10. února 2020

Kladenské povídky (Craig Morgan)

Jsem rád, že jsem ve svých zaměstnáních měl možnost konverzovat s několika rodilými mluvčími, coby učiteli angličtiny pro dospělé. V posledním školním roce chodím na hodiny k p. Morganovi, který mi nedávno věnoval výtisk své knihy.


Některé knihy mi doma leží měsíce i roky, než je přečtu. Do Kladenských povídek jsem se však začetl s chutí.

Název je přesný v tom, že město Kladno je ústředním tématem knihy. Naopak zavádějící je v tom, že nejde o povídky, nýbrž o vzpomínky na léta strávená v Kladně, respektive - jak mi říkal sám autor - o milostný dopis Kladnu.

P. Morgan je Američan z chicagské středostavovské rodiny, který po třech letech učení v Japonsku (kde si našel i manželku) přišel v polovině 90. let do Tuchlovic a pak do Kladna. Tím, že učil na státních školách (nejdéle na gymnáziu v Kladně), poznal mnoho lidí z města. Cestu k řadě zajímavých postav místní kultury a společenského života vůbec mu pak otevřela láska ke starému americkému jazzu a hra na klavír: v knize se raduje nad příležitostmi hrát jako amatérský klavírista při různých příležitostech a místech - v kavárně, v restauraci, při vernisážích v galerii.

Můžete se mi smát, ale kniha mi ze všeho nejvíc připomněla Babičku  Boženy Němcové. Stejně jako v Babičce i zde autor zůstává s většinou svých myšlenek mlčky v pozadí. Oba texty spojuje i určitý národopisný zápal: jako pí Němcová podala reportáž o průběhu lidového roku ve východních Čechách, tak p. Morgan systematicky, kapitolu po kapitole, popisuje jemu milé kladenské osobnosti, restaurace, kluby, kavárny a jiné podobné podniky, případně prostě přátele nebo studenty, kteří ho zaujali. Svou kapitolu má třeba školník nebo starší kolegyně z gymnázia, a hned několik majitelů jeho oblíbených restauračních podniků. Má vřelý vztah k pubertálním studentům a asi nejhezčí jsou kapitoly, v nichž vlídně a bez ironie zachycuje průběh maturitního plesu.
V den slavnostního vyřazování vždy přicházím asi tak hodinu před "generální zkouškou". Postávám u dveří auly a jen tak pozoruji, jak studenti nacvičují nástup a odchod a jak jim zástupce ředitele vysvětluje, jak bude slavnost probíhat. Zachytávám pohledy jednotlivých studentů, kteří se na mě na oplátku usmějí, a snažím se přestavit si jednoho po druhém, jak se asi cítí. Bude jim tohle místy chybět? Nebo jsou rádi, že odcházejí? Zejména pro třídy, které si během společně strávených čtyř nebo osmi let vytvořily pevný kolektiv, to musí být sentimentální chvíle. Potom, co toho spolu tolik prožili, byl tohle poslední okamžik, kdy budou všichni oficiálně pohromadě.
Nečekaný byl pro mě tón, v němž o těchto všedních věcech kniha píše. Jde o regulérní meditaci na téma vděčnosti autora za vše, co mu život v Kladně dal. Tento přístup byla trefa do černého. Můžeme uvažovat o tom, jaké alternativy vlastního života se autorovi honí po letech a desetiletích v Kladně hlavou; nicméně o tom se v knize nepíše nic.

Z hlediska reportážního jsem coby člověk z českého okresního města ocenil zachycení různých aspektů, jak se Kladno měnilo od poloviny 90. let do současnosti a co pěkného jeho obyvatelé dělali.

Pěkný detail je připomenutí osoby p. Antonína Čermáka, který je evidentně v Chicagu stále známou osobností a jehož příběh jsem sice kdysi slyšel, ale už zcela zapomněl.

Kniha je psaná v hezkém českém překladu, k němuž nemám výhrady; je též vypravena s velkým počtem historických fotografií města. Vydání vlastním nákladem se podepsalo jen na redakci textu, v němž zůstalo určité množství překlepů.

Celkově knihu mohu doporučit, samozřejmě hlavně kladenským patriotům. Nejsem si jist, kolik srovnatelných vyznání jejich městu vzniklo či ještě vůbec vznikne.


První věta knihy:  Nemohu se označovat za Kladeňáka.

Poslední věta: A lidé by si ji měli chránit.


Goodreads: 60 % (ze 2 hodnocení)
Databáze knih: 100 % (z 1 hodnocení:-) )


Žádné komentáře:

Okomentovat