Morfologie pohádky a jiné studie (Vladimir Jakovlevič Propp)

Tuto knihu si koupila před časem moje manželka. Tak dlouho jsem na ni (na tu knihu) na polici koukal, až jsem si říkal, že bych si ji měl taky přečíst, když jsme za ni dali peníze ze společného jmění manželů.

Morfologie pohádky a jiné studie je sborníkem několika textů p. Proppa, což byl ruský folklorista, který začal působit zhruba právě před sto lety.

Jde o regulérní folkloristické studie. Každému musí být jasné, že je nad síly prostého blogýskáře přispět čímkoliv smysluplným k tématům takové vědecké práce. S trapným narcismem mně vlastním přesto učiním veřejně několik poznámek, které mě při četbě napadly.

Zdá se mi, že jedním ze setrvalých témat společenských debat (které ještě posílilo v aktuální kulturní válce) je otázka reálného přínosu a vědeckosti společenskovědních oborů - v kontrastu k vědám přírodním. Už jsem se opakovaně k této otázce na blogu dostal a můj laický pohled na věc je takový, že souhlasím s tím, že přírodní vědy jsou obtížné na pěstování, mají rigidní koncept a v řadě příkladů prokázaly reálný přínos pro lidstvo, takže si zaslouží obecně vysoký status. Společenské vědy vidím až jako druhotné, ale rozhodně ne rovnou jako apriori lehké, nevědecké a neužitečné. Zdá se mi, že společenskovědní obory mají celé spektrum obtížnosti, vědeckosti a užitečnosti od vysoké až po prakticky nulovou, byť mě bohužel nenapadá žádný z nich, který byl byl velice obtížný, rigidně vědecký a současně i velice užitečný. Třeba studium starověkých písem vyžaduje nejvyšší intelektuelní výkon a současně jde o rigidní vědeckou disciplínu; ale těžko formulovat praktický přínos rozluštění písma Chetitů kupříkladu ve srovnání s univerzálně nesporným přínosem toho, když někdo vylepší vlastnost nějakého druhu plastické hmoty.

V tomto smyslu jsem si na příkladu práce p. Proppa říkal, že i o pohádkách lze přemýšlet strukturovaně a tak, že na jeden poznatek může navazovat jiný vědec jeho rozvinutím a opravou, jak se patří ve skutečné vědě.

Hned ve své první publikované knize (z 20. let) představil p. Propp pozoruhodnou teorii, že všechny tzv. kouzelné pohádky se skládají z 31 dějové funkce. Jak jsem pochopil, tím pozvedl analýzu pohádek na novou úroveň: před ním, počátkem 20. století, už byl po světě nasbírán obrovský folkloristický fond lidových pohádek a začaly vznikat katalogy typických pohádkových příběhů, jak se opakují v různých variantách u různých národů. Autoři se snažili pohádky třídit podle různých kritérií, u nichž p. Proppa dráždila svévolnost takových systémů. V hlavním textu tohoto sborníku formuloval tedy hypotézu o univerzální struktuře kouzelné pohádky, v rámci níž lze každou kouzelnou pohádku třídit podle varianty té které funkce. Kouzelná pohádka je přitom nejrozšířenější typ pohádky - jsou to pohádky, jejichž podstatou je, že hrdina získá nějaký kouzelný předmět či schopnost. (Vedle kouzelných pohádek definuje p. Propp například tzv. pohádky kumulativní, v nichž nejde primárně o děj, ale jen se hravě přidávají nové prvky až do humorné pointy: třeba v pohádce o veliké řepě se opakuje a prodlužuje seznam tahajících, podobně o slepičce a kohoutkovi, stejně tak u variant pohádky, jak dědoušek měnil - kde se hodnotná věc postupně směňuje tak, že nakonec nezbude nic apod.)

Než abych se snažil strukturu p. Proppa popisovat, tak možná rovnou opíšu všechny dějové funkce, které kouzelná pohádka v plném rozsahu podle jeho hypotézy má. Funkce je popsána přitom abstraktně - každá jednotlivá pohádka je implementuje různě a především pohádky mohou být zjednodušené a nemít všechny součásti. Málokterá jednotlivá pohádka má úplně všechny funkce. Jiné pohádky zase třeba určité součásti mají zmnožené (typicky ztrojené - tři úkoly, tři bratři, tři pokusy apod.).

