Takový kodex by zpětně proměnil i význam klasického humanismu – neboť by skrze něj bylo vyjeveno a zapsáno, že humanitas nezahrnuje pouze přátelství člověka s člověkem; obsahuje vždy – a se stoupající zjevností – také to, že člověk představuje pro člověka vyšší moc. (překlad můj, a tedy nutně nepřesný a kostrbatý)

Autor si je přitom plně vědom, že práci na takových pravidlech brání naše tabu ohledně eugeniky a posvátné hodnoty lidské rovnosti. 

Pracovníci na úkolu formulace nových antropotechnických kodexů budou konfrontováni se všemi riziky toho, že se vydají na území nebezpečných myšlenek; jejich úkolem proto musí být mj. i znovunalézt důstojnost pro pasivní masy. Tady jsem si jen říkal, že příslušnost ke stádci s dobrým pastýřem pro mnoho lidí není ničím ponižujícím a třeba v liturgii dr. Farského je zpěvem chválena každou neděli po celé naší zemi.

Přednáška se mi napodruhé už hodně líbila. Narušení novodobých tabu podle všeho vyvolalo ve filosofických kruzích značnou kontroverzi, a pan Sloterdijk dostal řádně za uši. 

Mohu přednášku doporučit? Jistě - nelze než uzavřít s klasikem okřídleným "i skladník ve šroubárně...". 

 

První věta přednášky: Jak jednou poznamenal básník Jean Paul, knihy jsou tlustější dopisy přátelům.

Poslení věta: Těm několika málo, kdo se ještě rozhlížejí v archivech, se neodbytně vnucuje náhled, že náš život je jen zmatenou odpovědí na otázky, o nichž jsme zapomněli, kde vlastně byly položeny. 

 

Goodreads: 75 % (ze 412 hodnocení)