Plnotučná kouzelná pohádka tedy má následující součásti, a to v následujícím pořadí:

 1. Jeden ze členů rodiny opouští domov (varianty jsou např. že kupec jede za obchodem, nebo někdo jde na jahody, na procházku, anebo umírá)
2. Hrdinovi je něco zakázáno (do této komory se nesmíš podívat; neotvírej nikomu atd.) - tady si nejsem jist, jestli není překlep a nemá tam být namísto "hrdiny" oběť - protože hrdina přeci vstupuje na scénu až později
3. Zákaz je porušen
4. Škůdce se snaží vyzvídat
5. Škůdce dostává informace o své oběti
6. Škůdce se snaží oklamat svou oběť, aby se zmocnil jí nebo jejího majetku
7. Oběť podlehne úskoku a tím bezděčně pomáhá
8. Škůdce působí jednomu ze členů rodiny škodu nebo újmu (desítky variant), příp. jednomu ze členů rodiny se něčeho nedostává nebo by něco chtěl mít
9. Neštěstí nebo nedostatek jsou sděleny. K hrdinovi se někdo obrací s prosbou nebo rozkazem. Je odeslán nebo propuštěn (rodiče žehnají p. Honzovi na cestu)
10. Hledač se rozhodne k protiakci nebo s ní vysloví souhlas - nevím, proč se tady najednou píše hledač, když je nejspíš míněn zase hrdina - holt tyhle humanitní obory...:-)
11. Hrdina opouští domov
12. Hrdina je podroben zkoušce, vyptávání, je napaden apod., čímž se připravuje získání kouzelného prostředku nebo pomocníka (stařenka prosí o dobrodiní, umírající prosí o prokázání služby, dárce zdraví hrdinu a vyptává se ho, nepřátelská bytost napadá hrdinu apod.)
13. Hrdina reaguje na činy budoucího dárce
14. Hrdina dostává k dispozici kouzelný prostředek

Tady bych se zastavil. Jde o klíčovou funkci, která ukazuje způsob myšlení p. Proppa. "Dárce" u něj není jen někdo, kdo kouzelný prostředek daruje - osobně spíše bych tuto funkci nazval "poskytovatel". Pod pojem dárce totiž spadají i varianty, že hrdina kouzelný prostředek od dárce vybojuje, anebo ho vyhraje či ukradne apod. A podle varianty získání kouzelného prostředku se v této funkci liší různé podtypy jednotlivých pohádek.

Graf ukazuje základní podvarianty pohádek podle získání kouzelného prostředku.
Kdyby třeba Hobit byl pohádkou, tak v chlívečku dějové funkce č. 14 by se uvedlo,
že to je nejspíš typ D1F5, protože Glum jakožto dárce (poskytovatel)
zkoušel Bilba z hádanek (D1), a Bilbo prsten nalezl (F5).

15. Hrdina je přenesen, dovezen nebo přiveden k místu, kde se nalézá předmět hledání (letí na koni, na ptáku, na létajícím koberci, plaví se na lodi, cestu mu ukazuje liška atd. apod.)
16. Hrdina a škůdce vstupují do bezprostředního boje (boj, soutěž, hra v karty)
17. Hrdina je označen (na těle, prstenem, šátkem)
18. Škůdce je poražen
19. Počáteční neštěstí nebo nedostatek jsou zlikvidovány
20. Hrdina se vrací
21. Hrdina je pronásledován
22. Hrdina se zachraňuje před pronásledováním
23. Nepoznaný hrdina se dostává domů nebo do jiné země
24. Nepravý hrdina si klade neoprávněné nároky
25. Hrdinovi je uložen těžký úkol (oblíbený prvek mnoha pohádek, existuje řada variant, často je tato část ztrojována)
26. Úkol je splněn
27. Hrdina je poznán (ideálně podle označení z bodu č. 17)
28. Nepravý hrdina nebo škůdce je odhalen
29. Hrdina dostává nové vzezření (dostává palác, nové šaty)
30. Škůdce je potrestán
31. Hrdina se žení a nastupuje na trůn

Zábavným detailem byl pro mě při četbě ruský kontext pohádek, z něhož autor primárně vychází, byť dává mnoho příkladů pohádek z celého světa, včetně Afriky, Oceánie a původních Američanů. Díky tomu čteme knihu o pohádkách, kde ani jednou není slovo "princezna" - protože u p. Proppa vystupuje zásadně "carova dcera"; právě tak namísto prince je zde carevič. Nahoře jsem uvedl příklad s p. Honzou, ale v knize žádný p. Honza není, je tam vždy p. Ivan; jinak pohádkové postavy jména nemívají, a když už, tak u p. Proppa se potkáváme například s carevnami pí Jelenou, pí Anastázií, pí Vasilisou nebo pí Marjou Překrásnou.

Pokud jsem pochopil z doslovu, tak Morfologie pohádky se stala mezinárodně nejvlivnější prací p. Proppa. Sborník obsahuje ještě jeho pozdější kratší studie k dílčím otázkám, které jsou též zajímavé, protože přemýšlí o historickém kontextu různých motivů, o vztahu pohádek k mýtům, literatuře apod. Jedna kapitola je třeba věnována celá variantám příběhu o p. Oidipovi, který se - k mému překvapení - vyskytuje jako světově rozšířený typ pohádky (nejde tedy jen o izolovanou antickou tragédii p. Sófokla). Ohledně historického základu tohoto sujetu podává p. Propp hypotézu, že nástup nového zdatného náčelníka či vládce prehistoricky znamenal často zabití (či sebevraždu) starého vládce, přičemž prý původní typickou variantou přenosu vlády bylo nástupnictví zetě po tchánovi; tedy šlo o patriarchát, avšak přenášený prostřednictvím dcery, kdy o převzetí vlády soutěžilo několik uchazečů a ten nejkompetentnější z nich převzal vládu tím, že se oženil s princeznou - pardon, s carovou dcerou. Dle p. Proppa pohádky uchovávají vzpomínku na tuto (pre)historickou realitu v typických motivech soutěže o ruku vládcovy dcery, které se účastní kandidáti domácí i cizí (typicky synové sousedních králů) - ten, kdo splní tři těžké úlohy, a tím carovu dceru uzdraví, rozesměje, osvobodí apod., se s ní ožení a stane se vládcem; pohádky obvykle zjemňují realitu tím, že starý král není zabit, ale nový vládce se o vládu se svým tchánem podělí, a každý si ponechá polovinu království. Tento zeťácký nástupnický systém měl být dle p. Proppa až později historicky nahrazen nástupnictvím syna po otci. 

Jedna studie je celá věnována rituálnímu smíchu ve folklóru. Podstatou je, že lze vypozorovat v mnoha kulturách shodný motiv, že návrat do života (případně narození) byl spojován s rituálním smíchem. Zrovna v době, když jsem četl kapitolu o rituálním smíchu, tak jsem si v autě pouštěl namluvenou pohádku Fimfárum p. Wericha, a žasl jsem, jak v ní tento princip je promítnut úplně doslovně - jde o scénu, kde kovář neumí splnit těžký úkol (ukutí velkého řetězu), a proto jej jeho žena posílá, ať se jde do lesa oběsit:

Vzal provaz a šel do lesa. A chodil a chodil a hledal větev, kde by se oběsil. Tahle se mu zdála moc vysoko, tahle se mu zdála moc tenká. To víte, každý člověk svůj konec odkládá, jak může. Až konečně našel takovou, že už se vymlouvat nemoh. Udělal smyčku jako na telátko, poroztáhl a dává si ji kolem krku. „Hej, co to tady je!“A proti němu stojí nadlesní, kterého tu v okolí nikdy neviděl. A hned se pustil do kováře: Cože si myslí. Cože to je za les, kde visí visatec? Cože je to za chlapa? Jakmile mu někdo provaz do ruky podá, jako beran jde a chce se pověsit? „Copak se lidi sebevražděj, když napoprvé není úspěch?“ Mluvil a mluvil jako kniha, jenom jedna věc byla divná, že občas, když se moc rozmluvil, mu z uší plamínky vyšlehly a byla cítit síra. Aby to tak byl čert! myslí si kovář. „To je dost, žes to poznal!“ povídá ten nadlesní. „A když už to víš, tak ti tedy povím, proč jsem se tě ujal. Pro tebe už kotel nemám – to ti raděj s tím řetězem pomůžu. Běž domů, řetěz bude.“ To řek a vylít asi půl metru nad zem, rozsvítil se jak žárovka a povídá: „A teď abych tě rozesmál.“ A začal se točit a točit, až se celej les rozsvítil, lítaly z něho jiskry, jako když brus ocel líže. No – ne že by se to kovářovi líbilo, ale smát se musel.

Smích vůbec v té scéně vůbec není nutný. Jak je možné, že ho p. Werich do své moderní umělé pohádky připsal úplně vzorově podle pravidel folkloristiky!?

Kniha je zajímavá, mohu ji doporučit. Obnovila ve mně zájem o pohádky a asi si nějakou někdy zas přečtu. Bohužel naše děti se o pohádky nezajímají a nepodařilo se nám tento zájem v nich vzbudit. Když jsem si četl o kulturní hloubce a prehistorickém stáří pohádek, tak ve mně zesílil pocit viny za toto výchovné selhání: co když jsou pohádky sice jednoduchým, ale důležitým softwarem, který je potřeba dětem předat, aby se správně orientovaly ve světě?


První věta knihy: Slovem "morfologie" označujeme učení o formách.

Poslední věta: V dělnické poezii můžeme tedy zaznamenat několik skupin, které mají povahu žánrů: jsou to táhlé písně folkorního typu, lyricko-epické veršované písně s narůstajícím revolučním uvědoměním, satirické výtvory, o nichž platí totéž, a hymnická poezie, která už překračuje hranice folkloru.


Goodreads: 80 % (z 1355 hodnocení)
Databáze knih: 85 % (z 16 hodnocení)